Čas běží, vzpomínky zůstávají.

20. srpen 2012 | 22.35 | rubrika: první rubrika

      Nastávající 44. výročí aktu mezinárodního socialistického násilí na  bývalém Československu nikterak neotupilo povědomí, které pamětníci celá desetiletí uchovávají v tehdy tak brutálně zraněné duši. Okupace 21. srpna 1968 je sice dávnou minulostí, ale to neznamená, že máme právo zapomínat jakým byl systém, který si kladl za cíl ovládnout z pozice mezinárodní diktatury, ne-li celý svět, tak alespoň jeho většinu. Proklamovaná diktatura proletariátu nebyla ve skutečnosti ničím jiným než násilnickým podřízením svobodných a samostatných států kremelským vůdcům. Neradno zapomínat ani na to, že počáteční názorová jednota většiny národa v odporu proti sovětskému násilí se záhy začala drolit. Část těch, kteří se v den okupace sháněli po vojenské knížce a volali po ozbrojeném odporu a vlastním nástupu do armády záhy zkrotla a netrvalo příliš dlouho, aby se někteří z nich stali hrdými držiteli nových členských průkazů KSČ, která byla plně podřízená sovětským komunistům. Dílo myšlenkové zkázy kladoucí si za cíl zlomit odpor těch, kteří se nemohli se situací, která následovala po okupaci pěti socialistických států smířit, měly následně dokonat ideologické prověrky nejen v tehdejší, ze zákona vládnoucí straně, ale i na pracovištích mezi politicky neorganizovanými osobami. Výsledkem těchto aktů byla většinová podřízenost nikoliv myšlenkám, které většinou absentovaly, ale diktatuře třídní nenávisti, které byl naopak naprostý přebytek. Naštěstí podlehla jenom většina. Ze zbývající menšiny se rekrutovali i odhodlaní odpůrci násilné normalizace, která následovala po událostech roku 1968. Díky nim jsme se spolu s ostatními, sovětskému Rusku podřízenými národy, dočkali pádu socialistické soustavy a zahájení nového dějinného vývoje.

     Převratné události listopadových dní roku 1989 dokázaly vymazat z mapy politického světa marxleninské uskupení zvané socialistická soustava, z oblasti vojenských dohod Varšavskou smlouvu a z hospodářské oblasti RVHP. Stáli jsme před možností vybudovat zcela jiný systém, jehož spravedlnost mohla spočívat na rovném postavení každého jednotlivce, který mohl být konečně svého štěstí strůjce. Řeknu rovnou, že jsem rád faktu, že bývalý režim je již téměř 23 let minulostí. O to víc mě mrzí, že v této zemi našli domov korupčníci, podvodníci, rozkradači privatizovaného státního majetku a co horšího, že do řad těchto kreatur se nezřídka zařazují také politici všech úrovní, tu parlamentní nevyjímaje. Budeme-li odsuzovat všechna negativa, nezapomínejme na spravedlivý přístup a negeneralizujme. Vím zcela jistě, že mezi politiky, ty parlamentní nevyjímaje, je celá řada lidí, kterým není hanba podat ruku. Odsuzuji proto pouze ty, kteří si odsudek zaslouží a zastávám názor, že pokud spáchali trestný čin, měla by jejich následným trvalým pobytem být některá z českých věznic. Dopustili-li se jenom politických chyb ať opustí veřejnou správu této země a věnují se občanskému povolání a do politiky se vrátí až poté co svoje politické chyby napraví dobrými výsledky práce v občanském povolání. 

     Spokojenost s koncem minulého režimu neznamená proto automaticky spokojenost s tím, který jej ve své dnešní podobě vystřídal. Chce se mi závěrem říct, že dnešní politický systém není pro občana tak špatný jako ten minulý. Přesto, kdybych si mohl svobodně vybrat, nechtěl bych se vrátit k tomu starému a chtěl bych poněkud jiný než jaký je v plné šíři politických, hospodářských i myšlenkových hodnot ten dnešní.             

žádné komentáře | přidat komentář

Nedostatek důvěryhodných

14. červenec 2012 | 21.57 | rubrika: první rubrika

     Tak jsme v posledních dvou měsících absolvovali další ukázky a důkazy bídy české politické scény. Máme poslance a bývalého ministra ve vyšetřovací vazbě a poslankyni, bývalou ministryni zatím na svobodě, ale vydanou k trestnímu stíhání. Nemám nic proti zbavení imunity v obecné rovině, ale váhám s jásotem k vůli faktu, že v této zemi roste počet případů trestně podezřelých členů zákonodárného sboru jako příslovečné houby po dešti. V případě MUDr. Davida Ratha,  přistiženého se sedmimilionovým úplatkem v krabici od vína, máme hmatatelný důkaz, který na jedné straně potvrzují policejní odposlechy, na druhé straně problematizuje fakt, že krabice byla odloučena od jejího majitele a otevřena bez jeho přítomnosti. Lze jen doufat, že nezávislý soud bude při posuzování uchráněn snah po politickém ovlivnění a bude mít dost schopností, aby našel skutečnou a nikoliv jen relativní pravdu. V případě JUDr. Vlasty Parkanové je tomu s jednoznačnými důkazy poněkud jinak. Bylo-li opravdu zahájeno stíhání pro podezření, že nesplnila zákonem stanovenou povinnost zajistit si posouzení ceny zakázky, a posudek odborného akademického pracoviště v oblasti práva říká, že taková povinnost neexistuje a stanovisko zasvěcených odborníků přes problematiku armády zpochybňuje technickou proveditelnost stanovení ceny obvyklé, jelikož se jedná o dodávku ve světě neobchodovaných letadel originálního vybavení, tak zde máme problém. Minimálně ten, že v této zemi je možno zahájit stíhání pro nepodložené podezření a potom se musíme bát všichni, nebo jsou odborné argumenty tak málo závažné případně významově lehce posunovatelné, že mohou být policií nebo ještě hůř politiky kdykoliv zneužitelné nebo zcela potlačené. Rozdíl je ovšem i v charakteru obou vyšetřovaných skutků. Prokáže-li se, že poslanec Rath opravdu vzal úplatek v řádu milionů, jedná se nepochybně o trestný čin. Prokáže-li se, že poslankyně Parkanová zákon neporušila, pouze neuhlídala své možná poněkud nenasytnější podřízené, pak se domnívám, že se nedopustila trestného činu a nese nanejvýš politickou odpovědnost. K té se zatím postavila čelem když po vydání k trestnímu stíhání odstoupila z funkce místopředsedkyně PS. Nezbývá než počkat na to co bude následovat.

     Zcela jinou problematikou jsou doprovodné jevy zmíněných případů. Zatímco v případu Rath  nesporně nezbývalo ani jeho stranickým kolegům než s vydáním souhlasit, případ Parkanová je poněkud složitější a díky jednání některých jedinců podle vzoru slona v porcelánu i zašmodrchanější. Stranický kolega Vlasty Parkanové, ministr financí a místopředseda její politické strany M. Kalousek možná mohl zavolat vyšetřovateli pokud byl na konci vlastního výslechu vyzván, aby zavolal, objeví - li se některé nové s případem související skutečnosti. To ovšem neznamená, že ho měl poučovat jaké posudky a proč si měl zajistit a ve snaze (pokud ji měl) zamezit politickému ovlivňování probíhajícího vyšetřování se raději mohl nechat předvolat k novému výslechu. Zavolat mohl i policejnímu prezidentovi pokud měl pocit, že mu má co nového a podnětného či objevného říct. Výsledkem ovšem nesmí být diametrální rozpor v tom jak oba svoje hovory interpretují a navzájem se ve skutečnosti obvniňují z nehorázné a pro mě v tak vysokých patrech politiky či státní správy nepřijatelné lži. Z jejich vzájemných rozporů vyvstává pouze jedna otázka. Bude pro celou naši společnost lepší, aby odešel jeden z nich nebo oba dva? Ponechat ve funkcích oba by nebyla přijatelná otázka, ale nepřijatelná zvlčilost. Ponechání jednoho z nich musí pramenit pouze a výhradně z objektivně zjištěné pravdy dle často užívaného sloganu padni komu padni. V opačném případě by měla tvrdá ruka objektivní spravedlnosti padnout do ještě vyššího funkčního postavení než v jakém se nacházejí oba ze lži podezřelí pánové.            

žádné komentáře | přidat komentář

Radost se postupně vytrácí

25. duben 2012 | 21.50 | rubrika: první rubrika

     Nevím, je-li tomu stejně i v jiných zemích, ale v té naší již mnohá desetiletí platí, že hlavy pro vládu momentálně pomazané se budou starat o "blaho" spoluobčanů ať tito chtějí nebo nechtějí. Ostatně o občana jim tolik nejde. Dlouhodobě vidíme pouze snahu udržet moc, děj se co děj. Ani Nečasovo tvrzení, že vláda nebude záviset na tom jak se vyspí jeden nebo dva poslanci a je nutno mít v PS tři provládní poslanecké kluby nebylo myšleno vážně. Šlo přece o výzvu těm, kteří váhali s odtržením se od VV a s vytvořením dostatečné hlasovací většiny, aby honem skočili do náruče nové vládní hvězdy pí. Peake nebo budou nové volby. Volby, které urychleně zametou s váhajícími členy VV a zbaví je jednou provždy nejen poslaneckých mandátů, ale i poslaneckých platů a výhod. Tato silácká a (pokolikáté už?) nikoliv vážně myšlená prohlášení současně nesla nulové nebezpečí, že se nové volby budou muset uskutečnit. Naopak. Nebylo ani jisté, že pro rozpuštění PS budou hlasovat všichni vládní poslanci. I oni si patrně spočítali, že volební preference dávají jedinou jistotu. Řada z nich by po předčasných volbách PS opustila bez ohledu na umístění na  kandidátce prostě proto, že strany současné koalice získají méně mandátů než momentálně mají. Ty vládní strany co v PS zůstanou by po předčasných volbách nanejvýš absolvovaly stěhování z ministerstev a pohyb z vládních do opozičních lavic. Dnes více než kdykoliv dřív platí, že kapři si rybník nevypustí i kdyby manévry uplatněné při získávání poslanecké provládní většiny měly pokračovat až do řádných voleb. Ostatně vždy je naděje, že dnes v průzkumech vedoucí subjekt se nějak zdiskredituje a výsledek voleb bude jiný než průzkumový předpoklad. Vůle i náladovost voličské přízně jsou nevyzpytatelné a často ne zcela pochopitelné.  

     Mluvíme-li o volbách nelze nezmínit dnes velmi populární píseň Pánubohu do oken, kterou zpívá neméně populární Tomáš Klus. Mám obavu, že nové volby by platnost slov refrému o 4 letech v p..... jenom prodloužily z roku 2014 do roku 2016. Nevybereme si, protože totéž mohou znamenat i volby v řádném termínu, které posunou časový horizont tohoto bezútěšného stavu ještě o dva roky dále. Budou-li se u moci střídat již ověřené a chválu zatím nezasluhující strany, které tak činily v celé historii českého samostatného státu, budeme možná stále tam kde nás vidí autor textu Klusovy písně a to není radostná představa. Ostatně ideály a touha po jejich naplnění měly v polistopadovém období navrch pouze v roce 1990 kdy bylo volební období poslanců vyhlášeno jen na dva roky, aby bylo umožněno vytvořit skutečnou politickou  scénu. V období 1992 - 7 potom nešlo jenom o rozdělení společného státu, ale i období vzniku a existence falešných sponzorů ODS, za které politicky zaplatily jen zcela malé ryby. Co horšího, období falše pokračuje až do dnešních dnů. Svědčí o tom události jako Promopro nebo aféra na St. fondu životního prostředí, podivné kontakty dvojice Janoušek - Bém a další. Svědčí o tom i osoby jako Drobil, Ivo Svoboda, Gross, Wolf, Novák a jiní. Neudiví, že celá řada v Listopadu přesvědčených a charakterově čistých lidí cinkajících klíči je vývojem do dnešních dnů nejen zklamána, ale i oprávněně znechucena. Někteří dnes dokonce říkají, že takový marasmus jako dnes nebyl ani za komunistů. Nesouhlasím s nimi, ale dovedu je pochopit. Především však obviňuji ty, kteří jsou za dnešní stav a pocity občanů odpovědni, že polistopadové naděje zašlapali do kalného bláta svých prospěchářských stranických zájmů a z nich vyvěrajících neradostných skutečností.

     Jako svědka nedobrých jevů dnešní politiky si vezmu pí. Karolínu Peake. Údajně ukončila své jednoroční členství v ODS kam vstoupila v roce 1996 pro vnitrostranické půtky a pramalý zájem o komunální politiku a skutečné potíže občanů, jak se uvádí na str. A3 v MfD dne 24.4.2012. Bohužel i ona se, ze zmíněné tiskoviny soudě, v roce 2009 vyjádřila, už jako členka VV, pro poskytování výhod jako obecní byty pro ty, kteří budou dobře sloužit Věcem veřejným. Pozadí toho co se u nás může nazývat bojem proti korupci se patrně nemusí nikterak lišit od demokraticky velmi rozvojových zemí. Myslím, že prezident Masaryk a jemu podobní velikáni našich dějin by byli z dnešní české skutečnosti smutnější než smutní.  

žádné komentáře | přidat komentář

Respektujme závěry soudu

13. duben 2012 | 21.31 | rubrika: první rubrika

     První dva dubnové pátky vzbuzují v tomto roce zcela rozdílné pocity. Zatímco Velký pátek je už po mnohá staletí symbolem Kristova utrpení a oběti, jeho o 7 dní mladší následník přinesl rozsudky politikům, kteří se vzájemně upláceli nebo si půjčovali a následně se obviňovali z úplatků. V každém případě ochotně a rádi zapomínali na morálku a zaměnili službu veřejnosti zvanou politika za fvrdý, bezohledný a podrazácký byznys. Mimo uvedené se v mých očích představili jako kabaretní umělci a naplnili ve svém politickém životě slova písně prvorepublikové hvězdy  Ljuby Hermannové, která nás jménem svých kolegů kdysi poučila, že : My jsme ti blázni, blázni z povolání, my jsme ta banda, banda kašparů... 

     Autor zmíněné písně nemohl před řadou desetiletí tušit, že jeho slova dostanou ve společenské oblasti silně prorocký nádech. Trapné divadlo hrané politickými  amatéry sdruženými ve straně VV úspěšně posouvá správu věcí veřejných v této zemi na úroveň rozvojových zemí. Nevím jestli je rozsudek proti poslanci Vítu Bártovi ve výši 1,5 roku s podmínkou na 30měsíců nebo 3 roky nepodmíněně pro poslance Jaroslava Škárku objektivně spravedlivý. Nemyslím si však, že by bylo vhodné jej z politických pozic zpochybňovat jak s chutí učinil někdejší premiér a dnes předseda již druhé politické strany Jiří Paroubek. Žádný politik, ty z nejvyšších pater politiky nevyjímaje, pokud nechce být vnímán jako funkcionář naprosto nepatřičného chování, nemá právo kritizovat nebo komentovat rozhodování soudní moci. Vezmeme-li v potaz, že p. Škárka byl soudem vnímán jako lhář a podvodník a jako nikoliv zcela pravdomluvná byla vnímána i Kristýna Kočí vystupující v tomto procesu jako svědkyně, vidíme hned lépe koho to strana VV vyslala s cílem odstranit z veřejné správy nejen korupci, ale i politické dinosaury v roce 2010 do voleb. Současně vidíme i to jaké měla donedávna vrcholné funkcionáře když p. Škárka byl více než 4 roky předsedou strany, slečna Kočí rok předsedkyní poslaneckého klubu a p. Bárta byl předsedou poslaneckého klubu ještě v okamžiku vynesení rozsudku, který jej potenciálně ohrožuje na svobodě.       

     Zapomínat nemáme právo ani na ostatní strany vládní koalice. Jejich "byznys" neutrpí, vždyť trestány jsou prý fyzické osoby nikoliv politický subjekt. A odsuzování "slizké" politické organizace, jak stranu VV před několika dny také charakterizovaly přece pouze sloužilo k získání politických bodů v očích příliš důvěřivých nebo prostomyslných spoluobčanů a rozhodně nebylo ukázkou morálního přístupu v politice. Jiným problémem je vnímání opozice. Věřit se nechce čistotě kritiky postojů vládních stran z opozičních lavic. Tím dřív, že nelze pominout netajenou touhu po předčasných volbách, které by, podle výsledků volebních průzkumů soudě, přinesly jasné vítězství právě dvojici dnes opozičních stran v PS. Nelze vyloučit, že dalším motivem KSČM, ale koneckonců i ČSSD, může být možnost společného vládnutí, ať už koaličního nebo jenom "opozičněsmluvního" charakteru. Ostatně na lince koalice - opozice se najde i z nedaleké minulosti dostatek příkladů skutečného stavu naší politiky. Jménům Gross, Pohanka, Melčák, Wolf značně konkurují jména jako Drobil, Bém a některá další. Špatnou zprávou pro nejbližší budoucnost je nedostatek morálních přístupů velké části politické scény což do značné míry omezuje naději na zlepšení situace, ať už budou příští volby do sněmovny v řádném nebo mimořádném termínu. A to je mi moc líto.     

žádné komentáře | přidat komentář

Velikonoce trochu jinak

8. duben 2012 | 22.52 | rubrika: první rubrika

     Omlouvám se za smělost, ale snad si mohu dovolit pár slov k právě probíhajícím velikonočním svátkům. Vezmu-li v potaz události staré zhruba 2 tisíce let a opakovaně písemně zpracované zprávy očitých svědků těchto událostí nebo jejich potomků, máme před sebou mimořádně obtížný úkol. Musíme najít správná východiska dávného velikonočního tajemství a lidského problému vyrovnat se s jednou událostí pod rozličnými úhly pohledu. Těch, které pramení z jednoty i rozdílnosti názorových kritérií na katolíky a protestanty rozdělených křesťanů, židů, muslimů i ateistů. Ano ateistů, protože i ateismus je svého druhu náboženství jak bylo možno po čtyři desetiletí pozorovat také v této zemi.

     Všechny tyto názorově diferencované skupiny by mohly ve shodě uznat alespoň základní myšlenku. Totiž tu, že Ježíš Kristus obětoval svůj život na kříži jako pokračování snahy objevit, hájit a prosadit spravedlnost. Současně jako výsledek střetu s násilím, přehnanou ctižádostí, bohorovností tehdejších mocných a jejich mstivostí vůči těm, kteří je v jejich pocitu nadřazenosti nepodporovali. Naděje na uznání alespoň toho co je v občanském životě obecně přijatelné a není proto důvodem rozporů nebo ozbrojených konfliktů nam patrně nehrozí. Ostatně nositelé výše zmíněných názorových orientací jsou velmi často účastníky rozsáhlých ozbrojených střetů a zcela zapomínají dodržet alespoň základní myšlenky plynoucí z širšího chápání velikonočních svátků. Klidu, pokory a obětavého přátelství.

     Nejinak je tomu i na světové politické scéně, která sice hýří dobrými slovy a do obalu vzletných frází zahalenými myšlenkami, ale její skutky jsou často parodií nebo úplným opakem toho, co politická scéna hlásá. Snaha dodržovat, obětavě hájit a v každodenní praxi naplňovat demokratické principy není patrně ani dennodenním chlebem politických pragmatiků všech ideových zabarvení v této zemi. Přes zrovna vyslovenou skepsi si nemyslím, že velikonoční oběť, tak jak ji známe z veřejně dostupných informací, byla marná nebo dokonce zbytečná. Stačí se nad ní opravdově zamyslet a přijat v každé z výše uvedených názorových orientací alespoň to, co není v rozporu s jejich základními myšlenkami. Ještě lépe bude, dokáží-li si skupiny považující se za elity národů uvědomit, že každý může následovat příklad velikonoční obětavosti a nemusí se k tomuto dědictví stavět ani jako militantní teista, ani jako militantní ateista. Stačí být vnímavým a obětavým člověkem. Bohužel pro mnohé to současně znamená, že takové postoje nejsou zdrojem osobního prospěchu, ale pouze a jenom osobního naplnění. Obávám se, že takoví.kteří osobní naplnění hledají by v myslích většiny byli s despektem vnímání jako blouznivci českých lesů, hor a strání a to je škoda.            

žádné komentáře | přidat komentář

Hlavní poražený byl znám předem

10. březen 2012 | 23.12 | rubrika: první rubrika

     Včera bylo na měsíc přerušeno utkání politických blouznivců ze strany Věci veřejné se spravedlností. Jde o soudní proces s obžalovanými poslanci JUDr. Vítem Bártou za uplácení a J. Škárkou za přijetí úplatku. Oběma z povzdálí asistuje Kristýna Kočí, která se obdržených peněz včas zbavila a není proto důvod ji obžalovat. Vezmu-li v úvahu, že všichni tři jmenovaní nás spolu se svými kolegy před dvěma lety jako členové a kandidáti Věcí veřejných přesvědčovali, že oni a jejich straničtí souputníci jsou těmi pravými kdo zatočí v této zemi nejen s politickými dinosaury, ale i korupcí, musím pocítit sám před sebou úctu. Úctu z faktu, že jsem tuto tlupu rozporuplných jedinců hrajících si na politiky podobným způsobem jak si malí kluci hrávají na četníky a na zloděje nejen nevolil, ale nikdy ani volit nechtěl. Ostatně toto rozhodnutí je to jediné co mě s touto nedůvěryhodnou skupinou politických amatérů spojuje. Skutečnost, že ani ne rok po volbách se kandidáti z jedné kandidátky patrně dlouhodobě vzájemně nahrávali, upláceli nebo si navzájem půjčovali a prohlašovali to za úplatek, je v mých očích dostatečným signálem co udělat s kandidátkou VV pokud se tito hanbu neznající držitelé parlamentních a vládních funkcí s vystrčeným drzým čelem, které je prý lepší než poplužní dvůr, pokusí obhájit postavení parlamentní strany i v roce 2014. 

     Jediné co můžeme již nějakou dobu považovat za nezpochybnitelné je skutečnost, že v den zahájení soudního  procesu jsme už delší dobu znali hlavního poraženého. Je to politická strana Věci veřejné, která nemá v mých očích ani tu nejmenší schopnost dostát nejen politickým, ale i morálním kritériím, v celém civilizovaném světě kladeným na parlamentní stranu. Teprve v dalším sledu poraženého voje budou ti, které uzná soud vinnými. Doufejme, že tuto skutečnost také u každého delikventa řádně a spravedlivě ocení. Zapomínat nemůžeme ani na další poražené. Je to vládní koalice nazývající svůj kabinet vládou protikorupční odpovědnosti. Tomu patrně po všech mediálně známých korupčních kauzách zveřejněných v posledních dvou letech a zaměřených na podojení státního rozpočtu nevěří nikdo kdo si politiku spojuje ve svých představách nejen s mocí, ale i morálkou. Poraženou je také celá naše politická scéna a bohužel i my všichni, kteří jsme občany státu kde se mohou jak na běžícím pásu odehrávat ve veřejném životě věci, ke kterým by se v osobním životě patrně nesnížili ani ti nejubožejší z těch ubohých, kteří se pohybují mimo politiku. Nepochybuji, že problémy podobné těm, o kterých pojednává tento článek, se mohou odehrát kdekoliv na světě. Nezbývá než si počkat jak si s tím poradí orgány činné v trestním řízení, protože právě v oblasti posuzování trestní odpovědnosti může spočívat rozdíl mezi demokraticky vyspělými nebo rozvojovými zeměmi. Zatím se neodvažuji tipovat, do které skupiny se tato země a její pojetí spravedlnosti po skončení procesu proti poslancům zvoleným za Věci veřejné zařadí. To ovšem neznamená, že bychom se o osud tohoto hanbu vzbuzujícího případu neměli zajímat.       

žádné komentáře | přidat komentář

Únor nebyl vždycky bílý

24. únor 2012 | 22.06 | rubrika: první rubrika

     Jsem opravdu rád, že letošní únor má se svým 64 let starým předchůdcem z roku 1948 společný pouze fakt, že má stejně jako tehdy dvacetdevět dnů. Naštěstí se dnes nemusíme obávat politickou ideologií diktovaného a nezřídka ze zahraničí vnuceného či importovaného násilí na těch, kteří se sice ničím nezákonným neprovinili, ale měli tu "drzost", že si ponechali vlastní názor na politiku a život v pokud možno svobodném světě prostém třídní nenávisti a ozbrojených jednotek sloužících jedné, v jeji vlastních očích neomylné, politické straně. Ostatně v době kdy ještě nemohly přebolet ztráty způsobené fašistickou cizí mocí ve druhé světové válce se nelze divit, že se podařilo namluvit značné části občanů, že jedinou nadějí proti recidivě fašistické zvůle je vláda komunistů. Podle této ideologie také dopadly poválečné volby a podle ne zcela šťastných dohod ve válce vítězných mocností jsme se stali součástí sovětského bloku. Toho, který demokracii nahradil demokratickým centralismem a pod jehož vedením byla posléze uzákoněna vedoucí úloha komunistické strany. Strany, která okamžitě po uchopení moci zahájila cestu násilí na skutečných i domnělých, ne-li účelově vymyšlených, nositelích jiných než výhradně stalinisticko-komunistických společenských názorů. Také strany, která jen dva roky po uchopení moci zahájila serii politických soudních procesů, jejichž výsledkem byly mnohé justiční vraždy, novodobé koncentrační tábory a statisíce nešťasných lidí úpících pod tíhou vysilujících nucených prací v komunistických kriminálech nebo pod psychickým tlakem pramenícím z vědomí, že jejich blízcí jsou přes svou nevinu vězněni, týráni nebo vražděni nelítostnou mašinérií nenávistné politické ideologie. Je smutné, že k těm ponižovaným, vězněným a bohužel i vražděným zařadil režím, na kterém ulpívá krev nevinných lidí i mnohé z těch, kteří se jen několik málo let dříve z vlastní vůle a osobní statečnosti rozhodli aktivně bojovat proti fašismu. Mluvím o těch, kteří se nasazením vlastních životů jako součást zahraničních armád podíleli na porážce hrůzné fašistické ideologie se všemi její zločineckými praktikami provozovanými jak přímo na frontě, tak v táborech nucených prací nebo při t.zv. totálním nasazení. Není žádnou polehčující okolností minulého režimu, že jeho krvežíznivost se v polovině padesátých let vyčerpala. Vždyť nelidské praktiky věznění nebo udržování některých občanů ve skupině méněcených z důvodů politických postojů pokračovaly a vyplnily celé období, kterému se říkalo budování socialismu. Díkybohu se tato desetiletí násilím budovaná chiméra zřítila především vlastními nedostatky jako domeček z karet. 

     Je nesporné, že socialistické období prošlo postupným zmírňováním společenských poměrů. Nikterak to ovšem neznamená, že se tak stalo díky prozíravosti KSČ a její orgánů. Svůj podíl měla změna mezinárodní situace a zapomínat nelze na disidentské hnutí ve všech státech východního bloku. Co je nutno objektivně připomenout je fakt, že i v té politicky pro mnohé z nás těžké době docházelo k některým hospodářským úspěchům. To ovšem byl celosvětový a ne, jak se nám mocní té doby snažili namluvit, pouze a výhradně socialistický trend změny společensko ekonomické situace. Přes postupné zlepšení životních podmínek v porovnání s těmi těsně poválečnými se nedokázal tehdejší systém vyrovnat s úrovní rozvoje ostatního světa a v roce 1989 začala světová socialistická soustava kolabovat. Po desetiletích jsme měli štěstí, že jsme se mohli postavit na začátek nové kapitoly vývoje této země. Je na nás jak jsme tuto příležitost využili, kde jsme uspěli nebo co jsme pokazili. Nemohu se ubránit dojmu, že negativ je mnohem víc než objektivně mohlo být a domnívám se, že pozitiv je naopak mnohem méně než příznivá startovací linie roku 1989 nebo 1993 slibovala. Nic to ovšem nemění na uspokojení z faktu, že ztroskotal režim založený na únorovém převratu z roku 1948.   

žádné komentáře | přidat komentář

Je přímá volba skutečnou výhrou?

11. únor 2012 | 13.34 | rubrika: první rubrika

     Tak jsme se po více než deseti letech příprav a často jalových řečech a bezduchých mezikrocích dočkali rozhodnutí o novém způsobu volby prezidenta. Jsme ovšem v ČR tak se, alespoň na parlamentní půdě a v celé politické scéně, patrně neobejdeme bez následných úvah co s čím koliduje a na co se při schvalování zapomnělo. Co na tom, že příprava trvala vydatně přes deset let. I při takové prodlevě přece máme právo rychleji konat než myslet nebo (možná lépe řečeno) jenom konat a myšlení odložit na dobu pozdější či nejpozdější. Podivné jsou i úvahy některých senátorů o oslabení role Senátu P ČR v té míře, že si sám pod sebou podřezává větev. Spočívá-li v očích některých senátorů přínos Senátu pouze a jenom v tom, že tvoří jednou za pět let sparingpartnera Poslanecké sněmovně  při volbě prezidenta, tak patrně kandidovali aniž by měli představu kam.

     Před deseti lety jsem byl jako nestranický člen parlamentu pozván na výroční konferenci okresní organizace jedné parlamentní politické strany. Mimo chvalozpěvů na vlastní stranu tvrdila stranická poslankyně, že její strana má jasný program dosáhnout přímé volby prezidenta a jako hlavní přínos považovala u této volby silnější mandát prezidenta. Vznesl jsem námitku, že jsem problém přímé volby konzultoval s docentem ústavního práva z Bratislavy a ten mi řekl, že se zcela mýlí čeští politici když tvrdí, že hlavním přínosem přímé volby je silnější mandát takto zvoleného prezidenta. Za hlavní přínos považoval po zkušenostech z takové volby a nikoliv jen předpokladech jak by to možná mohlo dopadnout, že přímo volený prezident bude méně závislý na politických stranách než ten, kterého volí parlament. Tuto slovní vložku si pí poslankyně nemohla nechat líbit a informovala své spolustraníky, že já nejsem členem jejich strany tak nevím, že nižší závislost přímo voleného prezidenta na politických stranách je jedním z dalších výsledků přímé volby uváděných ve stranických materiálech. Jedním dechem dodala, že ona něco takového neumí hájit, protože její strana má také v úmyslu nominovat do přímé volby svého kandidáta. Na dotaz, zda to znamená, že její strana hodlá ovlivňovat kroky prezidenta, bude-li do této funkce zvolen její kandidát jsem odpověď nedostal. Domnívám se, že pokud nebudou změněny v ústavě zakotvené pravomoci prezidenta, nelze vést debatu o silnějším mandátu, ale pouze o možnosti, že si bude jako držitel silnějšího mandátu připadat touto cestou zvolený prezident. Mandát ovšem bude mít stejný jako dosud a to po celou dobu, po kterou zůstaneme ve vztahu k dodržování ústavy právním státem nebo pokud nezměníme současnou ústavu.

     Diskuse, které se po schválení změny volby prezidenta rozproudily a vyvolaly debaty a "hluboké" úvahy o tom, že zákonodárci při zvednutí ruky pro návrh opominuli ten či onen do budoucna hrozící problém nebudou pravděpodobně jenom českým ex post se při takových příležitostech vyskytujícím problémem. Horším úkolem je najít objektivní odpověď, zda takové situace nejsou obecně českým normálem a to i na politické scéně a u řešení, které politická scéna halasně a současně trapně připravovala a ochotně prodlužovala více než deset let. Co po tuto dobu asi dělali když dnes se m.j. bojí toho, že si zvolení prezidentem může zaplatit někdo kdo si takovou důvěru nezaslouží. Co horšího, že si zrovna takového prezidenta nezaslouží ani zatimní prestiž země na mezinárodní scéně. Nemyslím si, že nastane až tak krajní stav, před bezvýhradným souhlasem s přímou volbou jsem ale vždy pociťoval obavu, aby souboj o post hlavy státu nevyhrál ten, na jehož straně budou stát a pracovat nejschopnější manipulátoři s veřejným míněním a nikoli ten kdo si poctu být hlavou státu objektivně zaslouží. Podléháme-li více než často různým reklamám na možná i aušusové zboží a bereme-li si neuvážené půjčky jen proto, že se nám profesionálně zpracovanými reklamami nabízí, nechovám jistotu, že se dokážeme vyhnout nákupu politicky aušusového zboží nebo uzavřeme neuváženou smlouvu o půjčce tam kde bude ve hře post hlavy státu a tedy i důstojnost reprezentace této země a schopnost ovlivnit její politický vývoj žádoucím a pro občana prospěšným směrem. Nemíním meditovat nad tím, který ze dvou zmiňovaných způsobů volby prezidenta je lepší. V době kdy už bylo rozhodnuto pouze upozorňuji na možná úskalí a vyzývám všechny, včetně sebe samého, k nejvyšší možné opatrnosti a odpovědné úvaze než přistoupím k volební urně. Jedno vím jistě. Pokud se dožiju a dopřeje mi to zdravotní stav, nebudu u volební urny chybět.

žádné komentáře | přidat komentář

Osobní vzpomínka

22. prosinec 2011 | 22.56 | rubrika: první rubrika

     V naději, že čtyři dny po úmrtí Václava Havla budu schopen alespoň trochu objektivního vyjádření, ve kterém mi zatím bránil nejen moment překvapení, ale i přemíra názorů na prvního českého prezidenta jak v mediích tak mezi lidmi, si dovolím vyslovit  vlastní názor. O panu Havlovi jsem před listopadovými událostmi roku 1989 nevěděl nic objektivního. Třídně nenávistně pojaté zprávy v socialistických masmédiích do objektivních informačních zdrojů rozhodně nepočítám. Přesto jsem si dovolil hned po zmasakrování studentů na Národní třídě reagovat na slova spoluzaměstnance co nám ten Havel chce říkat když ho neznáme a nevíme co si o něm myslet replikou, že dostačujícím doporučením je na počátku pádu komunismu fakt, že se jedná o člověka režimem pronásledovaného, nenáviděného a vězněného, který je navíc jedním ze zakladatelů Charty 77, kterou žádá režim po občanech odmítat, aniž by ji byl ochoten zveřejnit. Od té doby byl bezpočet příležitostí poznat kdo a jaký byl první polistopadový prezident ČSSR, ČSFR i ČR. Rozhodně nebyl, a to jsem zcela jistě ani nečekal, takový jak jej líčila propaganda někdejších totalitních struktur. Patrně nebyl ani takovým jak jej v mezidobí líčili někteří publicisté polistopadové doby, ať už vycházeli z platformy třídního boje nebo naopak boje protikomunistického. Vnímal jsem jej jako odpůrce totality a bytostného demokrata, který se velmi zasloužil o znovuobnovenou funkci demokratických principů v této zemi. To i za cenu, že jeho vlastní prezidentské slovo nebude mít ani zdaleka takovou váhu jako tomu bylo u jeho bezprostředních předchůdců. Jejich politická vůle byla sice diktována ÚV KSČ, ale její prosazení bylo ve společnosti jištěno ústavou zaručenou vedoucí úlohou KSČ v zemi.

     Tak jsme začali být svědky dříve nevídané a plně demokratické  skutečnosti, že prezident nepodepíše a vrátí parlamentu návrh zákona a tento demokraticky zvolený parlament není vázán povinností prezidentské veto respektovat a také je často přehlasoval. Stejně tomu bylo i v celé škále dalších demokratických kroků při řízení společnosti. Václav Havel na tomto poli nevynaložil žádné úsilí posilovat vlastní moc, pouze úsilí položit základy skutečné demokracie. Tím přispěl k tomu, že jsme se na úrovni veřejné správy jako celku zbavili některých reziduí totalitní ideologie. Na druhé straně jsme jednak nedokázali s touto demokratickou skutečností dostatečně dobře zacházet, nebo se nám (i když to nahlas nikdo nebo téměř nikdo neřekl) zastesklo v každodenním životě po tom, že už zde není nikdo postavený vysoko nad společností a mnohým z nás najednou chyběl funkcionář, který všechno mohl, všemu rozuměl a všechno zařídil. Nedosti na tom. Najednou byl Havel vinen všemi společenskými i osobními neúspěchy některých z nás, aniž by si jeho novodobí kritici nebo odpůrci alespoň položili otázku, zda k mnohým ne zcela dobrým společenským jevům nepřispívají vlastní pohodlností. Tou, která jim brání jak v návštěvě volebních místností tak v seznámení se s volebními programy a v získání plnohodnotných a ve volbách všech stupňů využitelných poznání. 

     Z vlastní zkušenosti vím, že prezident Havel sice dovedl říct svůj názor, ale byl ochoten naslouchat názorům jiných a jejich názory respektovat. Poznal jsem to když jsem měl možnost jej na jaře 1994 jako tehdejší starosta přivítat na místním zámku a vést s ním a řadou ostatních, k setkání s prezidentem přïzvaných starostů, debatu nad tím, zda budou novodobí funkcionáři někdy schopni a ochotni přenést jakékoliv pravomoci na tu nejnižší úroveň, na které lze ty či ony problémy řešit a rozhodovat. Poznal jsem to i tehdy, když jsem měl možnost být účasten jednání zástupců ČR o tom jak budou vystupovat v Konventu EU nebo jako pozorovatel u jednání nejvyšších ústavních činitelů a předsedů parlamentních stran o situaci po zářijových útocích v roce 2001 v USA.

     Prezidentu Havlovi vděčíme za to, že se naše země vrátila po letech totality na dráhu demokracie, sobě a námi voleným zastupitelům na úrovni státu, kraje i obce za to, jakým způsobem je tato demokracie využívána a možná někdy, bohužel, zneužívána. Snad si mohu v této chvíli dovolit vyslovit na adresu Václava Havla krátký i když jednoznačný názor. Vážený pane prezidente děkuji Vám za vše čím jste byl pro tuto zemi.     

        

Časy se změnily, bohužel

16. listopad 2011 | 23.59 | rubrika: první rubrika

      Je tomu už 22 let od události, která přinesla konec vlády jedné strany v této, od roku 1948 nikoliv svobodné zemi. Dnes si můžeme otevřeně říct, že se tak stalo až v závěsu za událostmi, které znamenaly pád komunismu v jiných státech bývalé socialistické soustavy. Nebyli jsme na čele osvobozeneckých snah států majících plné zuby diktátu Varšavského paktu, který podřídil armády svobodných zemí sovětského bloku sovětským komunistům a generálům působícím v područí této strany v rámci tehdejší Rudé armády. Pád komunistické moci a následný rozpad socialistické soustavy byl nesporně příslibem do budoucna i v naší zemi. Zbavili jsme se ústavního zakotvení vedoucí role KSČ, uvolnili jsme ekonomické aktivity z výhradní role státu i do soukromé sféry, nastoupili jsme cestu k demokratické společnosti, ve které o výkonu státní moci rozhodují svobodné volby. Vybudovali jsme mechanismy, které měly zabránit návratu k nežádoucím společenským pořádkům z období po roce 1948. Měli jsme najednou k dispozici poměry o jakých jsme léta snili a společně jsme stáli před povinností uvést tuto novou situaci do života. Nejsem si jist, že se to podařilo v rozsahu a úrovni v jakou jsme doufali. Vzorových postojů zanechal odpor k bývalému systému dostatek. Stačí nezapomínat na existenci, činnost a odkaz Charty 77, není radno zapomínat na statečné postoje konkrétních jedinců, kteří se dokázali postavit politické zvůli bývalého systému snad v každém regionu tehdejšího Československa. Vyjít jsme mohli z odkazu všech, kteří se nesklonili před politickou i ekonomickou zlovůlí i když za svoje postoje platili vysokou, někdy i absolutně nejvyšší cenu. Stáli jsme na startovní čáře trati, která měla vést do stále lepších společenských poměrů a měla nás dovést do spravedlivých poměrů technicky, duševně, politicky i ekonomicky rozvinuté společnosti. Představitelům státu bylo dopřáno více času než těm nežádoucím z let 1948 - 68 nebo jejich normalizačním nástupcům z let 1968 - 89. Měli bychom proto posledních 22 let objektivně vyhodnotit a pokud jsme za tu dobu nezklamali sami sebe, tak se dmout pýchou nad tím co jsme i po čtyřech desetiletích vlády KSČ a její zahraničních poradců dokázali.

     Co jsme vlastně, z informací ze sdělovacích prostředků a úrovně vlastního každodenního života soudě dokázali? Máme svobodné volby, jejichž výsledek nebo následné kroky ovlivňují, ne-li diktují, různí kmotři. Jsme svědky nevstřícnosti, ideologičnosti a nezdravého stranictví na parlamentní scéně. Pokud tomu není každý den tak alespoň každý týden nebo měsíc poznáváme nové a nové korupční aféry, které se jen zřídkakdy vyšetří, ale spolehlivě poškozují a snižují úroveň státu jako celku. Dopracovali jsme se k pojmu Orlické vraždy. Berdychův gang, a nejen on, nám ukázal, že spolehnutí mnohdy není ani na policii, nebo justiční systém. Poznali jsme neseriozní sponzorování politických stran. Politický, a to i pravolevý nebo levopravý turismus není pouhou výjimkou potvrzující pravidlo o čestnosti poslanců. Značná část polistopadových ideálů, jejichž naplnění jsme, bohužel bláhově, věřili byla roztrhána na cáry, víra v lepší příští byla u mnohých z nás rozdupána na padrť. Má-li být základem ekonomika a nástavbou politika, tak nástavba má sice ve vztahu k nepominutelnému základu vyšší, ale přesto diskutabilní a nedostatečnou úroveň. Je to škoda pro všechny, pro ty, kteří sledovali události staré 22 let s nadějí a nadšením především. Stěží najdeme funkcionáře, pro které je politika službou, o těch, kteří ji chápou jako byznys, výtah k moci a cestu k majetkovým výhodám můžeme slyšet nebo číst víc než často. Jsem vděčný všem, kteří jakkoliv přispěli k pádu bývalého režimu. Přesto se ptám. Kdy vlastně budou bráni alespoň k politické zodpovědnosti všichni ti, kteří dnes kritizované jevy posledního dvacetiletí zavinili?            

žádné komentáře | přidat komentář