Zapomínat není radno

21. srpen 2015 | 16.56 |

      Pouhého čtvrt roku před 26. výročím konce socialismu, normalizace a života v područí bývalého SSSR si pamětníci, a z mladších ročníků snad alespoň někdo z těch co měli štěstí, že je ve školách za posledních 26 let v hodinách dějepisu nebo ve vlastní rodině objektivně informovali, připomínají již 47. výročí okupace tehdejšího Československa vojsky Varšavského paktu. Hordami z Polska, NDR, Bulharska a Maďarska pod vedením sovětské armády, která byla plně podřízena marxleninské komunistické straně a nikoliv demokraticky zvoleným mocenským státním orgánům SSSR. Ostatně tam kde demokracii nahradili demokratickým centralismem a politickou pluralitu vládou jedné strany ani nešlo očekávat, že tomu bude jinak.

       Nemám pochybnost o tom, že zmíněný fakt je dostatečně známý. Nemám bohužel ani pochybnost o tom, že značné procento občanů této země pociťuje při vzpomínce na zmíněnou smutnou kapitolu našich dějin naprostou lhostejnost. Nepochybuji ani o tom, že nepoučitelnost a ochotné zapomínání či bagatelizování okupace z roku 1968 a jí vyvolaných změn a omezení naší vlastní suverenity jsou neblahou výbavou pro případ, že se obdobná situace, ať zleva či zprava, severu, jihu, východu nebo západu bude někdy opakovat. Pro alespoň náznak důvodnosti této skepse nemusíme chodit do historicky vzdálených období. Pouhá tři desetiletí dřív jsme byli obětí okupace od západní poloviny někdejšího paktu Molotov - Ribbentrop. Tehdy mocní této země zrušili mobilizaci a vyklidili na obranu vlasti vybudovaná opevnění. Do myslí národa tak zaseli přesvědčení, že smířlivost a ústup z vlastních pozic jsou projevem moudré statečnosti. Kam to pokračovalo můžeme číst na str. 37 v knize Atentát, operace Athropoid kde se píše : "O nedostatcích ve spojení svědčí i přílišné očekávání, s nímž parašutisté mnohdy přicházeli do okupované vlasti. Místo očekávané hromadné podpory ze strany obyvatel často narazili na strach a odmítání a skončili v široké síti českých konfidentů gestapa." V roce 1968 se objevil zvací dopis, kterým okupanty pozvali někteří z čelných komunistických funkcionářů, aby upevnili již do té doby platnou nadvládu cizí mocnosti nad naší suverenitou a současně upevnili moc stalinistického křídla tehdejší KSČ. Stali se tak základem množiny konfidentů nové doby, která se výrazně rozrůstala hned po odvlečení čelných představitelů našeho státu do Moskvy a tam vnuceném a oboustranném podpisu potupných Moskevských protokolů.

     Následná husákovská normalizace spolehlivě, přes shrbená záda a vždy iniciativní spolupráci ze strany funkcionářů KSČ prakticky na všech stupních jeji orgánů, upevňovala mocenské postavení okupanta v této zemi. Ostatně krveprolití a úmrtí mezi demonstranty protestujícími proti okupaci u příležitosti jejího prvního výročí nebylo způsobeno okupačními armádami, ale mocenskými silami této země, ozbrojenou složku KSČ zvanou Lidové milice nevyjímaje. Dnes už nemusíme bojovat s následky okupace z roku 1968. Ty spolehlivě odstranily události z listopadu 1989. Vůbec to ale neznamená trvalou imunitu vůči těmto a jim podobným jevům pro všechny časy příští. Neznamenala to ani porážka fašismu v roce 1945 a obávám se, že to nemusí znamenat ani porážka socialistické soustavy z roku 1989. Ve stínu této nejistoty bychom neměli zapomínat na žádnou z okupací ve dvacátém století, ale ani na jejich následky a možné postupné klíčení dalších nejistot, ne-li jevů ještě horších. Dnes se jich ještě naštěstí bát nemusíme. Tvrdil-li kdysi Jan Neruda, že pro vítězství veliká a nová je dosud širý dost ten český luh tak to mějme na paměti a vytvářejme pro tuto situaci podmínky a budujme pro ni ve vlastní mysli dostatečnou a předem připravenou obranu. Alespoň tím, že se zbavíme smířlivosti, která následovala v nehezkých tvarech po obou zmiňovaných okupacích. Mnozí to jistě dokázali a dokáží. Přispějme k tomu, aby to dokázali pokud možno všichni. I my sami. 

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře