Součást osmičkové serie

21. srpen 2011 | 12.01 |

     Znovu mi hlavou probíhá osmičková serie minulého století o tom, že některé letopočty začínající číslovkou 19 a končící číslicí 8 se  měly stát významnými v našich dějinách. Neblaze významnými v letech 1938, 1948 a 1968, se zcela opačným znaménkem v roce 1918. Se schopností potvrdit toto pravidlo výjimkou v roce 1989. Dnes mám samozřejmě na mysli neblahý 21. srpen roku 1968, den proradné okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy pod vedením někdejšího Sovětského svazu a za nečinného přihlížení zbytku světa. Pomiňme ty, kteří nechali malou zemi ze středu Evropy již podruhé na holičkách. Ohlédněme se po těch, kteří se přičinili doma tu na straně okupantů, tu na straně odpůrců. Pokusme se vyrovnat s kolaboranty, kteří poslali zvací dopis pro okupační síly. Měl zajistit záchranu v té době již v této zemi odmítaného modelu sovětského socialismu a navíc legalizaci mezinárodního násilí ze strany sovětských komunistů a jejich souputníků.

     Následkem roku 1938 byl vpád nepřitele, jehož zvráceným cílem byla likvidace všeho českého. V roce 1968 okupovali Československo zahraniční vojáci, jejichž političtí hlavouni lhali o své přátelské oddanosti v rámci vojenského paktu Varšavská smlouva, jejíž členy naše země, stejně jako země okupantů, byla. Pod knutou SSSR mohl být stát východního bloku samostatný pouze pokud byl oddaný i poddaný moskevskému Kremlu. Po roce 1948 k nám nevtrhla žádná armáda, násilí na civilním obyvatelstvu se zvrácenou důkladností řídila KSČ, která se nechala manipulovat sovětskými poradci. Na rozdíl od druhé světové války, která skončila pouhé tři roky před komunistickým převratem, a ve které mučili a vraždili naše tehdejší spoluobčany sice zvlčilí, ale v každém případě cizí násilníci, po tomto převratu zavírali, mučili, vraždili a justičně vraždili své spoluobčany Češi, Moraváci a Slováci organizovaní v totalitní KSČ. Nelze se možná divit, že mnozí členové strany s takovou minulostí po srpnových událostech ochotně kolaborovali se sovětskými okupanty a pokryli sebe i svou stranu nekonečnou hanbou i v době následné normalizace. Teprve poté přišel ke slovu rok 1989, který jako neosmičková výjimka potvrdil názory o pravidlu významných osmičkových ročníků a přinesl konec totalitního systému nejen u nás, ale v celém t.zv. socialistickém táboře. Jako bonus přinesl ve svých následcích i rozpad Sovětského svazu a úpadek jeho komunistické strany. 

     Stejně jako země někdejší protihitlerovské koalice nemohou trvale chovat k dnešní SRN stejný vztah jako k někdejší hitlerovské říši, nebude samozřejmě možné setrvat ve stejně odmítavém vztahu, který mnozí z nás chovali vůči SSSR. Rusko však zatím nedosáhlo stejné úrovně demokracie jako SRN. Pokud jde o naše vnitrostátní poměry rozdíl stále zůstává mezi následníky představitelů a odpůrců komunistického režimu. Obecně platné demokratické poměry jsou zatím hudbou budoucnosti jak vlivem bývalé vládnoucí ideologie, tak vlivem chyb doby polistopadové. Přechod k demokracii zatím neskončil a mnohé události žhavé současnosti mě naplňují skepsí, mám-li odpovědět na otázku, zda mimo správného směru jdeme i správným postupem. Nejsem si tím zcela jist. Uvidíme. 

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře