Únor nebyl vždycky bílý

24. únor 2012 | 22.06 |

     Jsem opravdu rád, že letošní únor má se svým 64 let starým předchůdcem z roku 1948 společný pouze fakt, že má stejně jako tehdy dvacetdevět dnů. Naštěstí se dnes nemusíme obávat politickou ideologií diktovaného a nezřídka ze zahraničí vnuceného či importovaného násilí na těch, kteří se sice ničím nezákonným neprovinili, ale měli tu "drzost", že si ponechali vlastní názor na politiku a život v pokud možno svobodném světě prostém třídní nenávisti a ozbrojených jednotek sloužících jedné, v jeji vlastních očích neomylné, politické straně. Ostatně v době kdy ještě nemohly přebolet ztráty způsobené fašistickou cizí mocí ve druhé světové válce se nelze divit, že se podařilo namluvit značné části občanů, že jedinou nadějí proti recidivě fašistické zvůle je vláda komunistů. Podle této ideologie také dopadly poválečné volby a podle ne zcela šťastných dohod ve válce vítězných mocností jsme se stali součástí sovětského bloku. Toho, který demokracii nahradil demokratickým centralismem a pod jehož vedením byla posléze uzákoněna vedoucí úloha komunistické strany. Strany, která okamžitě po uchopení moci zahájila cestu násilí na skutečných i domnělých, ne-li účelově vymyšlených, nositelích jiných než výhradně stalinisticko-komunistických společenských názorů. Také strany, která jen dva roky po uchopení moci zahájila serii politických soudních procesů, jejichž výsledkem byly mnohé justiční vraždy, novodobé koncentrační tábory a statisíce nešťasných lidí úpících pod tíhou vysilujících nucených prací v komunistických kriminálech nebo pod psychickým tlakem pramenícím z vědomí, že jejich blízcí jsou přes svou nevinu vězněni, týráni nebo vražděni nelítostnou mašinérií nenávistné politické ideologie. Je smutné, že k těm ponižovaným, vězněným a bohužel i vražděným zařadil režím, na kterém ulpívá krev nevinných lidí i mnohé z těch, kteří se jen několik málo let dříve z vlastní vůle a osobní statečnosti rozhodli aktivně bojovat proti fašismu. Mluvím o těch, kteří se nasazením vlastních životů jako součást zahraničních armád podíleli na porážce hrůzné fašistické ideologie se všemi její zločineckými praktikami provozovanými jak přímo na frontě, tak v táborech nucených prací nebo při t.zv. totálním nasazení. Není žádnou polehčující okolností minulého režimu, že jeho krvežíznivost se v polovině padesátých let vyčerpala. Vždyť nelidské praktiky věznění nebo udržování některých občanů ve skupině méněcených z důvodů politických postojů pokračovaly a vyplnily celé období, kterému se říkalo budování socialismu. Díkybohu se tato desetiletí násilím budovaná chiméra zřítila především vlastními nedostatky jako domeček z karet. 

     Je nesporné, že socialistické období prošlo postupným zmírňováním společenských poměrů. Nikterak to ovšem neznamená, že se tak stalo díky prozíravosti KSČ a její orgánů. Svůj podíl měla změna mezinárodní situace a zapomínat nelze na disidentské hnutí ve všech státech východního bloku. Co je nutno objektivně připomenout je fakt, že i v té politicky pro mnohé z nás těžké době docházelo k některým hospodářským úspěchům. To ovšem byl celosvětový a ne, jak se nám mocní té doby snažili namluvit, pouze a výhradně socialistický trend změny společensko ekonomické situace. Přes postupné zlepšení životních podmínek v porovnání s těmi těsně poválečnými se nedokázal tehdejší systém vyrovnat s úrovní rozvoje ostatního světa a v roce 1989 začala světová socialistická soustava kolabovat. Po desetiletích jsme měli štěstí, že jsme se mohli postavit na začátek nové kapitoly vývoje této země. Je na nás jak jsme tuto příležitost využili, kde jsme uspěli nebo co jsme pokazili. Nemohu se ubránit dojmu, že negativ je mnohem víc než objektivně mohlo být a domnívám se, že pozitiv je naopak mnohem méně než příznivá startovací linie roku 1989 nebo 1993 slibovala. Nic to ovšem nemění na uspokojení z faktu, že ztroskotal režim založený na únorovém převratu z roku 1948.   

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře