Politik s rovnou páteří

14. leden 2011 | 21.46 |

     Nevím jestli jsem zvolil pro tento článek správnou rubriku, ale velmi rád bych pro dnešní den zvolil správná slova. Senát PČR byl dnes místem posledního rozloučení s prvním polistopadovým ministrem zahraničí a od roku 2008 senátorem českého parlamentu Jiřím Dienstbierem. Nejvyšší ústavní činitelé spolu s rodinou, zahraničními přáteli i dnešními nebo disidentskými kolegy vzdali hold člověku, který byl výraznou postavou odporu proti normalizační zvůli a ideovému násilí dvaceti let po srpnové okupaci. Člověku, který se nevzdával svých zásad a názorů bez ohledu na společenské nálady blízkého nebo širokého okolí.

     S Jiřím Dienstbierem jsem se seznámil v rámci polistopadového OF a následně OH. Byl to člověk, se kterým bylo možno v celé řadě věcí souhlasit nebo se shodnout na řešení mnoha problémů. K Dienstbierovým přednostem však patřilo i to, že s ním bylo možno nesouhlasit a hájit jiný než jeho vlastní názor, aniž by taková situace negativně ovlivňovala vzájemnou spolupráci nebo osobní vztahy. Pozoroval jsem tyto jeho vlastnosti z pozice předsedy okresní rady OH poněkud zpovzdálí. Nepatřil jsem k jeho osobním přátelům, známými jsme však zůstali i po rozpadu OH a při několika náhodných setkáních v letech 1996 - 2009 jsme se vždy dokázali pozdravit a vyměnit názory na stávající situaci. Když jsem s ním před vánocemi 2009 hovořil, netušil jsem, že je to naposledy a neměl jsem ponětí o tom, že by ho mohla ohrozit těžká choroba.   

     Jiří Dienstbier nikdy nepodlehl těm, kteří chtěli v rámci privatizace a změny ekonomického prostředí předběhnout právníky. V polistopadové politice nebyl vyznavačem ortodoxního pravolevého vidění a dělení společnosti. Mimo pravého i levého křídla nezapomínal na existenci středové orientace a byl to on kdo se postavil proti tomu, aby bolševismus levicový byl v této společnosti vystřídán bolševismem pravicovým. Přesněji řečeno proti tomu, aby v této zemi dostal moc a prostor jakýkoliv bolševismus, který by sice mohl zneužívat demokratické principy, ale demokracii by nezajistil. Jiří Dienstbier nežil ve vzduchoprázdnu a určitě se dopouštěl i omylů. Jedním z nich byl vstup do novotnovské KSČ. Tento omyl násobně odčinil veřejným vystoupením proti srpnové okupaci a následnou dlouhodobou disidentskou činností v čase normalizace. Ať v té či oné situaci, vždycky jej zdobila deviza, která byla jeho normalizačním odpůrcům odepřena. K tomu, aby si zachoval rovnou páteř, nemusel být, na rozdíl od celé řady jiných, v sádrovém krunýři. Čest jeho památce.       

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře