Mohou být volby radostí?

24. říjen 2013 | 22.35 | rubrika: první rubrika

Nevím, mám-li se radovat z faktu, že již za několik hodin začnou předčasné volby do PS vyvolané pádem trojkoaliční vlády s premiérem ODS P. Nečasem, nebo se již předem obávat, že ani politická scéna, ani my jako voliči neprokážeme nejen schopnost nabídnout něco i někoho lepšího než před třemi lety, ale ani schopnost ty skutečně lepší posunout volebním aktem na výsluní politiky. Ostatně opatrná i neskrývaná skepse značné části voličské základny je patrně největším rozdílem v přístupu a očekáváních volebních výsledků a povolebních kroků všech náhodně, šťastně nebo oprávněně zvolených k pocitům, které jsme ve stejné situaci vnímali po pro nás všechny šťastném pádu totalitního režimu v roce 1989. Jsme sice v situaci po pádu vlády, ale naději na uchopení uvolněné moci si nečiní zcela noví politici, nýbrž ve velké, řekl bych nadrozměrné, většině případů ti, na které lze s úspěchem aplikovat pořekadlo o tom, že starého psa novým kouskům nenaučíš. Ti, kteří se dovedou pohybovat ve sněmovních zákoutích i úskalích všech postupů parlamentních jednacích procedur i poslepu. Bohužel také ti, kteří dosud neprokázali dostatek ochoty naplnit pravdu o tom, že politika je sice uměním možného, ale také, domnívám se, že především, službou. Službou České republice a její občanům. Právě pod zorným úhlem faktu, jaké má kdo předpoklady tyto naděje a tato oprávněná očekávání naplnit, je dobré nejen vybírat správnou kandidátku k odevzdání do volební urny, ale ještě před tím vybírat také ty, kteří si na kandidátce, kterou upřednostňuji, zaslouží jako důvěryhodné osoby preferenční hlasy. Pokusím se přidat i pohled hodnotící ty, kteří si naopak takové hlasy nezaslouží, ale naopak přímo vybízejí k tomu, aby je někdo pomocí preferenčních hlasů v konečném povolebním pořadí přeskočil. Velkou neznámou zůstává jak opravdově, objektivně a úspěšně vybrat ty, na které se pochybnosti a negativní hodnocení nevztahují.

     Díky 24letému polistopadovému vývoji, kdy si část politiků, a je jenom těžko zodpověditelnou otázkou, zda ne také některých politických stran, pletla uchopení politické moci a nástupu politické odpovědnosti s uzurpováním jen málo, pokud vůbec, kontrolovatelným kořistěním, Ostatně celá řada korupčních afér, ať už vyšetřených a potrestaných nebo zatím pouze šetřených, nebo, nedej Bože, zametených pod koberec, o tom poměrně dost vypovídá. Celá řada nabubřelých politických "mistrů světa" bez schopnosti sebemenší pokory také nesvědčí o tom, že jsme se ubírali po krachu světové socialistické soustavy, ke které jsme bohužel také patřili, tím úplně nejlepším a naději do budoucna vzbuzujícím způsobem. Svůj neblahý podíl na tom nesou všechny politické strany, které se postupně vystřídaly u vládního i opozičního vesla. Ty, které si tyto, podle průběhu mnoha zasedání PS jak je známe z televize, komické role v průběhu času vyměňovaly, se mnohdy ani nepokusily o skutečnou a účinnou nápravu nejen postojů jejich politických odpůrců, ale ani těch vlastních. U ODS, strany, která před nedávnem ukončila  angažmá v čele vládní  koalice se netřeba namáhat s hledáním příkladů. Už její někdejší předseda hlasitě tvrdil, že je nutno vymést Augiášův chlév a zbavit se kmotrů. Odsouzeníhodnou není ani tak existence jako způsob jednání nedávných rebelů. O vztazích k vlastní ideologii uvnitř ČSSD vypovídají vztahy s jejich bývalými předsedy, kde se marně hledá trvalejší názorová shoda. Arogantní je vztah bývalého předsedy Zemana k některým funcionářům, včetně hulvátského vyjádření k Petře Buzkové v jedné jeho knize. V některých případech jako např. ve druhé i třetí prezidentské volbě v r. 2003 se ukázala i nespolehlivost v hlasování v ještě větším rebelském rozsahu než nedávno u ODS a pokračovala i v kauzách Melčák - Pohanka, nebo Wolf, případně Dryml. Problémovou je i KSČM, jejíž někteří politici se sice snaží okouzlovat obecně akceptovatelnými slovy, ale skutky nevedoucí ke zřeknutí se ideologie třídní nenávisti důvěru rozhodně nevzbuzují i když se tato strana vezla v jistém smyslu slova na vlně výhody z faktu, že nebyla od pádu komunismu členem žádné vládní koalice. Na toto zdání ovšem těžko spoléhat a osobně to zcela jistě neučiním. Štěstím KDU-ČSL nebo Zelených byly jejich minulé volební neúspěchy. Umožnily jim vyměnit v široké míře vedení. Otázkou může zůstávat, zda se ti noví nepřizpůsobí pod důvěru nebudícími a často se opakujícími výmluvami stejným trendům jako ti dřívější. Zatím to tak bohudíky nevypadá. U SPOZ se nedomnívám, že spoléhání na zvuk jména prezidenta by mohlo být zárukou schopností a spolehlivosti. To je třeba napřed otestovat na nižších rozhodovacích úrovních než je vláda nebo parlament. Hnutí ANO stojí před potřebou překonání závažného podezření ze spolupráce s StB u jeho zakladatele. Každý případný volič se bude muset rozhodnout, zda v politické nejistotě raději nevolit nebo riskovat zvolení člověka, který dříve podlehl a neskýtá záruku, že něčemu či někomu nepodlehne příště. Osobně bych raději nevolil a po případném prokázání neoprávněnosti těchto podezření bych o to jednoznačněji volil příště. S určitou opatrností je třeba přistupovat i k jiným kandidátkám. Snad všechny mají svá pro i proti a zcela jistě si nemyslím, že by bylo štěstím pustit do parlamentu různé populisty a znalce řešení na všechny nástrahy společenských problémů. Kdo vystupuje jako špičkový znalec všeho možného, obrazně řečeno od konstrukce meziplanetárních střel až po komponování symfonických básní, je pro mě nepoužitelný.      

     Závěrem si dovolím vyslovit naději, že jako voliči nebudeme rezignovat na aktivní účast ve volbách a pokusíme se bez zaujatosti a, mnohým se omlouvám, i občasné, mojí vlastní nevyjímaje, zabedněnosti vybrat ty nejlepší volební strany a v rámci jejich kandidátních listin preferovat ty nejlepší osobnosti bez ohledu na jejich pohlaví, věk, ukončené vzdělání, počet let prožitých v parlamentu nebo příchylnost ke kterýmkoliv jejich politickým vzorům. Tvrdím, že jenom ti obecně nejlepší a nejvhodnější jsou zárukou  našeho společného úspěchu, dosadit do čela státu vládu i sněmovnu, kterých si budeme moci vážit mnohem víc než všech minulých a jejichž členové se nám odvděčí snahou a schopností po zajištění lepších než těch současných životních podmínek pro nás všechny bez rozdílu věku i společenského postavení. Je ovšem na nás, abychom v takovém případě dokázali pochopit, že musíme naplnit i zcela jinak než v minulém režimu chápané heslo každý podle svých schopností, každému podle jeho práce. Chce se mi dodat bez ohledu na politické názory, členství v politických subjektech a nikoliv podle přidělené, ale skutečně a kvalitně odvedené práce ať je to práce veřejná, duševní nebo manuální.  

    

žádné komentáře | přidat komentář

Připomínka ne jenom 45. výročí

20. srpen 2013 | 17.58 | rubrika: první rubrika

     Rozhodně nemíním přistupovat k připomenutí si polokulatého výročí druhé okupace naší země v průběhu dvacátého století se slavnostními pocity. Pouze všem, kteří již zapomněli, i těm, kteří se pravdu o té době nedověděli ani doma ani ve škole připomenu, že mluvím o proradné okupaci Československa armádami tehdejší Varšavské smlouvy. Mezinárodní násilí, to diktované komunistickou ideologií nevyjímaje, nezasluhuje oslavu, ale současně vyzývá nezapomínat. Nebude proto od věci připomenout některé domácí události dvaceti let, které uplynuly od komunistického uchvácení moci v této zemi do doby sovětské okupace. Tuhé komunistické násilí nezřídka končící vězněním nebo dokonce justičním vražděním některých z těch, kteří měli jiný politický názor než KSČ podřízená sovětským komunistům a vláčená ve svém konání politickými poradci, které k nám poslalo sovětské vedení. Osobně nespolehlivý, protože alkoholismem ovládaný nejvyšší představitel československých komunistů v roli prodloužené ruky stalinistického ovládání zemí tehdejší socialistické soustavy, všehoschopní a ke všemu co si tvrdý stalinismus v té době žádal připraveni někteří českoslovenští pracovníci orgánů činných v trestním řízení jako např. Urválek, Vaš, Polednová a řada dalších. To je průvodní jev let padesátých stejně jako stovky popravených nebo umučených nositelů jiného než komunistického názoru.

     Díkybohu za uvolnění vnitropolitických poměrů v letech šedesátých pramenící ani ne tak ze změny stalinismu jako z rozpadu tohoto způsobu vládnutí po úmrtí jeho zakladatele sovětského diktátora Stalina a po následném překonání dozvuků této ostudy komunistických praktik následujícím po odhalení a přiznání existence a tragické škodlivosti kultu osobnosti praktikovaného v letech padesátých. Nutno ovšem uznat, že československé uvolnění poměrů vedoucí až k pocitu potřebnosti reformovat celou společenst vedlo v letech 1967 a 1968 k částečnému zlepšení vnitropolitické situace, bohužel narážející na povýšenost sovětských choutek trvale a bezmezně ovládat vše co se na zeměkouli hlásilo (nebo bylo přinuceno se hlásit) ke světové socialistické soustavě. Bezmezná touha ovládat vše co ovládat lze, a později možná i to co zatím ovládat nelze, nakonec dovedlo pět států Varšavské smlouvy k okupaci Československa, kterou zaplatilo životem několik set našich občanů a náš stát byl následně na dlouhou dobu obsazen sovětskými okupačními armádami. Pod ochrannými křídly okupačních vojsk navíc došlo k likvidaci těch, které prověrkové komise československých komunistů postavily na vedlejší kolej nejen ve společenské, ale i profesní oblasti. To vše s pokračováním věznění politicky nepohodlných bez ohledu na jejich skutečné lidské kvality a bez ohledu na jejich skutečnou, nikoliv tedy výhradně z politických pozic chápanou, bezúhonnost. 

     Díky tehdy vysmívané a ponižované disidentské menšině a vlivu zahraničí jsme došli v listopadu 1989 k překonání komunismu a porážce jím vybudovaných společenských poměrů. Najednou jsme stáli na prahu nového období a měli k dispozici kvalitativně lepší podmínky než ti, kteří prožili okupaci z roku 1968. Měli jsme nejen možnost, ale i povinnost vybudovat svobodné poměry v zemi, která nám byla domovem. Měli jsme velkou naději, že politika bude opravdovou službou veřejnosti a politici těmi, kteří nebudou voděni na provázku ideologií a politikaření politických stran nýbrž těmi, kteří si budou vědomi své odpovědnosti, které se budou snažit dostát a kterým bude možno věřit neskonale víc než jejich předchůdcům z let 1948 - 1989. Jsem velmi rád, že minulý režim před téměř 24 lety skončil a musím dodat, že je mi velmi smutno z toho, že politici polistopadového období z valné části nedokázali využít poměrů, které jim listopadové události nabídly. Ještě smutněji je mi z faktu, že celá řada polistopadových politiků zklamala oprávněná očekávání značné části občanů této země. Hanbou dnešních dnů je celá řada korupčních afér mezi politiky a naprosto marně se pokouším pochopit proč často vázne účinné a úspěšné vyšetřování těchto afér a spravedlivé potrestání kriminálních jedinců, kteří se s cílem získání osobního prospěchu vloudili do řad českých politiků. Žádnou radost nemám ani z toho, že častá generalizace těchto poměrů, jak v masmédiích tak především mezi samotnými politiky, očerňuje spolu s těmi co vykázali nedostatek cti a odpovědnosti i ty, kteří se neprovinili, kterých je možno si vážit a to bez ohledu na jejich pravicové nebo levicové názory. Doufejme, že po rozpuštění sněmovny se podaří především voličům, ale také politickým stranám přivést do života parlamentní scénu, která, i když patrně nenaplní naděje vkládané do politiky v listopapadu 1989, bude v tomto směru neskonale úspěšnější než sněmovna, která se zrovna rozpustila. Ostatně být lepší sněmovnou než byla ta minulá nemůže být nikterak těžký úkol. Chce to jen chtít a u tohoto chtění zůstat po celé další volební období.         

žádné komentáře | přidat komentář

Situace se ne a ne zlepšit

3. květen 2013 | 19.10 | rubrika: první rubrika

     Zdá se, že naděje vkládané v této zemi do kohokoliv nebo čehokoliv mají často společný osud. Velkolepé plány vlády na protikorupční zaměření dostávají povážlivou trhlinu prohlášením významné státní zástupkyně Bradáčové, že specializovaný protikorupční policejní útvar obchází v desítkách případů státní zástupce. Kladu si otázku, zda se nelze domnívat, že bývalý elitní policista ve funkci ministra vnitra by měl zvládnout úkol takovému zneužití pravomoci zamezit nebo dokonce předejít. Snad se podaří odkrýt čistou pravdu a zbavit se těch, kteří zklamali. Má-li pravdu Bradáčová, mnozí z policie zřejmě nejsou lidmi na svém místě. Lže-li Bradáčová, není člověkem na svém místě ona. Zbývá odpovědět na otázku, je-li správným orgánem na místě bojovníka proti korupci současná vláda.

     Bývalý prezident se rozloučil na prahu letošního roku nadrozměrnou amnestií. Je zajímavé, že dodnes není zcela jasno kdo a proč zrovna takovou amnestii připravil. Současný prezidentský kancléř nás ujistil, že to byli pracovníci z okolí V. Klause. Jeden z takto jmenovaných, který je právníkem, se brání a dává nám na vědomí, že svůj podíl neslo na přípravě konečného znění amnestie ministerstvo spravedlnosti a on sám nenese na vyhlášeném znění žádný podíl. Ministr spravedlnosti toto tvrzení odmítá a chce se bránit právní cestou. Mám dojem, že se všem aktérům spíše podaří ukázat jak vypadá Kocourkov v české praxi než se zdárně vypořádat se svým posláním. Nelze se divit, že roste počet těch, kteří se za představitele této země stydí. Roste bohužel i míra nespokojenosti a všeobecné naštvanosti.

     Už několik měsíců máme v úřadu hlavy státu historicky prvního přímo zvoleného prezidenta. Pokud jde o mě tak nezklamal. Přemíra bonmotů, přehnaného sebevědomí, snaha maximálně rozšířit vyhovující prostor prezidentských pravomocí, poněkud aktivistické pojetí výkonu funkce.  Zbytečně medializovaný souboj s ministrem zahraničí o obsazení postu velvyslankyně v SR v situaci osobní podjatosti dané její zapojením do prezidentské předvolební  kampaně. Ne zcela pochopitelné vystoupení na tiskové konferenci v rámci oficiální návštěvy Rakouska nevhodným rozebíráním českých vnitropolitických vztahů prezidenta k vládě a ministru zahraničí. Chce-li zůstat zatím až třetím českým prezidentem pouze a výhradně jen z časového hlediska, měl by na výkonu prezidentské funkce mnohé vylepšit. Času i příležitostí bude mít nesporně dostatek. 

     Mnoho štěstí neměl v dosavadní činnosti Ústav pro studium totalitních režimů. Zčásti zvolenými orgány a zčásti následným svobodným rozhodnutím řady pracovnáků USTR vynucené personální změny, navzájem se vylučující postoje jednotlivých skupin současných či bývalých pracovníků, veřejné úvahy z řad politiků nejen k situaci, ale i existenci ústavu nesvědčí o dospělosti postojů těch, kteří jsou, zatím bohužel pouze teoreticky, zodpovědnými funkcionáři. Politikaření při vzniku tohoto ústavu, který nám mohl v jiné situaci podat mnoho objektivních poznatků, prosazování zájmů politických stran celého politického spektra na úkor objektivního poznání pravdy, patrně přesvědčení, že pravdou je to na čem se usnesou a nikoliv to co se stalo nebo nestalo je neblahým vkladem politické scény do činnosti ústavu schopného naplnit své poslání pouze a výhradně za okolností zcela opačných. To by ovšem nesměl vzniknout vlivem činnosti české politické scény.

     Ke konci se konečně blíží vyšetřování aféry známé pod názvem Promopro. Je dobře, že jsou shromážděny důkazy opravňující obžalovat 12 podezřelých. Možná by bylo vhodné zveřejnit proč není mezi obviněnými bývalý ministr obrany Vondra. Nemám důvod si myslet, že nese i jinou než politickou odpovědnost a stejně tak nemá celá řada lidí opačného názoru důvod si myslet, že můj postoj je nezpochybnitelný. V každém případě zůstává faktem, že v této zemi se zcela bezostyšně krade, podvádí, kořistí na úkor celé společnosti i na úkor mezinárodní pověsti této země. Je mi líto, ale mezi charakteristiky této pověsti je už dávno nepoužitelné slovo dobrá. To není bohulibý výsledek polistopadového období, které nedokázalo využít slibných možností spojovaných se spravedlivým pádem totality. Bohužel. 

    

žádné komentáře | přidat komentář

Ohlédnutí za prezidentskou volební kampaní

15. únor 2013 | 23.18 | rubrika: první rubrika

     Doufám, že není přílišnou naivitou když se domnívám, že už vychladly vášně planoucí v souvislosti s první přímou volbou prezidenta. Dnes bych se rád vrátil k největšímu a značnou mírou neserioznosti provázenému jablku sváru před druhým kolem volby. Mluvím o Benešových dekretech a všem co se kolem sporu o tuto součást českého právního řádu dělo. I když to nebyla hezká kapitola, nechci rozebírat neserioznosti kampaně, ale vrátit se za pomoci historických dokumentů ke vztahu novodobých států na německém i českém území k bolestné zkušenosti z doby druhé světové války i doby těsně předválečné nebo poválečné. Domnívám se, že tomuto účelu dostatečně poslouží smlouva mezi ČSFR a SRN o dobrém sousedství a přátelské spolupráci uzavřená 27.2.1992, stejně jako Česko - německá deklarace o vzájemných vztazích a jejich budoucím rozvoji uzavřená 21.1.1997. 

     V prvním dokumentu vycházely obě smluvní strany z vědomí četných obětí, které si vyžádalo panování násilí, válka a vyhnání a z vědomí těžkého utrpení, které bylo způsobeno mnoha nevinným lidem. Dále vyjádřily pevnou vůli skoncovat jednou provždy s použitím síly, bezprávím a nespravedlností, stejně jako vůli překonat společným úsilím následky strastiplných kapitol společných dějin ve dvacátem století. Současně uznaly skutečnost, že československý stát nepřestal od roku 1918 nikdy existovat. Smluvní strany dále potvrdily existující vzájemné hranice a zavázaly se neomezeně respektovat svrchovanost a územní celistvost druhé smluvní strany. Obě strany potvrdily, že se zdrží hrozby silou a všechny své spory budou řešit výlučně mírovými prostředky a nikdy a za žádných okolností nepoužijí proti sobě ozbrojené síly jako první. Smlouvu podepsali tehdejší čelní představitelé obou států Václav Havel a Helmut Kohl.

     Ve druhém dokumentu přiznala německá strana odpovědnost Německa za vývoj, který vedl k Mnichovské dohodě, k útěku a vyhánění lidí z československého pohraničí i za rozbití a obsazení Československé republiky. Současně vyslovila lítost nad utrpením a křivdami, které Němci způsobili českému lidu nacionálně - socialistickými zločiny a vzdala čest obětem nacionálněsocialistické vlády násilí a těm, kteří této vládě násilí kladli odpor. Rovněž uznala, že politika násilí vůči českému lidu přispěla k vytvoření půdy pro poválečný útěk, vyhánění a nucené vysídlení. Česká strana vyslovila lítost nad tím, že poválečným vyháněním, jakož i nuceným vysídlením sudetských Němců z tehdejšího Československa, vyvlastňováním a odnímáním občanství bylo způsobeno mnoho utrpení a křivd nevinným lidem a to i s ohledem na kolektivní charakter přisuzování viny. Zejména vyslovila lítost nad excesy, které byly v rozporu s elementárními humanitárními zásadami i s tehdy platnými právními normami. Obě strany se shodly, že spáchané křivdy patří minulosti a prohlásily, že zaměří své vztahy do budoucna a nebudou je zatěžovat politickými a právními otázkami pocházejícími z minulosti. Obě strany se následně shodly na vytvoření česko-německého fondu budoucnosti. V této souvislosti se německá strana hlásí ke svému závazku a odpovědnosti vůči všem, kteří se stali oběťmi nacionálněsocialistického násilí. Proto mají být projekty, u kterých je to vhodné, ku prospěchu především obětem nacionálně socialistického násilí. Deklaraci podepsali příslušní vládní činitelé t.j. tehdejší šéfové vlád a ministři zahraničí Václav Klaus, Helmut Kohl, Josef Zieleniec a Klaus Kinkel.

     I když se jakákoliv úmluva dá porušit a občané ČR měli takové zkušenosti v minulém století hned dvě, jednu z roku 1939, druhou z roku 1968, nemyslím, že tyto smutné historické skutečnosti kohokoliv opravňují ke zpochybňování smlouvy či deklarace z let 1992 a 1997. Zbývá ještě dodat, že texty těchto dokumentů jsem čerpal ze sborníku textů nazvaného Benešovy dekrety, který vydalo v roce 2002 Centrum pro ekonomiku a politiku s předmluvou Václava Klause. Vrátím-li se k období mezi oběma koly volby prezidenta pouze doplním, že každý si může učinit obrázek o tom kdo měl více pravdy nebo kdo se více mýlil. Jenom upozorňuji, že jsem se pokusil využít oficiálních materiálů jejichž znění nevydávám, a doufám, že ani nebude chápáno, jako můj vlastní text či názor na kterém trvám. Trvám pouze na tom, že uzavřené mezistátní dohody jsou platné pro všechny občany ČR i SRN. V jaké míře jim kdo v předvolebním prezidentském období vyhověl, nebo se snad vyjadřoval v neúplném souladu s nimi, ponechávám na posouzení každého kdo si tento článek přečte.     

žádné komentáře | přidat komentář

Zkusím zvolit lepšího ze dvou

23. leden 2013 | 23.19 | rubrika: první rubrika

     Do konečné fáze mnohými tolik očekávané přímé volby prezidenta chybí pouhé dva dny. Do posledního "duelu" kandidátů před televizními obrazovkami jeden. Dosavadní průběh volební kampaně první přímé volby nikterak nezažehnal platnost otázky, zda vyhraje ten lepší nebo ten, který má ve svém týmu lepší manipulátory s veřejným míněním. K tomu přistupuje i ovzduší vyvolané prezidentskou amnestií a podivnými reakcemi Hradu na otázky s ní spojené. Ostatně ani p. prezident Klaus nevnesl do problému jasno. Tvrzení, že on neví jestli amnestovaný soudce Berka je velký, malý, tlustý nebo hubený, protože ho nezná, nikterak neodpovídá na hlavní problém jeho vztahu k rozsáhlé amnestii. Totiž jak je možné, že amnestoval i takové činy jako ten Berkův? Pokud tak učinil a věděl co může nastat je to špatně. Pokud to nevěděl je to snad ještě hůře. V takovém případě bychom se až ve finiši jeho pobytu v nejvyšší ústavní funkci dověděli, že ne vždy si vybral spolupracovníky, na které by se mohl spolehnout nejen on, ale i kdokoliv z občanů této země. To by nebylo nejlepší vysvědčení pro ekonomického protagonistu polistopadového období.

     V probíhajícím prezidentském duelu se zaměřím pouze na druhé kolo. Můžeme jenom doufat, že se mnozí, kteří měli na dosavadním průběhu jakýkoliv aktivní podíl, poučí pro prezidentské volby 2018 a nebudou opakovat letošní chyby. Ostatně totéž by slušelo i nám voličům. Myslím, že tyto poznámky jsou jasné všem, kteří si přečetli některé diskuse na internetu nebo byli adresáty rozsáhlé předvolební mailové i jiné korespondence, která na nás útočila ze všech stran. Bohužel více než často právě a jenom v duchu výše zmíněných manipulátorů s veřejným míněním. Pokud jde o osobní souboje kandidátů moc se nepodařilo naplnit před kampaní pro druhé kolo vyhlašovanou neútočnost a absenci podpásových úderů. Dovolím si zastavit se u jedné široce diskutované záležitosti, otevření problému Benešových dekretů v televizním duelu. Na p. Schwarzenberga adresuji výtku za nepřesné označení faktu, že dekrety jsou dnes sice součástí právního systému, ale jsou t.zv. vyhaslé. Z přímého přenosu jsem měl dojem, že tento kandidát řekl v oblasti, která vyvolala širokou mediální odezvu něco v tom duchu, že způsob jakým odsun proběhl, pokud by k němu došlo dnes, by mohl být v jistém smyslu srovnáván s činy, které byly poměrně nedávno souzeny v Haagu a v dnešní době by mohl ohrozit i prezidenta Beneše. Nikoliv pro odsun samotný, ale pro způsob jakým k němu tu i tam někdy docházelo a také pro to, že odsunuti byli i ti co se neprovinili a naopak v době mobilizace se hlásili v armádě a byli připraveni k boji proti hitlerovskému Německu.

     Pokud jsem p. Schwarzenbergovi dobře rozuměl, záznam ani přepis nemám k dispozici, tak těžko mohu pochopit proč tento fakt nerespektoval v debatě na jiné stanici p. Zeman a navíc ani p. prezident, který se k tomuto problému nečekaně vyjádřil a očekávaně, a z pozice hlavy státu nikoliv dle mého soudu zcela přístojně, podpořil kandidaturu p. Zemana. Nás všechny může uspokojit vědomí, že oba prezidentští kandidáti mají na jádro problému dekretů stejný názor i když p. Zeman jej sdělil již před zhruba dvaceti lety (a v letošní kampani se k němu nehlásil) a p. Schwarzenberg až den po televizním duelu kdy omlouval své přeřeknutí a upřesňoval co měl svým vystoupením v ČT přesně na mysli. Totiž oba nezávisle na sobě a každý v jiné době vyjádřili názor, že Benešovy dekrety jsou již vyhaslé. Dovozuji z toho, že v jejich očích je otázka odsunu uzavřena jak pro nás tak pro někdejší odsunuté nebo jejich potomky. I kdyby se ti z nich, kteří jsou dnes starší 75 let nostalgicky rozpomenuli na kraj svého dětství v duchu slov klasika "já se tam vrátím, já se tam i poslepu vrátím" tak jim příští český prezident, ať už bude zvolen kterýkoliv z kandidátů, de facto v předstihu vzkazuje, že není kam a tak to zůstane i do budoucna.

     K podpásovým úderům, které byly dost vzdálené čestnému souboji a m.j. vyvolaly z jedné strany menší, z druhé větší potřebu vzájemné omluvy, se nebudu vyjadřovat. Pouze připomenu, že z internetových polemik soudě, měly svůj podíl na mnohdy nevybíravé formě diskuse mezi voliči. Ta měla i svoji kladnou stránku. Dokázala, že první přímá volba není voličům lhostejná. Možná budou jevit podobný zájem o skutečný výkon funkce prezidenta a vystaví tak novou hlavu státu žádoucímu tlaku na splnění předvolebních slibů a následně  využijí získaných zkušeností při příští volbě, která snad bude, právě díky těmto zkušenostem, zase o něco dospělejší než ta letošní. Jen si zatím nejsem jist, bude-li provázena stejnou voličskou účastí když už to nebude poprve a v Čechách dlouhodobě platí, že opakovaný vtip už není vtipem. 

     Musím přiznat, že kandidát, se kterým jsem měl opakovaně v internetovém testování nejvyšší názorovou shodu, není ve druhém kole. Nemohu proto jinak než si přát, aby vyhrál ten objektivně lepší, který bude skutečným prezidentem všech občanů a i když jej nebudeme za všechno chválit budeme s ním moci být alespoň v převážné míře spokojeni. Já sám mám poslední dva dny na úvahu jak se postavit k odevzdání hlasu pro p. Schwarzenberga, k čemuž mě vyzval mnou volený a v prvním kole poražený kandidát.       

Čas běží, vzpomínky zůstávají.

20. srpen 2012 | 22.35 | rubrika: první rubrika

      Nastávající 44. výročí aktu mezinárodního socialistického násilí na  bývalém Československu nikterak neotupilo povědomí, které pamětníci celá desetiletí uchovávají v tehdy tak brutálně zraněné duši. Okupace 21. srpna 1968 je sice dávnou minulostí, ale to neznamená, že máme právo zapomínat jakým byl systém, který si kladl za cíl ovládnout z pozice mezinárodní diktatury, ne-li celý svět, tak alespoň jeho většinu. Proklamovaná diktatura proletariátu nebyla ve skutečnosti ničím jiným než násilnickým podřízením svobodných a samostatných států kremelským vůdcům. Neradno zapomínat ani na to, že počáteční názorová jednota většiny národa v odporu proti sovětskému násilí se záhy začala drolit. Část těch, kteří se v den okupace sháněli po vojenské knížce a volali po ozbrojeném odporu a vlastním nástupu do armády záhy zkrotla a netrvalo příliš dlouho, aby se někteří z nich stali hrdými držiteli nových členských průkazů KSČ, která byla plně podřízená sovětským komunistům. Dílo myšlenkové zkázy kladoucí si za cíl zlomit odpor těch, kteří se nemohli se situací, která následovala po okupaci pěti socialistických států smířit, měly následně dokonat ideologické prověrky nejen v tehdejší, ze zákona vládnoucí straně, ale i na pracovištích mezi politicky neorganizovanými osobami. Výsledkem těchto aktů byla většinová podřízenost nikoliv myšlenkám, které většinou absentovaly, ale diktatuře třídní nenávisti, které byl naopak naprostý přebytek. Naštěstí podlehla jenom většina. Ze zbývající menšiny se rekrutovali i odhodlaní odpůrci násilné normalizace, která následovala po událostech roku 1968. Díky nim jsme se spolu s ostatními, sovětskému Rusku podřízenými národy, dočkali pádu socialistické soustavy a zahájení nového dějinného vývoje.

     Převratné události listopadových dní roku 1989 dokázaly vymazat z mapy politického světa marxleninské uskupení zvané socialistická soustava, z oblasti vojenských dohod Varšavskou smlouvu a z hospodářské oblasti RVHP. Stáli jsme před možností vybudovat zcela jiný systém, jehož spravedlnost mohla spočívat na rovném postavení každého jednotlivce, který mohl být konečně svého štěstí strůjce. Řeknu rovnou, že jsem rád faktu, že bývalý režim je již téměř 23 let minulostí. O to víc mě mrzí, že v této zemi našli domov korupčníci, podvodníci, rozkradači privatizovaného státního majetku a co horšího, že do řad těchto kreatur se nezřídka zařazují také politici všech úrovní, tu parlamentní nevyjímaje. Budeme-li odsuzovat všechna negativa, nezapomínejme na spravedlivý přístup a negeneralizujme. Vím zcela jistě, že mezi politiky, ty parlamentní nevyjímaje, je celá řada lidí, kterým není hanba podat ruku. Odsuzuji proto pouze ty, kteří si odsudek zaslouží a zastávám názor, že pokud spáchali trestný čin, měla by jejich následným trvalým pobytem být některá z českých věznic. Dopustili-li se jenom politických chyb ať opustí veřejnou správu této země a věnují se občanskému povolání a do politiky se vrátí až poté co svoje politické chyby napraví dobrými výsledky práce v občanském povolání. 

     Spokojenost s koncem minulého režimu neznamená proto automaticky spokojenost s tím, který jej ve své dnešní podobě vystřídal. Chce se mi závěrem říct, že dnešní politický systém není pro občana tak špatný jako ten minulý. Přesto, kdybych si mohl svobodně vybrat, nechtěl bych se vrátit k tomu starému a chtěl bych poněkud jiný než jaký je v plné šíři politických, hospodářských i myšlenkových hodnot ten dnešní.             

žádné komentáře | přidat komentář

Nedostatek důvěryhodných

14. červenec 2012 | 21.57 | rubrika: první rubrika

     Tak jsme v posledních dvou měsících absolvovali další ukázky a důkazy bídy české politické scény. Máme poslance a bývalého ministra ve vyšetřovací vazbě a poslankyni, bývalou ministryni zatím na svobodě, ale vydanou k trestnímu stíhání. Nemám nic proti zbavení imunity v obecné rovině, ale váhám s jásotem k vůli faktu, že v této zemi roste počet případů trestně podezřelých členů zákonodárného sboru jako příslovečné houby po dešti. V případě MUDr. Davida Ratha,  přistiženého se sedmimilionovým úplatkem v krabici od vína, máme hmatatelný důkaz, který na jedné straně potvrzují policejní odposlechy, na druhé straně problematizuje fakt, že krabice byla odloučena od jejího majitele a otevřena bez jeho přítomnosti. Lze jen doufat, že nezávislý soud bude při posuzování uchráněn snah po politickém ovlivnění a bude mít dost schopností, aby našel skutečnou a nikoliv jen relativní pravdu. V případě JUDr. Vlasty Parkanové je tomu s jednoznačnými důkazy poněkud jinak. Bylo-li opravdu zahájeno stíhání pro podezření, že nesplnila zákonem stanovenou povinnost zajistit si posouzení ceny zakázky, a posudek odborného akademického pracoviště v oblasti práva říká, že taková povinnost neexistuje a stanovisko zasvěcených odborníků přes problematiku armády zpochybňuje technickou proveditelnost stanovení ceny obvyklé, jelikož se jedná o dodávku ve světě neobchodovaných letadel originálního vybavení, tak zde máme problém. Minimálně ten, že v této zemi je možno zahájit stíhání pro nepodložené podezření a potom se musíme bát všichni, nebo jsou odborné argumenty tak málo závažné případně významově lehce posunovatelné, že mohou být policií nebo ještě hůř politiky kdykoliv zneužitelné nebo zcela potlačené. Rozdíl je ovšem i v charakteru obou vyšetřovaných skutků. Prokáže-li se, že poslanec Rath opravdu vzal úplatek v řádu milionů, jedná se nepochybně o trestný čin. Prokáže-li se, že poslankyně Parkanová zákon neporušila, pouze neuhlídala své možná poněkud nenasytnější podřízené, pak se domnívám, že se nedopustila trestného činu a nese nanejvýš politickou odpovědnost. K té se zatím postavila čelem když po vydání k trestnímu stíhání odstoupila z funkce místopředsedkyně PS. Nezbývá než počkat na to co bude následovat.

     Zcela jinou problematikou jsou doprovodné jevy zmíněných případů. Zatímco v případu Rath  nesporně nezbývalo ani jeho stranickým kolegům než s vydáním souhlasit, případ Parkanová je poněkud složitější a díky jednání některých jedinců podle vzoru slona v porcelánu i zašmodrchanější. Stranický kolega Vlasty Parkanové, ministr financí a místopředseda její politické strany M. Kalousek možná mohl zavolat vyšetřovateli pokud byl na konci vlastního výslechu vyzván, aby zavolal, objeví - li se některé nové s případem související skutečnosti. To ovšem neznamená, že ho měl poučovat jaké posudky a proč si měl zajistit a ve snaze (pokud ji měl) zamezit politickému ovlivňování probíhajícího vyšetřování se raději mohl nechat předvolat k novému výslechu. Zavolat mohl i policejnímu prezidentovi pokud měl pocit, že mu má co nového a podnětného či objevného říct. Výsledkem ovšem nesmí být diametrální rozpor v tom jak oba svoje hovory interpretují a navzájem se ve skutečnosti obvniňují z nehorázné a pro mě v tak vysokých patrech politiky či státní správy nepřijatelné lži. Z jejich vzájemných rozporů vyvstává pouze jedna otázka. Bude pro celou naši společnost lepší, aby odešel jeden z nich nebo oba dva? Ponechat ve funkcích oba by nebyla přijatelná otázka, ale nepřijatelná zvlčilost. Ponechání jednoho z nich musí pramenit pouze a výhradně z objektivně zjištěné pravdy dle často užívaného sloganu padni komu padni. V opačném případě by měla tvrdá ruka objektivní spravedlnosti padnout do ještě vyššího funkčního postavení než v jakém se nacházejí oba ze lži podezřelí pánové.            

žádné komentáře | přidat komentář

Radost se postupně vytrácí

25. duben 2012 | 21.50 | rubrika: první rubrika

     Nevím, je-li tomu stejně i v jiných zemích, ale v té naší již mnohá desetiletí platí, že hlavy pro vládu momentálně pomazané se budou starat o "blaho" spoluobčanů ať tito chtějí nebo nechtějí. Ostatně o občana jim tolik nejde. Dlouhodobě vidíme pouze snahu udržet moc, děj se co děj. Ani Nečasovo tvrzení, že vláda nebude záviset na tom jak se vyspí jeden nebo dva poslanci a je nutno mít v PS tři provládní poslanecké kluby nebylo myšleno vážně. Šlo přece o výzvu těm, kteří váhali s odtržením se od VV a s vytvořením dostatečné hlasovací většiny, aby honem skočili do náruče nové vládní hvězdy pí. Peake nebo budou nové volby. Volby, které urychleně zametou s váhajícími členy VV a zbaví je jednou provždy nejen poslaneckých mandátů, ale i poslaneckých platů a výhod. Tato silácká a (pokolikáté už?) nikoliv vážně myšlená prohlášení současně nesla nulové nebezpečí, že se nové volby budou muset uskutečnit. Naopak. Nebylo ani jisté, že pro rozpuštění PS budou hlasovat všichni vládní poslanci. I oni si patrně spočítali, že volební preference dávají jedinou jistotu. Řada z nich by po předčasných volbách PS opustila bez ohledu na umístění na  kandidátce prostě proto, že strany současné koalice získají méně mandátů než momentálně mají. Ty vládní strany co v PS zůstanou by po předčasných volbách nanejvýš absolvovaly stěhování z ministerstev a pohyb z vládních do opozičních lavic. Dnes více než kdykoliv dřív platí, že kapři si rybník nevypustí i kdyby manévry uplatněné při získávání poslanecké provládní většiny měly pokračovat až do řádných voleb. Ostatně vždy je naděje, že dnes v průzkumech vedoucí subjekt se nějak zdiskredituje a výsledek voleb bude jiný než průzkumový předpoklad. Vůle i náladovost voličské přízně jsou nevyzpytatelné a často ne zcela pochopitelné.  

     Mluvíme-li o volbách nelze nezmínit dnes velmi populární píseň Pánubohu do oken, kterou zpívá neméně populární Tomáš Klus. Mám obavu, že nové volby by platnost slov refrému o 4 letech v p..... jenom prodloužily z roku 2014 do roku 2016. Nevybereme si, protože totéž mohou znamenat i volby v řádném termínu, které posunou časový horizont tohoto bezútěšného stavu ještě o dva roky dále. Budou-li se u moci střídat již ověřené a chválu zatím nezasluhující strany, které tak činily v celé historii českého samostatného státu, budeme možná stále tam kde nás vidí autor textu Klusovy písně a to není radostná představa. Ostatně ideály a touha po jejich naplnění měly v polistopadovém období navrch pouze v roce 1990 kdy bylo volební období poslanců vyhlášeno jen na dva roky, aby bylo umožněno vytvořit skutečnou politickou  scénu. V období 1992 - 7 potom nešlo jenom o rozdělení společného státu, ale i období vzniku a existence falešných sponzorů ODS, za které politicky zaplatily jen zcela malé ryby. Co horšího, období falše pokračuje až do dnešních dnů. Svědčí o tom události jako Promopro nebo aféra na St. fondu životního prostředí, podivné kontakty dvojice Janoušek - Bém a další. Svědčí o tom i osoby jako Drobil, Ivo Svoboda, Gross, Wolf, Novák a jiní. Neudiví, že celá řada v Listopadu přesvědčených a charakterově čistých lidí cinkajících klíči je vývojem do dnešních dnů nejen zklamána, ale i oprávněně znechucena. Někteří dnes dokonce říkají, že takový marasmus jako dnes nebyl ani za komunistů. Nesouhlasím s nimi, ale dovedu je pochopit. Především však obviňuji ty, kteří jsou za dnešní stav a pocity občanů odpovědni, že polistopadové naděje zašlapali do kalného bláta svých prospěchářských stranických zájmů a z nich vyvěrajících neradostných skutečností.

     Jako svědka nedobrých jevů dnešní politiky si vezmu pí. Karolínu Peake. Údajně ukončila své jednoroční členství v ODS kam vstoupila v roce 1996 pro vnitrostranické půtky a pramalý zájem o komunální politiku a skutečné potíže občanů, jak se uvádí na str. A3 v MfD dne 24.4.2012. Bohužel i ona se, ze zmíněné tiskoviny soudě, v roce 2009 vyjádřila, už jako členka VV, pro poskytování výhod jako obecní byty pro ty, kteří budou dobře sloužit Věcem veřejným. Pozadí toho co se u nás může nazývat bojem proti korupci se patrně nemusí nikterak lišit od demokraticky velmi rozvojových zemí. Myslím, že prezident Masaryk a jemu podobní velikáni našich dějin by byli z dnešní české skutečnosti smutnější než smutní.  

žádné komentáře | přidat komentář

Respektujme závěry soudu

13. duben 2012 | 21.31 | rubrika: první rubrika

     První dva dubnové pátky vzbuzují v tomto roce zcela rozdílné pocity. Zatímco Velký pátek je už po mnohá staletí symbolem Kristova utrpení a oběti, jeho o 7 dní mladší následník přinesl rozsudky politikům, kteří se vzájemně upláceli nebo si půjčovali a následně se obviňovali z úplatků. V každém případě ochotně a rádi zapomínali na morálku a zaměnili službu veřejnosti zvanou politika za fvrdý, bezohledný a podrazácký byznys. Mimo uvedené se v mých očích představili jako kabaretní umělci a naplnili ve svém politickém životě slova písně prvorepublikové hvězdy  Ljuby Hermannové, která nás jménem svých kolegů kdysi poučila, že : My jsme ti blázni, blázni z povolání, my jsme ta banda, banda kašparů... 

     Autor zmíněné písně nemohl před řadou desetiletí tušit, že jeho slova dostanou ve společenské oblasti silně prorocký nádech. Trapné divadlo hrané politickými  amatéry sdruženými ve straně VV úspěšně posouvá správu věcí veřejných v této zemi na úroveň rozvojových zemí. Nevím jestli je rozsudek proti poslanci Vítu Bártovi ve výši 1,5 roku s podmínkou na 30měsíců nebo 3 roky nepodmíněně pro poslance Jaroslava Škárku objektivně spravedlivý. Nemyslím si však, že by bylo vhodné jej z politických pozic zpochybňovat jak s chutí učinil někdejší premiér a dnes předseda již druhé politické strany Jiří Paroubek. Žádný politik, ty z nejvyšších pater politiky nevyjímaje, pokud nechce být vnímán jako funkcionář naprosto nepatřičného chování, nemá právo kritizovat nebo komentovat rozhodování soudní moci. Vezmeme-li v potaz, že p. Škárka byl soudem vnímán jako lhář a podvodník a jako nikoliv zcela pravdomluvná byla vnímána i Kristýna Kočí vystupující v tomto procesu jako svědkyně, vidíme hned lépe koho to strana VV vyslala s cílem odstranit z veřejné správy nejen korupci, ale i politické dinosaury v roce 2010 do voleb. Současně vidíme i to jaké měla donedávna vrcholné funkcionáře když p. Škárka byl více než 4 roky předsedou strany, slečna Kočí rok předsedkyní poslaneckého klubu a p. Bárta byl předsedou poslaneckého klubu ještě v okamžiku vynesení rozsudku, který jej potenciálně ohrožuje na svobodě.       

     Zapomínat nemáme právo ani na ostatní strany vládní koalice. Jejich "byznys" neutrpí, vždyť trestány jsou prý fyzické osoby nikoliv politický subjekt. A odsuzování "slizké" politické organizace, jak stranu VV před několika dny také charakterizovaly přece pouze sloužilo k získání politických bodů v očích příliš důvěřivých nebo prostomyslných spoluobčanů a rozhodně nebylo ukázkou morálního přístupu v politice. Jiným problémem je vnímání opozice. Věřit se nechce čistotě kritiky postojů vládních stran z opozičních lavic. Tím dřív, že nelze pominout netajenou touhu po předčasných volbách, které by, podle výsledků volebních průzkumů soudě, přinesly jasné vítězství právě dvojici dnes opozičních stran v PS. Nelze vyloučit, že dalším motivem KSČM, ale koneckonců i ČSSD, může být možnost společného vládnutí, ať už koaličního nebo jenom "opozičněsmluvního" charakteru. Ostatně na lince koalice - opozice se najde i z nedaleké minulosti dostatek příkladů skutečného stavu naší politiky. Jménům Gross, Pohanka, Melčák, Wolf značně konkurují jména jako Drobil, Bém a některá další. Špatnou zprávou pro nejbližší budoucnost je nedostatek morálních přístupů velké části politické scény což do značné míry omezuje naději na zlepšení situace, ať už budou příští volby do sněmovny v řádném nebo mimořádném termínu. A to je mi moc líto.     

žádné komentáře | přidat komentář

Velikonoce trochu jinak

8. duben 2012 | 22.52 | rubrika: první rubrika

     Omlouvám se za smělost, ale snad si mohu dovolit pár slov k právě probíhajícím velikonočním svátkům. Vezmu-li v potaz události staré zhruba 2 tisíce let a opakovaně písemně zpracované zprávy očitých svědků těchto událostí nebo jejich potomků, máme před sebou mimořádně obtížný úkol. Musíme najít správná východiska dávného velikonočního tajemství a lidského problému vyrovnat se s jednou událostí pod rozličnými úhly pohledu. Těch, které pramení z jednoty i rozdílnosti názorových kritérií na katolíky a protestanty rozdělených křesťanů, židů, muslimů i ateistů. Ano ateistů, protože i ateismus je svého druhu náboženství jak bylo možno po čtyři desetiletí pozorovat také v této zemi.

     Všechny tyto názorově diferencované skupiny by mohly ve shodě uznat alespoň základní myšlenku. Totiž tu, že Ježíš Kristus obětoval svůj život na kříži jako pokračování snahy objevit, hájit a prosadit spravedlnost. Současně jako výsledek střetu s násilím, přehnanou ctižádostí, bohorovností tehdejších mocných a jejich mstivostí vůči těm, kteří je v jejich pocitu nadřazenosti nepodporovali. Naděje na uznání alespoň toho co je v občanském životě obecně přijatelné a není proto důvodem rozporů nebo ozbrojených konfliktů nam patrně nehrozí. Ostatně nositelé výše zmíněných názorových orientací jsou velmi často účastníky rozsáhlých ozbrojených střetů a zcela zapomínají dodržet alespoň základní myšlenky plynoucí z širšího chápání velikonočních svátků. Klidu, pokory a obětavého přátelství.

     Nejinak je tomu i na světové politické scéně, která sice hýří dobrými slovy a do obalu vzletných frází zahalenými myšlenkami, ale její skutky jsou často parodií nebo úplným opakem toho, co politická scéna hlásá. Snaha dodržovat, obětavě hájit a v každodenní praxi naplňovat demokratické principy není patrně ani dennodenním chlebem politických pragmatiků všech ideových zabarvení v této zemi. Přes zrovna vyslovenou skepsi si nemyslím, že velikonoční oběť, tak jak ji známe z veřejně dostupných informací, byla marná nebo dokonce zbytečná. Stačí se nad ní opravdově zamyslet a přijat v každé z výše uvedených názorových orientací alespoň to, co není v rozporu s jejich základními myšlenkami. Ještě lépe bude, dokáží-li si skupiny považující se za elity národů uvědomit, že každý může následovat příklad velikonoční obětavosti a nemusí se k tomuto dědictví stavět ani jako militantní teista, ani jako militantní ateista. Stačí být vnímavým a obětavým člověkem. Bohužel pro mnohé to současně znamená, že takové postoje nejsou zdrojem osobního prospěchu, ale pouze a jenom osobního naplnění. Obávám se, že takoví.kteří osobní naplnění hledají by v myslích většiny byli s despektem vnímání jako blouznivci českých lesů, hor a strání a to je škoda.            

žádné komentáře | přidat komentář