Lepší než ten letošní

31. prosinec 2009 | 19.04 | rubrika: první rubrika

     Dvacet let stará naděje vzniklá na troskách komunistického režimu, který je už celá dvě desetiletí naštěstí minulostí, se ne zcela naplnila. Jak by také mohla když  značná část těch, kteří si vytvářeli povědomí o tom co je a není správné pod taktovkou marxismu-leninismu, je stále u ekonomiocké moci i když třeba dávno odložila rudou knížku nebo modrou svazáckou košili. O mnoho lepší nemusí být ani někteří z těch, kteří sice zmíněné propriety nikdy nevlastnili, ale pod taktovkou té doby vyrostli a mnohé z její nauky mají hluboko pod kůží ještě dnes.

 Pokusím se být ještě jednou naivním a budu očekávat změnu od blížících se voleb. Kéž bychom dokázali na jaře příštího roku vymést všechno co p. Topolánek nazval Augiášův chlév a všechny ty, které zahrnul pod pojem kmotr. Přidejme i všechny, které označil p. Paroubek slovem šibal a nezapomeňme na všechny ostatní, které známe a v popředí společnosti je už nechceme mít nebo jsme je tam nechtěli mít nikdy. V této očistné kůře se pochopitelně můžeme i mýlit. Nikdy však tak osudově jako když necháme rozhodování na jiných a z pohodlnosti či nedostatku odvahy budeme odevzdaně tvrdit či vzdychat, že stejně nic nezmůžeme. Minimálně od dob Jana Nerudy přece víme, že nejsme ani slabí ani malí. Jen vědět koho nechceme a proč a tento názor neoblomně prosazovat. Je celkem lhostejné, jde-li o takové, kteří nikdy nevzbuzovali důvěru nebo třeba o ty, kteří se už dlouho vyhřívají v popředí politiky a dávno nejsou schopni pochopit co to je život běžného občana této země.

     Přeji všem čtenářům hezký, příjemný a úspěšný Nový rok, lepší než ten letošní a naplněný stěstím, zdravím, osobní i rodinnou pohodou uprostřed lidí, které mají rádi, kterých mají důvod si vážit, a kterým stojí za to, aby jim stáli v nepříjemných chvílích, jaké umí život také připravit, bok po boku.   

Související články

žádné komentáře | přidat komentář

Nedokonalé ohlédnutí

30. prosinec 2009 | 23.20 | rubrika: první rubrika

V předvečer posledního dne tohoto nikterak radostného roku si chci připomenout některé události, které nelze opomíjet. Na začátku jsme vstoupili mezi státy, které tvoří dějiny a pokusili jsme se pevně uchopit kormidlo dalšího kurzu EU. Jistě jsme nebyli nejúspěšnější předsednickou zemí evropské historie, ale nemusíme se ani krčit v koutě a zakrývat si hlavu mokrým ručníkem. Ucházející dojem jsme bohužel nevylepšili svržením vlády. Ještě, že ta nová není o nic horší než ta původní. Spíše naopak. Jenom důvěryhodnost na mezinárodní scéně nemusí zůstat, díky upřednostnění vnitropolitických zájmů před zájmem vícenárodním, bez ztráty kytičky.

     Na domácí půdě jsme se příliš nevyznamenali při přijímání vždy důležitého a v hospodářské krizi světové úrovně zvláště důležitého zákona o státním rozpočtu. Líbivé řeči a rádobylíbivé činy patrně všech stran, které do toho mají co mluvit, nás zcela jistě k vyšší ekonomické úrovni  neposunou. Některá rozhodnutí z kategorie zvané "slibem potěšíš vždy" nás nanejvýš hodí o kus zpět. Vždyť původně schválený schodek státního rozpočtu je v troskách už letos a nic na tom nezmění nedávná polemika na vysoké a ještě vyšší úrovni. Škoda, že vláda nemá pevnou pozici v parlamentu. 

     Z některých jednání jsem měl dojem, že na politické scéně není dostatek místa pro naplnění pořekadla, že slovo dělá muže. Jak jinak si vysvětlit některé činy vyvolávající dojem trvalé snahy po záměně příčiny a následku a vzbuzující obavy, zda je v politice vůbec někdo komu lze plně důvěřovat. Spíše se do duše vkrádá obava, že se v široké míře a možná zcela bez skrupulí testuje platnost a účinnost poučky zformulované před desetiletími jedním nechvalně známým propagandistou. Totiž poučky tvrdící, že stokrát opakovaná nepravda se nakonec stane pravdou. Je-li tomu tak, pötom by neměla politikům dovolit takovou nečestnou metodu používat jejich čest osobní. Úvahy o všeobecné existenci osobní cti v panoptiku zvaném česká politika se ve chvíli novoročního očekávání raději vzdám. 

žádné komentáře | přidat komentář

Šťastné vánoce

23. prosinec 2009 | 18.26 | rubrika: první rubrika

     Hlas zvonku táhne nad závějí, kdes v dálce tiše zaniká. Jak dávná a po dnešní oblevě opětovně vzdálená atmosféra dotvářející čas vánoc kdysi v prvních cca patnácti letech mých pozemských dnů. I když už dávno nejsem schopen prožít tuto dobu v očekáváních a okouzlení mojí první životní dekády, čas vánoc má pro mne stále svoji přítažlivost a uchovává si trvale své tajemno, které se snažím každoročně znovu prožít a lépe než dříve poznat. Nejsem si jist, zda dovedu dobře chápat prapůvod těchto skvělých svátků v souvislosti s biblickým výkladem radostných událostí na začátku současného letopočtu. Událostí z časově i zeměpisně velmi vzdáleného Betléma a přesto událostí plných poznání možného dobra a vzájemné mezilidské blízkosti. Jen chtít podlehnout kouzlu těchto svátků radosti a snažit se naplnit vše co nám jejich tajemno slibuje.

     Přeji všem možným čtenářům bloudícím po internetových stránkách hezké, příjemné a radostí naplněné požehnané svátky vánoční, které nás dovedou obšťastnit pokojem a upřímnou vzájemnou družností, jež dokáže překonat veškerá protivenství, která se nám možná, ač nevítána, postaví do cesty.  

Související články

Je na čase se zlepšit

13. prosinec 2009 | 19.56 | rubrika: první rubrika

     Pod dojmem trvalých trapností veřejného života jsem se pokusil hledat alespoň malou odpověď na otázku z čeho tento stav pramení. Patrně nejpřesnějším bude konstatování, že výskyt rozporných skutečností je setrvalým stavem v životě společnosti i celé řady funkcionářů, kteří tuto společnost formují či formovali.

     Poměrne krátce před Listopadem vstoupil ze zištných důvodů do normalizační KSČ ing. Vlastimil Tlustý, aby po změně systému vstoupil, nelze vyloučit, že ze stejných důvodů, do ODS a později se vybarvil jako, ve vztahu k ODS, mstivý parlamentní podporovatel levice. Opačnou cestu politickým spektrem zvolil někdejší ministr Rath a manévrováním v rovině zelení - nezelení se zabývají další veřejní činitelé. Již před lety se vydali cestou lavírování dva sociální demokraté Wagner a Teplík, kteří podpořili návrh rozpočtu, se kterým jejich strana výrazně nesouhlasila. Teplík byl následně ve dvou volebních obdobích členem poslaneckého klubu ODS a nemýlím-li se tak i členem této strany, jejíž ideologie je v příkrém rozporu s jeho původním politickým vyznáním. Ostatně i současní poslanci zvolení za ČSSD Melčák a Pohanka vyslovili důvěru vládě spočívající na ideologii tolik nepřijatelné pro stranu, za kterou do parlamentu kandidovali a proti které ve volební kampani vystupovali. Než opustím rozporuplnost v ČSSD pouze připomenu, že členové této strany v roce 2003 dvakrát potopili ve volbě prezidenta vlastního kandidáta. Zatímco M. Zeman jako kandidát ČSSD šanci na zvolení tak jak tak neměl, u Jana Sokola, kterého prosadila ČSSD jako kandidáta celé tehdejší vládní koalice, tomu bylo naopak.  

     Poslanci ODS si schovali svůj "majstrštyk" na schvalování rozpočtu na příští rok. Verzi, se kterou jednoznačně nesouhlasili sice nepodpořili, ale neúčastí na hlasování její schválení umožnili. Jak bych si nevzpomněl na starý vtip z normalizační doby kdy se dohadovali dva sousedé o tom co je a co není ve veřejné oblasti pravda. "Byl Lenin, Lenin? - Nebyl, byl Uljanov. Byl Stalin, Stalin? - Nebyl, byl Džugašvilli. Byla říjnová revoluce v říjnu? - Nebyla, byla v listopadu. No vidíš a tak je to se vším." Je možné, že kdybychom se na vnitrostátní události podívali objektivním pohledem, tak bychom lépe chápali proč nemáme v zahraničí tak dobré jméno jaké bychom si zcela upřímně přáli. Chybí nám opravdová snaha být někým nebo něčím a nikoliv být prospěchářsky kýmkoliv nebo vším. Hrdi nemůžeme být na to, že jsme Češi. Hrdost bychom mohli pocítit nad tím, že jsme jako Češi dokázali získat pro tuto zemi uznání jak  pro vnitřní situaci tak pro vztah k zahraničí. Tak daleko ovšem zatím nejsme a se stávající veřejnou scénou pochybuji, že v dohledné době budeme.

Související články

Pamatujme na spravedlnost

4. prosinec 2009 | 20.14 | rubrika: první rubrika

     Zdá se, že minulosti, ať soukromé nebo společenské, nelze uniknout. V pořadu ČT "Máte slovo" byl diskutován problém svazků StB doprovázený celou řadou rozporuplných vyjádření posluchačů a diváků. Ani jedna ze základních a vzájemně si oponujících skupin příznivců a odpůrců zveřejnění svazků StB nebyla nadána dostatečnou mírou schopnosti negeneralizovat a nezařazovat všechny nositele některých stejných vnějškových znaků  vztahu k praktikám StB do jednoho pytle. Mám pocit, že nestačí zjištění příslušnosti k agentům StB, ale pro spravedlivé posouzení a každopádně odsouzení, ať soudní nebo společenské, je třeba poznat způsob činnosti a její dopady u konkretních agentů. Především je ovšem nutno příslušnost k agentům věrohodně doložit. 

     Dovolím si uvést dva příklady ze života a jeden z literatury. Když začaly v padesátých letech politické procesy, odmítl na nich účast jeden mladý a z pohledu tehdejší vládnoucí garnitury perspektvivní soudce. Profesní čest mu nedovolila podřídit soudcovskou nezávislost politické moci. Jeden z tehdejších t.zv. muklů hovořil v jednom televizním pořadu o tom, že jeho rodina byla o jeho životě ve vězení jím samým dostatečně informována, protože mu spojku dělal jeden z bachařů. Přes fakt, že jak soudce tak bachař byli politicky organizováni a dostatečně tehdejší mocí prověřeni, lze jim vyjádřit poděkování a úctu. Rozhodně je nelze zařadit do stejné skupiny jako Urválka, Vaše, Polednovou, Reicína, Hlavačku nebo Grebeníčka a jim podobné tyrany nebo dokonce justiční vrahy. V knize Smrt si říká Engelchen píše autor i o jedné mladé dámě blízké oblastním orgánům gestapa, ve skutečnosti úzké a úspěšné spolupracovnici partyzánů kryjící své skutečné a nebezpečné poslání kontakty se špičkami tehdejší tajné státní policie. Po válce se nedočkala uznání, pouze opovržení, protože veřejnost ji znala jako osobu blízkou gestapáckým špičkám a nikdo ji nedokázal před tímto opovržením ochránit i když si zasloužikla především vděčnost a uznání.  

       Vrátím-li se ke komunistické politické policii tak musím říct, že existence StB byla opovrženíhodnou a její praktiky odsouzeníhodnou skutečností. U donašečů bylo pokleskem už podepsání vázacího aktu, jeho naplnění potom činem neomluvitelným. Stejně tak bylo neomluvitelným dobrovolné donašečství těch, kteří sice žádný vázací akt nepodepsali, ale donášeli a ubližovali nevinným z vlastní zvrhlé vůle a vlastní podlézavé a prospěchářské přirozenosti. Spravedlnosti nebude učiněno zadost pokud podlehneme volání těch, kteří argumentují tím, že StB a její činnost není dvacet let po Listopadu zajímavým a důležitým tématem. To je argument vhodný nejvýš pro ty, kteří mají máslo na hlavě. Nedovolme položení rovnítka mezi ty, kteří pouze podlehli brutálnímu nátlaku nebo osobnímu strachu a podepsali, ale nenaplnili spolupráci a ty, kteří podepsali, donášeli a zištně ubližovali. Těm prvním odpusťme, ty druhé nepusťme do popředí dnešní společnosti. Jsme to dlužni jejich obětem, nám samým i našim potomkům.  

Související články

žádné komentáře | přidat komentář

Falešná příchuť politické moci

26. listopad 2009 | 08.46 | rubrika: první rubrika

     V tisku byl včera zveřejněn rozhovor s někdejším ministrem financí Vlastimilem Tlustým. Nemíním se zabývat tímto bývalým komunistou a později aktivním členem ODS. Zajímají mě možné konsekvence toho co v rozhovoru prozradil. Zdá se, že politika přestala už dávno být službou veřejnosti, ale byla degradována na honbu za politickým ziskem, především za získáním opojného pocitu moci. Tato "privatizace" veřejnosti a části prostředků z veřejných rozpočtů ve prospěch politických stran, ne-li přímo konkretních jedinců, kteří v honbě za ziskem všeho druhu zabloudili do parlamentní politiky, je v mém vnímání světa smutnou součástí jinak většinou kladných výsledků vývoje této země v polistopadovém období. 

     Za normální se považuje t.zv. podpora za podporu, v konkretním případě předvolební podpora stranické kandidátky od známé osobnosti za finanční podporu některých její aktivit dotacemi z veřejných prostředků. Věcí nejvyšší důležitosti v zastírání skutečné pravdy je, aby se vše dělo t.zv. transparentně a je lhostejné, že princip tohoto neseriozního obchodu není zrovna vzornou záležitostí. V divadelním představení zvaném jednání Poslanecké sněmovny by si takové kroky političtí rivalové vzájemně kritizovali, ale považovali by je za přípustné. Za běžné se považuje i to, že poslanec bude od řečnického pultu kritizovat to co chce v jiné souvislosti sám udělat. 

     Vzpomenu-li si na atmosféru starou dvacet let tak tvrdím, že tehdy téměř nikomu nezáleželo na tom, jestli se do popředí dostane nějaký Tlustý, Chudý, Krátký nebo Dlouhý, ale k životu se probudila naděje na celospolečenskou změnu k lepšímu. K lepšímu i ve způsobu vnímání politiky a výkonu volbami získané moci, která bude prostředkem pro dokonalou službu celé veřejnosti. Soudě podle úniků informací z různých prostředí, parlament nebo politické strany nevyjímaje, byly tyto oprávněné naděje v poměrně velkém rozsahu hanebně zklamány především těmi, kteří získali nejvyšší volební podporu a obsadili účinné páky zákonodárné moci. Nezáleželo-li kdysi na tom kdo konkretně bude v popředí pokud naplní naděje do něj po desetiletích totality vkládané, stojíme dnes spíše před problémem jak odstavit z čelných pozic ty jedince nebo organizace, kteří zcela spolehlivě prokázali, že důvěra v ně vložená byla naprosto promarněnou investicí směřující pouze k jejich zisku a většinové ztrátě. Je na čase, aby nepřetržité členství v parlamentu nemohlo být delší než dvě volební období. Je zcela naléhavě na čase uvažovat, zda zatím vedoucí strany nejsou natolik zatíženy vlastními negativními přístupy nebo ovlivňovány zájmy různých ekonomických lobistů a jejich chlebodárců, že bude nejlépe zahájit nějaký nový Listopad nebo alespoň odstavit ve volbách od moci ty, kteří ji až příliš podlehli a dnes a denně se touto mocí nezdravě a ke škodě všech ostatních opájejí.  

žádné komentáře | přidat komentář

Trudná cesta z totality do demokracie

17. listopad 2009 | 09.02 | rubrika: první rubrika

     Snad se mohu vrátit v den dvacátého výročí Listopadu ještě o několik desetiletí zpět. Nelze se divit, že v poválečném nadšení spala obezřetnot. Díky tomu se však k moci pomalu dostávala poválečná totalita střídající tu válečnou. Nelze mezi ně vsunout rovnítko. Jedna nepřípustná a zahraniční, druhá domácí, ale nepřípustná rovněž. Jenom ta dřímající obezřetnost klidně přihlížela postupně sílící podřízenosti cizí mocnosti a ne zcela se probudila i v době po komunistickém puči a v období politických a justičních vražd. K žádoucímu probuzení nevedl ani smutný osud Horákové, Píky a dalších obětí stejně jako neradostný osud hokejových mistrů světa. Událostí, která možná, jistotu nemáme, mohla vyvolat alespoň částečnou změnu k lepšímu bylo t.zv. Pražské jaro utopené v násilí i krvi a pošlapané vojenskými bagančaty údajných vzorů a spojenců. Až v průběhu následné a potupné normalizace se objevily zárodky uvědomování si pravého stavu věcí a potřeby konat bez ohledu na násilné rozhánění demonstrací a občasnou přeměnu Václavského náměstí na t.zv. "Třídu vodních dělostřelců". To už ovšem byla labutí píseň režimu, který zde chtěl být a ne sám, nýbrž s dnes již neexistujícím Sovětským svazem, na věčné časy.

     Díky názorovým odpůrcům sdruženým v různých iniciativách z nichž nejznámější byla Charta 77 se začalo objevovat světlo na konci tunelu. Demonstrace studentů k výročí zavraždění studenta Opletala se díky okolnostem stala třešinkou na dortu odporu proti totalitě a normalizačnímu ponížení. Brutální zásah a policejní zvůle na Národní třídě vyvolaly zvýšenou hladinu společenského odporu proti již dožívající a celosvětově upadající socialistické soustavě a znamenaly počátek konce vlády jedné, t.j. komunistické strany nejen v této zemi. Následně vznikající OF v Čechách a VPN na Slovensku položily základ přechodu tehdejšího Československa od komunistické totality k pluralitní demokracii. Zatím jsme ovšem stále pouze ve fázi  přechodu k demokracii nikoliv ještě ve zcela bezvýhradné demokracii. Změna společenského systému bohužel vyžaduje na cestě do demokracie řadu desetiletí. Totalita to má jednodušší. Ta dokáže svobodu pošlapat téměř ze dne na den.

     Přes fakt, že v mnoha případech se objevují poměry na demokracii si pouze hrající, je zde stálá a posilující naděje, že se skutečné demokracie dočkáme. Jen kdyby nebylo tolik politikaření, nezdravého stranictví a politického obchodování zakrytého sice většinovým hlasováním ale ne vždy také skutečnou většinou názorovou. Ostatně vláda spočívající na přeběhlících je toho také důkazem. Je ještě hodně co dělat. Pokulhávající veřejný pořádek, nedostatečná bezpečnost občana, vysoká kriminalita, náchylnost k úplatkářství mezi politiky a bohužel i mezi soudci, poměry na právnické fakultě v Plzni atd. Přes všechna negativa, přes nemalé chyby období po Listopadu však stále chovám naději na dokončení přechodu k demokracii a jistotu, že Listopad byl správným vykročením na cestě k lepší budoucnosti      

žádné komentáře | přidat komentář

Pes nemusí být jen přítel člověka

14. listopad 2009 | 09.10 | rubrika: první rubrika

     V poslední době se množí zprávy o napadení člověka, často bohužel dítěte, psem bojového plemene nebo jeho křížencem. Nesporně to není zcela nová situace. Už před léty se někteří členové parlamentu tímto problémem zabývali a z jejich řad zaznívaly i hlasy o potřebě zákazu pěstování bojových psů s cílem zlepšit bezpečnost občanů na veřejných prostranstvích. Vždy se tyto hlasy setkaly se zamítavými reakcemi odborníků i "odborníků" se zdůvodněním, že pes je tvor zcela nevinný a tím kdo za jeho řádění zodpovídá je vždy a všude majitel. Problematikou trestní odpovědnosti těchto provinilců se bohužel patrně nikdo nezabývá, pouze roste počet napadených a narůstá míra utrpení postižených, často si ze setkání s těmito "milými" přáteli člověka nesoucích nehezké a obtížné trvalé následky.

     Nemíním se nikoho dotknout a těm, kteří by se takto mohli cítit se předem omlouvám. Mám totiž pocit, že zatimní, před veřejností se někde ve skrytu tajemna krčící praktická nepostižitelnost nebo nízká postižitelnost  těch, kteří nesou dle odborníků na svých bedrech veškerou vinu za napadení člověka psem by ve stávající situaci nanejvýš vyburcovala ke zvýšené, a nepochybuji, že odborně zdatné činnosti jejich obhájce před soudními tribunály. Nevylučuji ani zakomponování úvah o nemožnosti ručit za něco tak nevypočitatelného, v lidském smyslu slova nevzdělatelného a z lidského hlediska eticky naprosto necítícího jako je pes domácí, ten bojový především. Uvěřím-li odborníkům obhajujícím právo na pěstování psů bojových plemen, potom mám pocit, že eticky by měli cítit především majitelé těchto "milých" zvířátek a to tak, že předem a ne až po napadení člověka některým z jejich miláčků. Kdo by byl při takovém způsobu vnímání odpovědnosti vinen když takový pes usmrtí svého majitele, jak se dle informací z médií před časem v této zemi stalo, se neodvažuji dále rozvíjet.

     Osobně plně stojím za respektováním práv občanů. Svoje právo tak dnes naplňují všichni chovatelé psů bojových plemen. Postrádám naprostou a bezvýhradnou úctu k dodržení práva jiných občanů na osobní bezpečnost v ulicích, na pískovištích, dětských prolézačkách, sportovištích a všude jinde tam, kde hrozí nebo se už odehrálo napadení nevinných lidí, ty nejmenší nevyjímaje, šelmami lidově sdruženými pod označením pes bojového plemene. Svoboda a právo občana na cokoliv by měly končit tam, kde začíná svoboda a právo občana jiného. Nejde-li to zajistit jinak, mohou se komukoliv z nás jevit výskyt a právo na chov těchto psů v této zemi jako nadbytečné. Sám se tomuto striktnímu postoji zatím bráním i když je toto mé přesvědčení událostmi posledních týdnů znatelně nalomeno. Dovedu si ovšem velmi dobře představit co by na tomto místě napsali postižení nebo rodiče a ostatní příbuzní postižených dětí.    

žádné komentáře | přidat komentář

Listopad 1989 po dvaceti letech

10. listopad 2009 | 10.41 | rubrika: první rubrika

Pouhý týden zbývá do dvacátého výročí pádu totalitního režimu v této zemi. Na mnoha místech se tehdy scházeli lidé nejrůznějších věkových i vzdělanostních kategorií, aby vyjádřili odpor proti totalitě i vůči těm, kteří si svoji vládu pojistili vtělením vládnoucí role jejich strany do tehdejší ústavy. Také vůči těm, kteří o dvě desetiletí dříve pozvali do této země okupační armády a po celý čas s hanebnou oddaností tehdejším okupantům sloužili. V průběhu nesčetných mítinků se objevili lidé schopní řídit běh událostí, lidé, kteří dříve než touhu po moci měli vizi co dál a jak pracovat pro veřejný prospěch. Neprojevovali se halasnými výstupy někde pod továrním komínem, ale v klidných prostorách nakloněných tvořivé práci.

     Je jenom na nás, abychom si uvědomili kolika z nich bylo umožněno pracovat pro veřejný prospěch až do dnešních dnů a kolika z nich byla další činnost znesnadněna, ne-li znemožněna těmi, kteří byli vybaveni především, ne-li výlučně, pouze vlastními ambicemi nebo vidinou soukromého prospěchu. Je jenom na nás, abychom si odpověděli kde se v průběhu času podařilo zvyšovat kvalitu zastupitelských orgánů a kde naopak ti skutečně schopní a obětaví ve své práci nepokračují díky rozpínavosti těch ambiciozních. Celá cesta od listopadu 1989 je vroubena osobními oběťmi těch, kteří měli nejen schopnost zastávat funkce, ale především odhodlání pracovat pro veřejný prospěch. Je hlavně jejich zásluhou a nikoliv těch, kteří si často pletli politiku s politikařením a pletichařením, že se k lepšímu měnilo a mění životní prostředí našich měst a obcí.

     Při pohledu na ty, kterým není důvod tleskat navrhuji položit si několik otázek. Nebylo podhoubím někdy neutěšené situace i přehlížení názorů politických odpůrců zdůvodňované v první polovině devadesátých let vyšším počtem parlamentních mandátů volebně úspěšnějších místo přednesení věcných argumentů? Nepatřila k výbavě průkopníků někdy neutěšené situace i praxe falešných sponzorů, půjčky od ne zcela důvěryhodných věřitelů, nesplácení dluhů, ohánění se trestní nepostižitelností tam kde se nedostávalo morálky? Není smutnou skutečností dneška, že se objevili dlouhodobí politici celostátní úrovně ochotni přijímat úplatky za znemožnění přijetí některých potřebných a na kuří oko některých bezohledných šlapajících zákonů? Nebyla právě zmíněná praxe i odsouzeníhodným průvodním jevem poslední volby prezidenta? Neprovází rozporuplné pocity i hrátky kolem vlády a nominace českého komisaře EU? I když politiku nelze dělat bez politických organizací, potřebujeme v čele státu zrovna takové strany, které se tam dnes nachází a politiky trpící pravděpodobně pocitem nenahraditelnosti místo schopnosti urychleně odejít a prospět tímto krokem nám všem i sobě samým? Odpověď si musíme dát každý sám, mnoho optimismu však nesdílím.  

Související články

žádné komentáře | přidat komentář

Kvalita osobnosti a státní vyznamenání

31. říjen 2009 | 15.38 | rubrika: první rubrika

     Po udělení státních vyznamenání ke 28. říjnu se ozvali odpůrci vyznamenání mnohonásobného slavíka p. K. Gotta. Nepovažovali za správné, aby v dobách normalizace činný, a dle názoru části z nich tomuto režimu poplatný umělec byl vyznamenán v jedné řadě s odpůrci obou totalitních režimů, kterými tato země v minulém století prošla.

     Nechám na každém, aby toto dilema posoudil a zaujal vlastní stanovisko. Chci upozornit na reakci samotného zpěváka na názory těch, kterým se jeho nominace nelíbila a jak nám tuto reakci zprostředkovala televizní obrazovka. Dovedu pochopit, že obscenní gesta předvádí diskutující v pohostinství nejnižší cenové skupiny, prípadně hrubiáni všeho druhu. Méně, pokud vůbec, se smiřuji s tím, že se tak chová a prostřednictvím televize tato gesta předvádí umělec, který by měl být symbolem kultury a navíc i kulturnosti. Do kultury p. Gott zcela jistě patří, na poli kulturnosti se mu ve zkoušce kvality osobnosti v reakci na odpůrce jeho vyznamenání  bohužel moc nedařilo. Měl-li takto vypadat národní umělec oceněný tímto titulem v  minulém režimu, potom vybral normalizační prezident Husák pro tuto poctu v p. Gottovi správného adepta. Měl-li národní umělec zvládat ne zcela příjemné životní situace kulturněji než předvedl mnohonásobný zlatý slavík, potom se p. Husák, ostatně jako v celé řadě jiných věcí, hluboce mýlil.