Čas běží, vzpomínky zůstávají.

20. srpen 2012 | 22.35 |

      Nastávající 44. výročí aktu mezinárodního socialistického násilí na  bývalém Československu nikterak neotupilo povědomí, které pamětníci celá desetiletí uchovávají v tehdy tak brutálně zraněné duši. Okupace 21. srpna 1968 je sice dávnou minulostí, ale to neznamená, že máme právo zapomínat jakým byl systém, který si kladl za cíl ovládnout z pozice mezinárodní diktatury, ne-li celý svět, tak alespoň jeho většinu. Proklamovaná diktatura proletariátu nebyla ve skutečnosti ničím jiným než násilnickým podřízením svobodných a samostatných států kremelským vůdcům. Neradno zapomínat ani na to, že počáteční názorová jednota většiny národa v odporu proti sovětskému násilí se záhy začala drolit. Část těch, kteří se v den okupace sháněli po vojenské knížce a volali po ozbrojeném odporu a vlastním nástupu do armády záhy zkrotla a netrvalo příliš dlouho, aby se někteří z nich stali hrdými držiteli nových členských průkazů KSČ, která byla plně podřízená sovětským komunistům. Dílo myšlenkové zkázy kladoucí si za cíl zlomit odpor těch, kteří se nemohli se situací, která následovala po okupaci pěti socialistických států smířit, měly následně dokonat ideologické prověrky nejen v tehdejší, ze zákona vládnoucí straně, ale i na pracovištích mezi politicky neorganizovanými osobami. Výsledkem těchto aktů byla většinová podřízenost nikoliv myšlenkám, které většinou absentovaly, ale diktatuře třídní nenávisti, které byl naopak naprostý přebytek. Naštěstí podlehla jenom většina. Ze zbývající menšiny se rekrutovali i odhodlaní odpůrci násilné normalizace, která následovala po událostech roku 1968. Díky nim jsme se spolu s ostatními, sovětskému Rusku podřízenými národy, dočkali pádu socialistické soustavy a zahájení nového dějinného vývoje.

     Převratné události listopadových dní roku 1989 dokázaly vymazat z mapy politického světa marxleninské uskupení zvané socialistická soustava, z oblasti vojenských dohod Varšavskou smlouvu a z hospodářské oblasti RVHP. Stáli jsme před možností vybudovat zcela jiný systém, jehož spravedlnost mohla spočívat na rovném postavení každého jednotlivce, který mohl být konečně svého štěstí strůjce. Řeknu rovnou, že jsem rád faktu, že bývalý režim je již téměř 23 let minulostí. O to víc mě mrzí, že v této zemi našli domov korupčníci, podvodníci, rozkradači privatizovaného státního majetku a co horšího, že do řad těchto kreatur se nezřídka zařazují také politici všech úrovní, tu parlamentní nevyjímaje. Budeme-li odsuzovat všechna negativa, nezapomínejme na spravedlivý přístup a negeneralizujme. Vím zcela jistě, že mezi politiky, ty parlamentní nevyjímaje, je celá řada lidí, kterým není hanba podat ruku. Odsuzuji proto pouze ty, kteří si odsudek zaslouží a zastávám názor, že pokud spáchali trestný čin, měla by jejich následným trvalým pobytem být některá z českých věznic. Dopustili-li se jenom politických chyb ať opustí veřejnou správu této země a věnují se občanskému povolání a do politiky se vrátí až poté co svoje politické chyby napraví dobrými výsledky práce v občanském povolání. 

     Spokojenost s koncem minulého režimu neznamená proto automaticky spokojenost s tím, který jej ve své dnešní podobě vystřídal. Chce se mi závěrem říct, že dnešní politický systém není pro občana tak špatný jako ten minulý. Přesto, kdybych si mohl svobodně vybrat, nechtěl bych se vrátit k tomu starému a chtěl bych poněkud jiný než jaký je v plné šíři politických, hospodářských i myšlenkových hodnot ten dnešní.             

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře