Pouhé ohlédnutí nebude stačit

17. listopad 2015 | 19.35 |

     Student Jan Opletal, a s ním i další oběti nacistické zvůle z listopadu 1939, by se asi divili kam nás dovedla cesta této země putováním trudnými časovými úseky a společenskými výkyvy v nejednotné cestě za návratem poměrů masarykovské demokracie. Nejvíce ochoty ke společenské sounáležitosti patrně přinesla doba odporu proti nacistické zvůli započatá již v roce 1939 a trvající až do konce druhé světové války. Návrat žádoucích poměrů nenastal ani tehdy. Nemilá odpověď na tři roky poválečných otazníků kam se náš vývoj s konečnou platností obrátí přinesla další období totality a posléze i novou okupaci a závislost na cizí mocnosti. Markantní rozdíly byly jenom dva. Nežili jsme ve válečném stavu a západní okupant byl vystřídán okupanterm východním. Nemožnost samostatně rozhodovat o osudu vlastní země a povinnost podřizovat se cizí mocnosti přetrvávala až do listopadu 1989 kdy jsme se v závěsu za zahraničním vzepětím odporu proti komunistické totalitě vzepřeli i my. 

     Hezky se vzpomíná na období nadějí, které byly těmito událostmi vzbuzeny. Ano stáli jsme na počátku nové epochy, která skýtala naději, jež nám byla po desetiletí upírána. Bylo jen na nás a hlavně na těch, které postavíme ve svobodných volbách do našeho čela. Selhali jsme všichni. Ti co měli zemi spravovat ji v řadě případů proradně uchvátili. Ti co měli ve volbách chyby, omyly a zlou vůli politiků korigovat jako voliči v dostatečné míře nenaslouchali hlasu vlastního rozumu a už vůbec nechtěli naslouchat těm, kteří je před chybnými kroky varovali. Raději popřáli sluchu mnohým manipulátorům s veřejným míněním a populistům všeho druhu. Jak jinak si ostatně vysvětlit, že po každých volbách se vyskytují, množí a postupem času stupňují projevy nespokojenosti s úrovní špiček politické scény nebo úrovní celé řady ústavních činitelů i ústavních orgánů jako celku? Jaký div, že patrně chybí vůle hledat v současné ožehavé mezinárodní situaci co nejlepší a pokud možno široce podporované řešení? Jaký div, že po letech klesající úrovně pocitu politické i občanské odpovědnosti mohou vstoupit na pražský Albertov s cílem uctít památku obou listopadových událostí z let 1939 a 1989 jen někteří a jiné, studenty u kterých to všechno začalo nevyjímaje, je možno odkázat z moci úřední do patřičné vzdálenosti?

     Ne nejsme v této zemi svědky destrukce demokracie jako takové. Jsme svědky postupného i potupného odhalování nedokonalosti v respektování základních principů, na kterých demokracie stojí. Často chybí úcta k právu těch druhých na vlastní názor a mnohdy to vypadá tak, že nedovedeme přeskočit vlastní stín a nejsme ochotni přiznat nositelům jiných názorů než našich jednak právo na setrvání na jejich názorech, jednak právo vlastní názory prezentovat a obhajovat. Mám pocit, že nenaplněným dědictvím Listopadu je i malá, pokud vůbec nějaká, schopnost jednat spolu a nacházet ta nejlepší široce průchodná řešení. Bližší než objektivní hodnocení jakékoliv situace nám často bývá jistá myšlenková závislost na demagogie všeho druhu schopných jedincích. Místo na to co jsme si kdysi zvykli nazývat demokratický konsensus raději upíráme zrak po okolí až se tam objeví nějaký leader nebo prostě přeloženo vůdce a my mu můžeme tleskat a můžeme ho až do dalšího povolebního zklamání bezmezně obdivovat. Jenže tento vůdcovský systém na čele s bezmezně obdivovanými a uctívanými jedinci rozhodně není zárukou dokonalé demokracie. Ale právě v tu jsme po pádu komunistické moci v této zemi a ztroskotání světové socialistické soustavy nejvíce doufali. Zatím máme pořád všechny předpoklady, že se tehdejší sny mohou proměnit ve skutečnost. Jenom je třeba nestranně vyhodnotit dosavadní vývoj a hlavně jeho objektivní i subjektivní chyby a postupně je odstraňovat. Odkaz obou listopadů nás k tomu nejen vyzývá, on si to i zaslouží.   

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře