Znovu prožívám 21. srpen

20. srpen 2014 | 22.29 |

      Myslím, že mezi dvěma proradnostmi, kterým byla naše země vystavena v průběhu 20. století, je jenom jeden zaznamenání hodný rozdíl. Zatímco dohoda z Mnichova, stejně jako okupace ze 21. srpna 1968, byly provázeny neochotou ostatních států nepřipustit zvlčilé násilí v prvním případě nacionálních, v tom druhém internacionálních socialistů páchané proti menší zemi uprostřed Evropy, pořadí různých forem nátlaku se v průběhu času zcela změnilo. V roce 1938 bylo na prvním místě v pořadí zmíněných proradností uzavření politickým násilím vynucené dohody a teprve následně okupace. V roce 1968 se agresoři pojistili předem.

     V souladu s manýry profesionálních zlodějů se dopustili jistého druhu vloupání do samostatného státu. Poprve v historii předvedli, že mezinárodní smlouvy mohou být cárem papíru nejen mezi státy rozdílného politického směrování, ale v jejich případě i mezi státy, které jsou členy stejného, jménem socialismu založeného vojenského paktu Varšavská smlouva, i stejného, z těchže důvodů založeného, hospodářského společenství Rada vzájemné hospodářské pomoci. Vojenské násilí provázené krveprolitím a ztrátou životů nevinných lidí bylo odsouzeníhodnou vstupní scénou pro i po desetiletích opovržení vzbuzující šarádu, kterou se měla o několik málo dnů později stát dohoda mezi představiteli obrokupanta, kterým byl někdejší Sovětský svaz, a do Moskvy násilím přepravenými nejvyššími představiteli okupovaného státu, tehdejší Československé socialistické republiky. Prezident, předseda parlamentu i předseda vlády a s nimi předseda československých komunistů, chápaný v té době jako držitel funkce stojící nad všemi nejvyššími ústavními představiteli, byli přepraveni do Moskvy jako skupina bedlivě střežených nezákonných živlů, aby si vyslechli diktát touhou po světovládě ovládaných představitelů SSSR. Z proradné okupace se najednou stala bratrská internacionální pomoc. Z politiky alespoň částečného uvolnění podmínek života pod diktátem KSČ, ke kterému postupně docházelo od podzimu 1967, se vinou moskevských protokolů stala politika normalizačního násilí. Ze všech československých komunistických funkcionářů různých stupňů, kteří podlehli tlaku brežněvovské tlupy mocichtivých lumpů, se jako morální vítěz vrátil pouze dr. František Kriegel, který potupný protokol měnící výskyt okupačních hord na oboustranně schválenou přítomnost internacioální bratrské armády, nepodepsal. Druhým solistou byl bývalý politický vězeň komunistického řádění v letech padesátých JUDr. Gustáv Husák, který se propůjčil k roli toho, kdo povede v této zemi normalizační proces návratu k úplné podřízenosti Sovětskému svazu, především jeho komunistické straně. Ostatní se vrátili jako členové skupiny rozprášených jedinců, kteří neměli hrát v budoucnosti této těžce zkoušené země žádnou významnou politickou roli. Budiž zde popravdě řečeno, že někteří se později přidali k disentu a část z nich sehrála kladnou vedlejší roli při přípravě postupné demontáže komunistické moci, ke které došlo v roce 1989.

 

     Jiní zdaleka nedorostli do role idólů celé společnosti, do které je vynesly události z přelomu let 1967 a 1968. Přes trpké zkušenosti z moskevského násilí, přes fakt, že v této zemi pokračovala okupace a žili jsme pod stálým vojenským dozorem okupační armády, nedokázali jít v čele národa v dobách zlých a nebyli jeho morální oporou. Přes politické čistky, které se dotkly i jich osobně, setrvali mnozí v poslušnosti komunistické ideologii a husákovskému vedení. Pouhý rok po okupaci mlčeli v rámci prvního výročí srpnových událostí když policie, armáda a lidové milice masakrovaly demonstranty, kteří si připomínali smutný a potupný konec toho co jsme si všichni navykli označovat názvem Pražské jaro. Co víc, někteří z nich se podíleli na schválení neblahé zákonné normy, kterou jsme sami pro sebe nazvali pendrekový zákon. Normy, která dala napospas bezuzdnému násilí především ty, kteří stále stáli za zidealizovanými politiky nedávné minulosti. Ty, kteří stáli za politiky Pražského jara i tehdy kdy tito politici dávno opustili pouhý rok staré ideály a opět byli součástí  tentokrát ještě horšího režimu než ten, který chtěli opatřit  v roce 1968 lidskou tváří.  

           Přiznejme si, že by nebylo nutné smutné a 46 let staré události na tomto blogu připomínat, kdyby se systém nastolený po pádu komunismu lépe zhostil své role nejen v oblasti hospodářské, ale i společenské. Zatímco se děti a mládež patrně stále vzdělávají o historii vlastní země v duchu nastoupeném před řadou desetiletí, události posledního půlstoletí jsou pro ně, podle několika osobních debat s dnešními školáky soudě, pověstnou španělskou vesnicí. Bohužel ne jenom pro ně. ale i pro ty, kteří tímto okleštěným způsobem výuky prošli jen několik let dřív než dnešní studenti. Možná si dnešní žáci základních škol stále myslí, že dějiny se odehrály v souladu s pohledem jednoho neobjektivního historika, jehož romány jako Temno a mnohé další, se patrně liší od historické skutečnosti v podobné míře jako tomu bylo v četných zfilmovaných knihách K. Maye ze severoamerického západu. Mnozí jsou vlivem ne zcela objektivní výuky možná stále přesvědčeni o tom, že žijeme v zemi oplývající mlékem a strdím. Možná věří i tomu, že Šemík skutečně snesl jedním skokem Horymíra z Vyšehradu a Bivoj jen tak mimochodem zkrotil holou rukou divokého kance. Představu bohužel nemají o tom, že před historicky nedávnou minulostí museli, obrazně řečeno, někteří odvážní holou rukou krotit národní i mezinárodní násilí vyvozované ve prospěch nejprve nacionálního a později internacionálního socialismu. Kdysi jsem čtl, že slavná Illiada se dočkala písemného zpracování dlouhá staletí po svém vzniku. Díky neustálému předávání z generace na generaci nikdo nepochyboval, že je zaznamenána přesně a správně. Obávám se, že naše vlastní dějiny, ty zdaleka ani sto let staré, se předávají i na oficiální školské půdě s mnohem menší touhou po zachování věrného obrazu toho co se skutečně stalo. Možná jsou stále jen hřebíčkem, na který si někteří historici věší obraz svého chápání světa, a nevím jestli někdy ne i zkreslené historie.  A to je velká škoda. 

         

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře