Mnozí si pochvalu nezaslouží

21. září 2010 | 23.26 |

     Tak máme za sebou stávku státních zaměstnanců bouřících se proti snižování objemu mzdových prostředků v oblasti zdravotnictví, policie, hasičů, pedagogů a pokud jsem na někoho zapomněl tak samozřejmě i pro něj. Zcela chápu, že pokud nelze rozpočet naplnit na žádoucí úroveň, je třeba snížit výdaje nebo zvýšit příjmy. Která z těchto variant je lepší bude nesporně předmětem sporů v pravicovo-levicové volební kampani. Možná by bylo dobré nezapomínat ani na nedávnou minulost. Je otázkou, zda lze důvěřovat léčebným postupům a vsadit na spolehlivost těch, kteří v období hojnosti nedokázali řešit problémy včas. Ministrů financí, předsedů rozpočtových výborů, premiérů či stranických lídrů jsme měli na výsledek jakého bylo dosaženo víc než dost. Možná bychom snadněji přišli na to, kdo dnes ze všeho nejvíce patří do společenského zapomnění ať už k vůli politickému nebo odborně ekonomickému selhání. To nás přirozeně nezbaví nutnosti podílet se na odstranění marasmu, do kterého jsme se díky jejich činnosti dostali, ale aspoň bychom měli možnost projít fází nápravy s novými, starými chybami nezatíženými funkcionáři.

     Maně si vzpomínám na ty, kteří se snažili předběhnout v přípravě privatizace právníky. Podařilo se jim navíc dosáhnout u řady lidí pocitu, že obecně prospěšné   soukromé vlastnictví se nemusí získávat jenom cílevědomou prací, ale lze nalézt zkratku, která vede k mnohem vyšším kvantitativním výsledkům. Nejsou to jenom mocnými osobně propagovaní vykuci jako Kožený, jsou zde i  Krejčíř, Pitr a další. Svůj podíl si nenechali vzít ani ti, kteří působí v obchodě s pohonnými hmotami a nezatěžují se seriozním plněním daňových povinností. Ze zřetele ovšem nepouštějme ani ty živnostníky, kteří se nenamáhají s rozlišováním šedé, černé a jakékoliv jiné nežádoucí ekonomiky. Na tomto stavu se spolupodíleli i někteří z těch, kteří až příliš zdomácněli v parlamentních lavicích a vysokých patrech politiky. Jen se nemylme, a možná i díky v podvědomí dřímající závistivosti, neházejme všechny manažéry, podnikatele, živnostníky a někdy i politiky do jednoho pytle. Mimo křiklavých příkladů těch nepřijatelných jsou mezi nimi také ti, kterých si můžeme vážit. Vážit si nelze toho, že ti problémoví se mají stejně jako ti vzorní a často patrně i lépe. 

     Docela mě mrzí, že se setkávám s názory, že je to dnes horší než za bývalého režimu. Nechovám tento názor, ale uznávám, že existence výše zmíněných záporných jevů spojená s existenčními potížemi řady spoluobčanů, může takový pocit navodit a často i posílit. O chybách, omylech i nezákonnostech minulého režimu promluvil ve svých pamětech jeden z nejpovolanějších, někdejší předseda vlády Lubomír Štrougal. Je to samozřejmě pozdě a tvář socialismu praktikovaného pod sovětským diktátem to naštěstí nemůže zpětně změnit k lepšímu. Budiž ovšem spravedlivě řečeno, že něco takového ani nebyl Štrougalův cíl. Připomínám jeho opožděné vyznání spíše jako výzvu pro dnešní politickou elitu. Aby nikdy nezapomněla včas uznat, a nikoliv umně či mnohdy diletantsky skrývat to co na náš úkor pokazila. Není toho málo a nevidět to mohou pouze ti co mají máslo na hlavě nebo novodobí blouznivci českých luhů a hájů.   

              

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře