Minulost nelze pověsit na hřebík

20. srpen 2010 | 22.25 |

     Koukám jak ten čas letí zpíval kdysi Václav Neckář a současně se ubezpečil, že letí každému stejně tak co by se bál. Ano i mně, a stejně tak mým nejbližším nebo známým, čas letěl, ne-li zběsile pádil, aniž bychom se museli bát, že jsme v tomto směru výjimka. Tato rovnost všech nebo všeho před všemi však nemusí být v toku času absolutní. Je před námi  výročí události, která je schopna i dnes, stejně jako v době kdy byla čerstvou aktualitou, názorově rozdělit, nebo od sebe oddělit, osoby příbuzné nebo spojené dlouhodobým přátelstvím a zdánlivě trvalou názorovou shodou.

     Jako už vícekrát vzpomínám v tuto roční dobu na smutný 21. srpen roku 1968. Den kdy se svět, stejně jako Wolkrovu námořníkovi Mikulášovi, zřítil v sutiny a zůstal beze hvězd pro mnohé občany někdejšího Československa i pro část občanů pěti států sdružených ve vojenském paktu nazvaném Varšavská smlouva. Pěti států, které pod vedením někdejšího Sovětského svazu věrolomně napadly tuto malou zemi, která si začala nesměle uvědomovat, že rovnoprávnost nebo samostatnost a právo na sebeurčení jsou něčím výrazně jiným než internacionalismus stalinistické provenience. Uplynulých 42 let a naprostý nedostatek objektivní výuky o tehdejších skutečnostech nejen v dobách komunistické normalizace, ale i v období po pádu totalitního režimu v této zemi, navály na tehdejší události prach zapomnění v myslích mnohých pamětníků a téměř naprostou neznalost těch, kteří byli v té době malými dětmi nebo se narodili až po zmíněné okupaci. Plně chápu všechny, kteří svou mysl upírají především k otázce jak přežít těžkosti, které jim dnes život připravil a nemají příliš času obírat se minulostí. Přes tuto skutečnost mi nedá, abych alespoň  nepřipomněl ty, kteří nejen u nás, ale i v okupantských státech vyjádřili jednoznačný odpor vůči internacionálnímu socialistickému násilí a jeho ideologickým následkům. Jedni manifestačním vyjádřením odporu, jiní obětí nejvyšší, obětí vlastních životů.  S úctou vzpomínám na ty, jejichž životy vyhasly právě během a pouze vinou mezinárodního vojenského násilí a jeho normalizačních důsledků. Tím dřív, že tyto smutné jevy  začaly ani ne čtvrt století po porážce  nacionálního socialismu, při které byl jedním z našich hlavních osvoboditelů stát, který v roce 1968 řídil podlou okupaci naší země.  

     Jsem rád, že jsme 21 let po zmíněné okupaci dostali šanci vybudovat novou společnost spočívající na zcela jiných základech než vláda jedné strany. Nejsem rád, že se ne všechno podařilo tak jak nám ti nejvýše postavení slibovali. Chápu, že téměř žádný lidský výtvor není dokonalý a mnoho nedostatků provázelo i budování demokratické společnosti. Je mi líto, že jsme se neoprostili od zbytečných chyb a nedokázali jsme účinně bránit  prospěch celé společnosti proti vypočítavým a nečestným kořistníkům. To by nám nemělo zabránit v uznání zásluh všech, kteří jsou nebo byli společnosti prospěšní, ani v uvědomění si osobních chyb, které jsme poslední dvě desetiletí udělali. Na změnu k lepšímu není nikdy pozdě. Odkládání snah k dosažení žádoucího cíle tento cíl pouze zbytečně oddaluje.      

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře