Falešná příchuť politické moci

26. listopad 2009 | 08.46 | rubrika: první rubrika

     V tisku byl včera zveřejněn rozhovor s někdejším ministrem financí Vlastimilem Tlustým. Nemíním se zabývat tímto bývalým komunistou a později aktivním členem ODS. Zajímají mě možné konsekvence toho co v rozhovoru prozradil. Zdá se, že politika přestala už dávno být službou veřejnosti, ale byla degradována na honbu za politickým ziskem, především za získáním opojného pocitu moci. Tato "privatizace" veřejnosti a části prostředků z veřejných rozpočtů ve prospěch politických stran, ne-li přímo konkretních jedinců, kteří v honbě za ziskem všeho druhu zabloudili do parlamentní politiky, je v mém vnímání světa smutnou součástí jinak většinou kladných výsledků vývoje této země v polistopadovém období. 

     Za normální se považuje t.zv. podpora za podporu, v konkretním případě předvolební podpora stranické kandidátky od známé osobnosti za finanční podporu některých její aktivit dotacemi z veřejných prostředků. Věcí nejvyšší důležitosti v zastírání skutečné pravdy je, aby se vše dělo t.zv. transparentně a je lhostejné, že princip tohoto neseriozního obchodu není zrovna vzornou záležitostí. V divadelním představení zvaném jednání Poslanecké sněmovny by si takové kroky političtí rivalové vzájemně kritizovali, ale považovali by je za přípustné. Za běžné se považuje i to, že poslanec bude od řečnického pultu kritizovat to co chce v jiné souvislosti sám udělat. 

     Vzpomenu-li si na atmosféru starou dvacet let tak tvrdím, že tehdy téměř nikomu nezáleželo na tom, jestli se do popředí dostane nějaký Tlustý, Chudý, Krátký nebo Dlouhý, ale k životu se probudila naděje na celospolečenskou změnu k lepšímu. K lepšímu i ve způsobu vnímání politiky a výkonu volbami získané moci, která bude prostředkem pro dokonalou službu celé veřejnosti. Soudě podle úniků informací z různých prostředí, parlament nebo politické strany nevyjímaje, byly tyto oprávněné naděje v poměrně velkém rozsahu hanebně zklamány především těmi, kteří získali nejvyšší volební podporu a obsadili účinné páky zákonodárné moci. Nezáleželo-li kdysi na tom kdo konkretně bude v popředí pokud naplní naděje do něj po desetiletích totality vkládané, stojíme dnes spíše před problémem jak odstavit z čelných pozic ty jedince nebo organizace, kteří zcela spolehlivě prokázali, že důvěra v ně vložená byla naprosto promarněnou investicí směřující pouze k jejich zisku a většinové ztrátě. Je na čase, aby nepřetržité členství v parlamentu nemohlo být delší než dvě volební období. Je zcela naléhavě na čase uvažovat, zda zatím vedoucí strany nejsou natolik zatíženy vlastními negativními přístupy nebo ovlivňovány zájmy různých ekonomických lobistů a jejich chlebodárců, že bude nejlépe zahájit nějaký nový Listopad nebo alespoň odstavit ve volbách od moci ty, kteří ji až příliš podlehli a dnes a denně se touto mocí nezdravě a ke škodě všech ostatních opájejí.  

žádné komentáře | přidat komentář

Trudná cesta z totality do demokracie

17. listopad 2009 | 09.02 | rubrika: první rubrika

     Snad se mohu vrátit v den dvacátého výročí Listopadu ještě o několik desetiletí zpět. Nelze se divit, že v poválečném nadšení spala obezřetnot. Díky tomu se však k moci pomalu dostávala poválečná totalita střídající tu válečnou. Nelze mezi ně vsunout rovnítko. Jedna nepřípustná a zahraniční, druhá domácí, ale nepřípustná rovněž. Jenom ta dřímající obezřetnost klidně přihlížela postupně sílící podřízenosti cizí mocnosti a ne zcela se probudila i v době po komunistickém puči a v období politických a justičních vražd. K žádoucímu probuzení nevedl ani smutný osud Horákové, Píky a dalších obětí stejně jako neradostný osud hokejových mistrů světa. Událostí, která možná, jistotu nemáme, mohla vyvolat alespoň částečnou změnu k lepšímu bylo t.zv. Pražské jaro utopené v násilí i krvi a pošlapané vojenskými bagančaty údajných vzorů a spojenců. Až v průběhu následné a potupné normalizace se objevily zárodky uvědomování si pravého stavu věcí a potřeby konat bez ohledu na násilné rozhánění demonstrací a občasnou přeměnu Václavského náměstí na t.zv. "Třídu vodních dělostřelců". To už ovšem byla labutí píseň režimu, který zde chtěl být a ne sám, nýbrž s dnes již neexistujícím Sovětským svazem, na věčné časy.

     Díky názorovým odpůrcům sdruženým v různých iniciativách z nichž nejznámější byla Charta 77 se začalo objevovat světlo na konci tunelu. Demonstrace studentů k výročí zavraždění studenta Opletala se díky okolnostem stala třešinkou na dortu odporu proti totalitě a normalizačnímu ponížení. Brutální zásah a policejní zvůle na Národní třídě vyvolaly zvýšenou hladinu společenského odporu proti již dožívající a celosvětově upadající socialistické soustavě a znamenaly počátek konce vlády jedné, t.j. komunistické strany nejen v této zemi. Následně vznikající OF v Čechách a VPN na Slovensku položily základ přechodu tehdejšího Československa od komunistické totality k pluralitní demokracii. Zatím jsme ovšem stále pouze ve fázi  přechodu k demokracii nikoliv ještě ve zcela bezvýhradné demokracii. Změna společenského systému bohužel vyžaduje na cestě do demokracie řadu desetiletí. Totalita to má jednodušší. Ta dokáže svobodu pošlapat téměř ze dne na den.

     Přes fakt, že v mnoha případech se objevují poměry na demokracii si pouze hrající, je zde stálá a posilující naděje, že se skutečné demokracie dočkáme. Jen kdyby nebylo tolik politikaření, nezdravého stranictví a politického obchodování zakrytého sice většinovým hlasováním ale ne vždy také skutečnou většinou názorovou. Ostatně vláda spočívající na přeběhlících je toho také důkazem. Je ještě hodně co dělat. Pokulhávající veřejný pořádek, nedostatečná bezpečnost občana, vysoká kriminalita, náchylnost k úplatkářství mezi politiky a bohužel i mezi soudci, poměry na právnické fakultě v Plzni atd. Přes všechna negativa, přes nemalé chyby období po Listopadu však stále chovám naději na dokončení přechodu k demokracii a jistotu, že Listopad byl správným vykročením na cestě k lepší budoucnosti      

žádné komentáře | přidat komentář

Pes nemusí být jen přítel člověka

14. listopad 2009 | 09.10 | rubrika: první rubrika

     V poslední době se množí zprávy o napadení člověka, často bohužel dítěte, psem bojového plemene nebo jeho křížencem. Nesporně to není zcela nová situace. Už před léty se někteří členové parlamentu tímto problémem zabývali a z jejich řad zaznívaly i hlasy o potřebě zákazu pěstování bojových psů s cílem zlepšit bezpečnost občanů na veřejných prostranstvích. Vždy se tyto hlasy setkaly se zamítavými reakcemi odborníků i "odborníků" se zdůvodněním, že pes je tvor zcela nevinný a tím kdo za jeho řádění zodpovídá je vždy a všude majitel. Problematikou trestní odpovědnosti těchto provinilců se bohužel patrně nikdo nezabývá, pouze roste počet napadených a narůstá míra utrpení postižených, často si ze setkání s těmito "milými" přáteli člověka nesoucích nehezké a obtížné trvalé následky.

     Nemíním se nikoho dotknout a těm, kteří by se takto mohli cítit se předem omlouvám. Mám totiž pocit, že zatimní, před veřejností se někde ve skrytu tajemna krčící praktická nepostižitelnost nebo nízká postižitelnost  těch, kteří nesou dle odborníků na svých bedrech veškerou vinu za napadení člověka psem by ve stávající situaci nanejvýš vyburcovala ke zvýšené, a nepochybuji, že odborně zdatné činnosti jejich obhájce před soudními tribunály. Nevylučuji ani zakomponování úvah o nemožnosti ručit za něco tak nevypočitatelného, v lidském smyslu slova nevzdělatelného a z lidského hlediska eticky naprosto necítícího jako je pes domácí, ten bojový především. Uvěřím-li odborníkům obhajujícím právo na pěstování psů bojových plemen, potom mám pocit, že eticky by měli cítit především majitelé těchto "milých" zvířátek a to tak, že předem a ne až po napadení člověka některým z jejich miláčků. Kdo by byl při takovém způsobu vnímání odpovědnosti vinen když takový pes usmrtí svého majitele, jak se dle informací z médií před časem v této zemi stalo, se neodvažuji dále rozvíjet.

     Osobně plně stojím za respektováním práv občanů. Svoje právo tak dnes naplňují všichni chovatelé psů bojových plemen. Postrádám naprostou a bezvýhradnou úctu k dodržení práva jiných občanů na osobní bezpečnost v ulicích, na pískovištích, dětských prolézačkách, sportovištích a všude jinde tam, kde hrozí nebo se už odehrálo napadení nevinných lidí, ty nejmenší nevyjímaje, šelmami lidově sdruženými pod označením pes bojového plemene. Svoboda a právo občana na cokoliv by měly končit tam, kde začíná svoboda a právo občana jiného. Nejde-li to zajistit jinak, mohou se komukoliv z nás jevit výskyt a právo na chov těchto psů v této zemi jako nadbytečné. Sám se tomuto striktnímu postoji zatím bráním i když je toto mé přesvědčení událostmi posledních týdnů znatelně nalomeno. Dovedu si ovšem velmi dobře představit co by na tomto místě napsali postižení nebo rodiče a ostatní příbuzní postižených dětí.    

žádné komentáře | přidat komentář

Listopad 1989 po dvaceti letech

10. listopad 2009 | 10.41 | rubrika: první rubrika

Pouhý týden zbývá do dvacátého výročí pádu totalitního režimu v této zemi. Na mnoha místech se tehdy scházeli lidé nejrůznějších věkových i vzdělanostních kategorií, aby vyjádřili odpor proti totalitě i vůči těm, kteří si svoji vládu pojistili vtělením vládnoucí role jejich strany do tehdejší ústavy. Také vůči těm, kteří o dvě desetiletí dříve pozvali do této země okupační armády a po celý čas s hanebnou oddaností tehdejším okupantům sloužili. V průběhu nesčetných mítinků se objevili lidé schopní řídit běh událostí, lidé, kteří dříve než touhu po moci měli vizi co dál a jak pracovat pro veřejný prospěch. Neprojevovali se halasnými výstupy někde pod továrním komínem, ale v klidných prostorách nakloněných tvořivé práci.

     Je jenom na nás, abychom si uvědomili kolika z nich bylo umožněno pracovat pro veřejný prospěch až do dnešních dnů a kolika z nich byla další činnost znesnadněna, ne-li znemožněna těmi, kteří byli vybaveni především, ne-li výlučně, pouze vlastními ambicemi nebo vidinou soukromého prospěchu. Je jenom na nás, abychom si odpověděli kde se v průběhu času podařilo zvyšovat kvalitu zastupitelských orgánů a kde naopak ti skutečně schopní a obětaví ve své práci nepokračují díky rozpínavosti těch ambiciozních. Celá cesta od listopadu 1989 je vroubena osobními oběťmi těch, kteří měli nejen schopnost zastávat funkce, ale především odhodlání pracovat pro veřejný prospěch. Je hlavně jejich zásluhou a nikoliv těch, kteří si často pletli politiku s politikařením a pletichařením, že se k lepšímu měnilo a mění životní prostředí našich měst a obcí.

     Při pohledu na ty, kterým není důvod tleskat navrhuji položit si několik otázek. Nebylo podhoubím někdy neutěšené situace i přehlížení názorů politických odpůrců zdůvodňované v první polovině devadesátých let vyšším počtem parlamentních mandátů volebně úspěšnějších místo přednesení věcných argumentů? Nepatřila k výbavě průkopníků někdy neutěšené situace i praxe falešných sponzorů, půjčky od ne zcela důvěryhodných věřitelů, nesplácení dluhů, ohánění se trestní nepostižitelností tam kde se nedostávalo morálky? Není smutnou skutečností dneška, že se objevili dlouhodobí politici celostátní úrovně ochotni přijímat úplatky za znemožnění přijetí některých potřebných a na kuří oko některých bezohledných šlapajících zákonů? Nebyla právě zmíněná praxe i odsouzeníhodným průvodním jevem poslední volby prezidenta? Neprovází rozporuplné pocity i hrátky kolem vlády a nominace českého komisaře EU? I když politiku nelze dělat bez politických organizací, potřebujeme v čele státu zrovna takové strany, které se tam dnes nachází a politiky trpící pravděpodobně pocitem nenahraditelnosti místo schopnosti urychleně odejít a prospět tímto krokem nám všem i sobě samým? Odpověď si musíme dát každý sám, mnoho optimismu však nesdílím.  

Související články

žádné komentáře | přidat komentář

Kvalita osobnosti a státní vyznamenání

31. říjen 2009 | 15.38 | rubrika: první rubrika

     Po udělení státních vyznamenání ke 28. říjnu se ozvali odpůrci vyznamenání mnohonásobného slavíka p. K. Gotta. Nepovažovali za správné, aby v dobách normalizace činný, a dle názoru části z nich tomuto režimu poplatný umělec byl vyznamenán v jedné řadě s odpůrci obou totalitních režimů, kterými tato země v minulém století prošla.

     Nechám na každém, aby toto dilema posoudil a zaujal vlastní stanovisko. Chci upozornit na reakci samotného zpěváka na názory těch, kterým se jeho nominace nelíbila a jak nám tuto reakci zprostředkovala televizní obrazovka. Dovedu pochopit, že obscenní gesta předvádí diskutující v pohostinství nejnižší cenové skupiny, prípadně hrubiáni všeho druhu. Méně, pokud vůbec, se smiřuji s tím, že se tak chová a prostřednictvím televize tato gesta předvádí umělec, který by měl být symbolem kultury a navíc i kulturnosti. Do kultury p. Gott zcela jistě patří, na poli kulturnosti se mu ve zkoušce kvality osobnosti v reakci na odpůrce jeho vyznamenání  bohužel moc nedařilo. Měl-li takto vypadat národní umělec oceněný tímto titulem v  minulém režimu, potom vybral normalizační prezident Husák pro tuto poctu v p. Gottovi správného adepta. Měl-li národní umělec zvládat ne zcela příjemné životní situace kulturněji než předvedl mnohonásobný zlatý slavík, potom se p. Husák, ostatně jako v celé řadě jiných věcí, hluboce mýlil.    

K návrhu změny v ratifikaci mezinárodní smlouvy

29. říjen 2009 | 10.53 | rubrika: první rubrika

     Strana zelených chce změnit zákon, aby místo prezidenta mohl podepsat mezinárodní smlouvu premiér. Mohlo by se tak stávat dvěma způsoby. Buď tuto pravomoc přenese v případě konkretní smlouvy na premiéra prezident nebo se tak stane automaticky po uplynutí zákonem stanovené doby na podpis po ratifikaci příslušné smlouvy v obou komorách parlamentu a prezident v této době smlouvu neratifikuje. Má se tak prezidentovi umožnit zachovat si tvář a nejít proti vůli parlamentu.

     Nemyslím, že jsou nutné dva způsoby převodu podpisové pravomoci. Navrhoval bych automatický převod na premiéra pokud nebude prezident v zákonem stanovené lhůtě konat a obě parlamentní komory schválí návrh smlouvy t.zv. ústavní, t.j. třípětinovou většinou. V takovém případě by mělo být ústavní povinností premiéra smlouvu ratifikovat do doby, která mu bude pro takový úkon zákonem stanovena. Pokud nebude smlouva v parlamentu ratifikována ústavní většinou, měl by mít prezident právo v zákonem stanovené lhůtě podepsat nebo do stanovené doby smlouvu vrátit s odůvodněným návrhem na revokaci původního usnesení oběma komorám PČR. Neučiní-li ani jedno ani druhé, nebo bude jeho návrh přehlasován, přechází povinnost smlouvu do stanovené doby ratifikovat na premiéra. Aby byl takový postup vynutitelný, měl by návrh změny zákona obsahovat i postihy za zanedbání stanovených povinností. 

     Na původním návrhu strany zelených mi není jasné konstatování, že navrhovaný postup umožní Klausovi zachovat si tvář. Ratifikace parlamentem schválených mezinárodních smluv není prostor na předvádění soukromých postojů. Podpis mezinárodní smlouvy není projevem vůle prezidenta jako občana, ale po schválení v parlamentu projevem vůle ČR vůči druhé smluvní straně. Na vyjádření prezidentových postojů je pamatováno ve druhém odstavci tohoto článku, na konci ratifikačního procesu by pro ně již nemělo být místo.       

žádné komentáře | přidat komentář

Devadesátjedna let poté

28. říjen 2009 | 12.01 | rubrika: první rubrika

     Je to již 91 let od doby kdy jsme dosáhli na novodobou samostatnost. Zhruba padesát z nich jsme ovšem prožili pod totalitní vládou a nadvládou. Vojenský i hospodářský útlak politicky diktovaný šílenstvím vyznavačů nacionálního socialismu v době druhé světové války a poválečné područí vyznavačům internacionálního socialismu, stejně jako zhruba čtyřicet let vlády totalitní KSČ lemovaných neblahou činností KGB, StB a jejich donašečů, nelze v této zemi zamlčovat.

     S láskou a úctou si připomeňme všech čestných a hrdinných Čechů a Slováků, kteří se dokázali doma i v zahraničí vzepřít válečnému nebezpečí nebo  útlaku   toalitního režimu a s nasazením vlastních životů vykonali mnoho dobrého pro budoucnost svých současníků i následníků. V souvislosti s válečným obdobím vzpomeňme na všechny vojáky zahraničních armád nebo domácího odboje, zejména na ty, kterým tato země pod vedením KSČ tolik ublížila. Za všechny si připomeňme alespoň jména Balabán, Mašín, Morávek. Oni i všichni ostatní to neměli lehké. Na str. 37 knihy Atentát pojednávající o parašutistech z Anglie se m.j. píše : "O nedostatcích ve spojení svědčí i přílišné očekávání, s nímž parašutisté mnohdy přicházeli do okupované vlasti. Místo očekávané hromadné podpory ze strany obyvatel často narazili na strach a odmítání a skončili v široké síti českých konfidentů gestapa". Z poválečných obětí komunistické zvůle připomeňme alespoň jména JUDr. Horáková a gen. Píka. Nejen oni, ale i všichni ostatní, kteří doplatili na zrůdnost třídní nenávisti a kolektivní viny si zaslouží tichou vzpomínku a snad i slib, že už nikdy nedopustíme, aby část českého národa klesla tak hluboko jak se stalo v průběhu nešťastného dvacátého století. 

     Dnes nám nic nebrání si připomenout především slavné okamžiky minulého století, ve kterých jsme se znovu stali samostatným národem a státem. Natolik samostatným, že jsme i rovnoprávnou součástí sjednocující se Evropy. Je jenom na nás a (někdy bohužel) na našich představitelích, abychom nově vznikající naděje rozvíjeli a nenechali se zastavit na polovině cesty. Snad se nám to podaří.     

Související články

žádné komentáře | přidat komentář

Smutná vizáž vysokého školství

26. říjen 2009 | 15.10 | rubrika: první rubrika

     Už se to stává únavným, ale naděje na ukončení smutného období, ve kterém tato země soutěží o světové prvenství v počtu nikoliv řádně   vzdělaných držitelů vysokoškolských diplomů je v nedohlednu. Nevím na co v rámci promoce přísahali rychlokvašky z právnické fakulty nebo VŠ správní a finanční. Zajímavým by mohlo být poznání nač přísahali a jak slovům svých přísah dostáli vyučující na obou zmíněných a možná obdobně problémových dalších školách. V mých očích ztratili morální kredit pro působení nejen ve školství, ale i na postech kde se takový kredit jednoznačně předpokládá. Všehoschopnost u těchto málo zdařilých napodobenin skutečných pedagogů a vysokoškoláků indikuje morální nezpůsobilost k výkonu zodpovědných funkcí v jakékoliv oblasti.

     Nechtěně jsme tak dokázali zanést do Evropy mimo opožděného požadavku na výjimku z Lisabonské smlouvy i problém, zda jsou u nás získané vysokoškolské diplomy osvědčením vysokoškolské kvalifikace nebo pouze důkazem nabytí titulu, který může, ale také nemusí být důkazem řádnéhé absolvování vysoké školy. Pokud si uvědomíme, že se podezření o "vzdělaných" nevzdělancích týká i politiků, policistů, ale také těch co si to t.zv. mohou dovolit zaplatit, tak jsme se za dvě poslední dekády posunuli v oblasti morálky směrem zcela jiným než na západ. Možná do pekel nebo i jinam a to je mi velmi líto.

     Připomenu-li si v roce dvacátého výročí pádu komunismu, že kupčení s vysokoškolskými tituly bylo před několika desetiletími odhaleno i na jedné tehdejší vysoké škole, tak někteří dnešní (a to i nemarxističtí) politici, pedagogové, ekonomové nebo úředníci jsou, v rozporu s nadějemo Listopadu, jako oni. Pokud hledají obživu v oblasti státní správy nebo samosprávy, měli by se jich zbavit jim nadřízení funkcionáři a stejně tak i jejich strany. Nebudou-li to chtít z jakýchkoliv, z velké části zcela jistě smyšlených důvodů udělat, zbavme se v následujících parlamentních i komunálních volbách nejen těchto veřejných funkcionářů, ale i jejich stran. Pamatujme, že již Jan Neruda nám zanechal pro tuto situaci zajímavý odkaz : Pryč s klímotem již u kormidla lodi - kdo chvíli stál již stojí opodál - den žádný dvakráte se nenarodí - čin dvakrát nezraje - jen dál, jen dál. I pro Nerudovo varování odmítněme nežádoucí váhavost ve vypořádáni se s nežádoucími jevy a nezůstávejme přešlapovat na místě. Váhavé přešlapování by se mohlo stát bodem zvratu k cestě zpátky a to by byla škoda.     

       

žádné komentáře | přidat komentář

Právní prostředí onemocnělo

13. říjen 2009 | 15.25 | rubrika: první rubrika

     V jedné ze svých knih napsal L. Mňačko o právníkovi, který morálně zklamal v politice, skončil ve veřejné funkci a věnoval se nadále pouze právní vědě.  Autor si v této souvislosti neodpustil hořkou poznámku : to bude ta věda vypadat. Jak si v této souvislosti nevzpomenout na " vědce" z oblasti práva, kteří dokázali levou zadní proměnit právnickou fakultu v Plzni v rejdiště podvodů a pošpinili vše co souvisí se společenskou vážností civilizovaného právního prostředí. Lze jen doufat v nekompromisní přítrž jejich snahám zůstat na fakultě a možná i nadále provozovat na této škole nečestné rejdy zcela nehodné ctihodných pedagogů.

     Jak to tak vypadá, tak většina kvalifikovaných právníků v oboru ústavního práva zastává názor, že zpětné působení evropského práva na Benešovy dekrety není možné a není třeba se obávat, že ratifikace Lisabonské smlouvy ohrozí majetkoprávní vztahy v ČR možnými žalobami ze strany po válce z oblasti Sudet odsunutých Němců. V rozporu s tím se spolupracovník prezidenta p. Jakl odvolává na slova mluvčího sudetských Němců, který prý řekl, že požadavek p. prezidenta na výjimku z Listiny zákl. práv by ohrožoval práva sudetských Němců. Dále dodal, že p. Posselt zřejmě moc dobře ví o co jde. Má-li slovo podjatého a zainteresovaného mluvčího Posselta větší váhu než slova našich ústavních odborníků tak o něco víc chápu jak mohlo dojít k odsouzeníhodným plzeňským právnickým excesům.

     Podle listu The Times má prý prezident Klaus ve zvyku oživovat vášně z doby 2. světové války, aby získal lidovou podporu. Nemohu to komentovat, ale mám pocit, že situace kolem podpisu Lisabonské smlouvy spolehlivě vyvolává snahy politických stran na vzniklé situaci předvolebně profitovat. ČSSD má pro prezidenta, při jehož volbě byla nesmiřitelně proti, najednou pochopení. Jak by ne, když se může také svézt na vlně lidové podpory. Volitel prof. Klause do funkce prezidenta naopak vyzývá občany, aby přišli 17. listopadu na Hrad a žádali vysvětlení prezidentových postojů. Obojí pouze dokazují, že konzistentní postoje se v cestě za volebním úspěchem nenosí a to je pro voliče zpráva nikoliv dobrá nebo aspoň uklidňující. Ostatně pokles důvěry v obě parlamentní komory má určitě nějakou příčinu. Tam kde politika téměř splývá s politikařením a názory s pouhými stranickými hrátkami se není co divit. Jen ta naděje na zlepšení se ne a ne dostavit.            

Související články

žádné komentáře | přidat komentář

Kam kráčíš KDU-ČSL ?

9. říjen 2009 | 18.43 | rubrika: první rubrika

     Mírumilovnost a bratrská či sesterská láska skončily. KDU-ČSL vyzvala poslance, kteří za ní v roce 2006 kandidovali a dnes se hláší k TOP 09, ke složení mandátu nebo je vyloučí z poslaneckého klubu. Dlouhodobě se domnívám, že každý poslanec má právo změnit v průběhu času politický názor nebo příchylnost k té či oné straně. Neměla by mu však chybět slušnost parlament opustit a pokusit se s nově nabitými idejemi prorazit v nejbližších volbách a ponechat mandát straně, která jej v u nás platném volebním systému získala. Přívlastek upřímný by lidoveckému postoji slušel pokud by se stejně razantním směrem ubíral i tehdy když přeběhlící drželi u moci koalici jejíž byli členy. Naplňování pořekadla bližší košile než kabát se bohužel stalo opakovanou demonstrací politické nedospělosti v této zemi.

     Tutéž KDU-ČSL určitě nepotěšilo, že spolu s poslanci odešli z lidoveckého senátorského klubu senátoři, kteří kandidovali na její kandidátkách a dnes se buď hlásí především ke svému bývalému předsedovi Kalouskovi nebo k dosud ne zcela jasným ideálům. kterými chce vzít tato nová strana útokem boj o poslanecké mandáty v příštích volbách. Situace je tak vážná, že ze 21 hlasů, které měla KDU-ČSL k dispozici v Senátu P ČR v letech 2000 - 2, jí postupným propadáním se v sítu politické a osobnostní přítažlivosti zbyly pouhé čtyři. Navíc přestala plnit základní podmínku pro vznik klubu a ten stávající přestal existovat. 

     Na troskách v průzkumech klesající důvěry voličů a současně i důvěry svých bývalých zákonodárců se nezdá jako správný postup sugerovat věřícím, že pouze KDU-ČSL stojí na křesťanských základech. Vím zcela jistě, že účastníci bohoslužeb jsou i v ostatních politických stranách. Lidovci zatím přesvědčují, že jim chybí bytostné spojení s biblickým poučením, že jen ten kdo je bez hříchu může první hodit kámen a stejně tak mám pochybnost, zda za všech okolností respektují přikázání nepromluvíš křivého svědectví. 

     Myslím, že návrat k úspěchu nevede u této strany přes rivalitu s těmi, kteří již vyznávají jinou politickou víru, ale spíše skutečným, byť i bolestným poznáním vlastních chyb v obsazování kandidátek a v hledání přesvědčivého volebního programu pro všechny občany ČR. Objektivně a v mezinárodních souvislostech vzato je křesťanská strana potřebná. Jen nevím, zda v této zemi už existuje nebo si na ni musíme teprve počkat.   

Související články

žádné komentáře | přidat komentář