Pamatujme na spravedlnost

4. prosinec 2009 | 20.14 |

     Zdá se, že minulosti, ať soukromé nebo společenské, nelze uniknout. V pořadu ČT "Máte slovo" byl diskutován problém svazků StB doprovázený celou řadou rozporuplných vyjádření posluchačů a diváků. Ani jedna ze základních a vzájemně si oponujících skupin příznivců a odpůrců zveřejnění svazků StB nebyla nadána dostatečnou mírou schopnosti negeneralizovat a nezařazovat všechny nositele některých stejných vnějškových znaků  vztahu k praktikám StB do jednoho pytle. Mám pocit, že nestačí zjištění příslušnosti k agentům StB, ale pro spravedlivé posouzení a každopádně odsouzení, ať soudní nebo společenské, je třeba poznat způsob činnosti a její dopady u konkretních agentů. Především je ovšem nutno příslušnost k agentům věrohodně doložit. 

     Dovolím si uvést dva příklady ze života a jeden z literatury. Když začaly v padesátých letech politické procesy, odmítl na nich účast jeden mladý a z pohledu tehdejší vládnoucí garnitury perspektvivní soudce. Profesní čest mu nedovolila podřídit soudcovskou nezávislost politické moci. Jeden z tehdejších t.zv. muklů hovořil v jednom televizním pořadu o tom, že jeho rodina byla o jeho životě ve vězení jím samým dostatečně informována, protože mu spojku dělal jeden z bachařů. Přes fakt, že jak soudce tak bachař byli politicky organizováni a dostatečně tehdejší mocí prověřeni, lze jim vyjádřit poděkování a úctu. Rozhodně je nelze zařadit do stejné skupiny jako Urválka, Vaše, Polednovou, Reicína, Hlavačku nebo Grebeníčka a jim podobné tyrany nebo dokonce justiční vrahy. V knize Smrt si říká Engelchen píše autor i o jedné mladé dámě blízké oblastním orgánům gestapa, ve skutečnosti úzké a úspěšné spolupracovnici partyzánů kryjící své skutečné a nebezpečné poslání kontakty se špičkami tehdejší tajné státní policie. Po válce se nedočkala uznání, pouze opovržení, protože veřejnost ji znala jako osobu blízkou gestapáckým špičkám a nikdo ji nedokázal před tímto opovržením ochránit i když si zasloužikla především vděčnost a uznání.  

       Vrátím-li se ke komunistické politické policii tak musím říct, že existence StB byla opovrženíhodnou a její praktiky odsouzeníhodnou skutečností. U donašečů bylo pokleskem už podepsání vázacího aktu, jeho naplnění potom činem neomluvitelným. Stejně tak bylo neomluvitelným dobrovolné donašečství těch, kteří sice žádný vázací akt nepodepsali, ale donášeli a ubližovali nevinným z vlastní zvrhlé vůle a vlastní podlézavé a prospěchářské přirozenosti. Spravedlnosti nebude učiněno zadost pokud podlehneme volání těch, kteří argumentují tím, že StB a její činnost není dvacet let po Listopadu zajímavým a důležitým tématem. To je argument vhodný nejvýš pro ty, kteří mají máslo na hlavě. Nedovolme položení rovnítka mezi ty, kteří pouze podlehli brutálnímu nátlaku nebo osobnímu strachu a podepsali, ale nenaplnili spolupráci a ty, kteří podepsali, donášeli a zištně ubližovali. Těm prvním odpusťme, ty druhé nepusťme do popředí dnešní společnosti. Jsme to dlužni jejich obětem, nám samým i našim potomkům.  

Zpět na hlavní stranu blogu

Související články

žádné články nebyly nenalezeny

Komentáře