Vzpomínka na významné Evropany

5. červenec 2015 | 19.00 | rubrika: první rubrika

          Udělali bychom chybu, kdybychom ponechali bez povšimnutí události právě končícího týdne. Jeho začátek přinesl smutek do rodin 669 dětí z roku 1939 kdy jejich životy pomohl zachránit sir Nicholas Winton, který ve věku 106 let ve středu 1.července zemřel. Možná nenápadný syn židovských rodičů, kteří se ještě před jeho narozením vystěhovali z Německa do Anglie, může být příkladem nezištné obětavosti nehledající odměnu v široké publicitě a veřejném uznání, nýbrž právě jen v pocitu naplnění osobního uspokojení z pomoci těm, kteří pomoc v situaci ohrožení života nezbytně potřebovali. Bezbranným dětem, kterým hrozil odsun do nacistiských koncentračních táborů. Před památkou tohoto člověka, a všech, kteří se zachovali obdobně, bychom se měli dokázat s vděčností a uznáním poklonit. Prokázali svůj hluboce lidský přístup v době kdy pro naši zemi začínalo období ohrožení a následně uchvácení nejbrutálnějšími diktaturami, které lidstvo poznalo. Diktaturami nacionálního a internacionálního socialismu. Té první vedené v duchu hitlerovské ideologie představené pamfletem Mein Kampf a té druhé prováděné marxistickou třídní nenávistí v duchu leninsko stalinistických metod. Díky Bohu jsou obě tato temná období naší historie skončená a i když zatím jednoznačně nevíme kam se náš vývoj s definitivní platností nasměruje, můžeme doufat, že směrem od totality k demokracii. Kéž nezůstane tato naděje nenaplněna.

     Významnými událostmi tohoto týdne jsou i připomínka příchodu slovanských zvěrozvěstů Cyrila a Metoděje v roce 863 na Moravu a připomínka osudu Jana Husa, jehož život tragicky skončil na kostnické hranici před 600 lety. Radostná událost mající pozitivní vliv na další vývoj Moravy i Čech na straně aktiv a bezdůvodná násilná smrt člověka, který pouze dokázal mít a neopustit vlastní názor, na straně pasiv. Na jedné straně událost, která stála na počátku duchovního i kulturního rozmachu našich předků žijících v té době na území dnešní ČR a na druhé straně událost vrhající stín na období začátku 15. století. Událost natolik závažnou, že se za ni považoval za nutné omluvit i papež přelomu tisíciletí Jan Pavel II. Současně událost, která nezůstala v této zemi ušetřena politicky zabarveného chápání v období druhé poloviny dvacátého století. I když Hus kritizoval ty vnitrocírkevní poměry, které nepovažoval za správné, byl a zůstal katolickým knězem. Nebyl důvod používat v době náboženské nesvobody ve 20. století jeho názory a osobní tragedii  jako argument proti myšlenkovým východiskům, která ke vzniku jeho církve vedla. Nesprávné bylo vytváření dojmu, že myšlenkové základy katolické církve jsou neslučitelné s myšlenkovými východisky Jana Husa. V Husově chápání vnitrocírkevních událostí byly jak ty obecně přijatelné a správné, tak také obecně nepřijatelné a nesprávné. Ty první bylo možno přijat, ty druhé změnit nebo vymýtit. Nikoliv učinit z nich na konci druhého tisíciletí pseudoargumenty politiky KSČ a ateistického náboženství marxistického typu proti církvi, ke které Jan Hus patřil. Vždy můžeme pocítit vděčnost k dílu soluňských bratří Cyrila a Metoděje pro tuto zemi a stejně tak uznání a úctu ke snaze Jana Husa ke zlepšení poměrů v církvi, která měla v jeho době mnohem významnější postavení než je tomu dnes. Nemusíme být ani věřícími, ani nevěřícími. Stačí když objektivně zhodnotíme a uznáme vše co je uznání hodno.       

Související články

žádné komentáře | přidat komentář

Ne všechno se podařilo

17. listopad 2014 | 23.45 | rubrika: první rubrika

      První dnešní radostí každého z nás mohlo být zjištění, že prožíváme již dvacátýpátý svobodný 17. listopad v řadě a nádavkem k tomu mnozí z nás s vděčností vzpomínají, že po probuzení do plně normalizačního dne jsme mohli 17. listopadu 1989 večer usínat alespoň s pocitem, že se ledy hnuly a chobotnice reálného socialismu začíná přicházet alespoň o některá svá drsná chapadla. Bohužel je při vzpomínce na tento významný den možno také konstatovat, že naděje byla zaseta, nadšení probuzeno, ale ostražitost a potřeba nespočinout bezstarostně na vavřínech získané svobody a svobodné správy věcí veřejných byly v mnoha ohledech uspány. 

     Je s podivem, že po dvaceti letech budování demokracie a v roce 1918 nabyté národní svobody, potupném roce 1938 a jeho Mnichovské dohodě, šesti letech brutální světové války a třech letech zápasu o znovuobnovení a následné uchování prvorepublikové demokracie jsme podlehli těm, pro které byla politickým náboženstvím totalita v područí cizí mocnosti a v ní vládnoucí komunistické moci. Co horšího, po dalších dvaceti letech zakončovaných postupným uvolňováním vnitropolitických poměrů a pokusem opatřit tehdejší režim lidskou tváří, nás překvapila okupace vojsky Varšavské smlouvy a následná normalizace pod vládou KSČ a nadvládou SSSR. Možná si tehdejší systém v okamžiku vlastního zrodu připadal schopný a silný. Dvě pookupační desetiletí z něj ovšem učinila starou politickou šunku s dýchavičným motorem a neschopností odolat disidentskému tlaku směrem k demontáži normalizačních poměrů. K radosti značné části občanů se nenáviděný systém konečně zhroutil jako domeček z karet. Octli jsme se na prahu nové éry započaté obnovou demokracie, respektováním dělení moci na zákonodárnou, výkonnou a soudní a bohužel i z nezkušenosti plynoucí nízkou schopností řádné a nesmlouvavé, ale tím víc potřebné kontroly spravování věcí veřejných. V některých ohledech jsme došli, v jiných pouze doklopýtali, až k 25. výročí Listopadu, který si svým historickým významem nesporně zasloužil lepší naplnění jím vzniklých ideálů než se stalo.

     I když jsme se po válce alespoň pokusili o návrat do demokratických poměrů masarykovské republiky, prohráli jsme po třech letech svůj boj ne jenom vinou komunistické touhy po moci v duchu internacionálního socialismu, ale i vlastní politickou slepotou. Slepotou nerozeznávající skutečné cíle národního i mezinárodního komunistického hnutí podléhajícího touze po absolutní moci ve státě a po naplnění vlastních tužeb po světovládě. Ostatně již ve volbách v roce 1946 vyhrála v této zemi KSČ se svým demokratickým centralismem a demokracie byla odložena jako nepotřebná. Podobně i po okupaci v roce 1968 stačil pouhý rok, aby mnozí zapomněli co se tehdy stalo. Již při prvním výročí srpnových událostí značná část národa odložila pocity prožité jen rok dříve jako nepotřebné břemeno normalizačního "rozmachu". Nelze se tedy divit, že i po změně politických poměrů vyvolaných událostmi 17. listopadu 1989, které ovšem zahájení skutečné demokratizace umožnily a následně zajistily, jsme nedokázali využít všech možností a nadějí, které Listopad nabídl. Mimo omluvitelných chyb pramenících z nezkušenosti jsme se dočkali v řadě situací vytlačení demokracie a nastolení demokratury zneužívající vnějších znaků a nikoliv vnitřní náplně demokracie. Pragmatismus je pro řadu jedinců i skupin pouze vypočítavostí v duchu co můžeš urvat urvi a nikterak je nezajímá hledání nejlepších cest k dosažení obecného prospěchu. Měřítkem úspěšnosti v ekonomické činnosti je v řadě případů pouze a jenom výše celkového zisku bez ohledu na kvalitu nebo zákonnost. Tím ovšem výčet negativ zdaleka nekončí. V politice se pohybují různí kmotři pronikající mimo celostátní úrovně i do stále nižších pater politiky. Korupce vládne ve značné části veřejného života, se skutečným střetem zájmů si mnoho lidí hlavu nedělá, předvolební sliby jsou často odsunuty do rubriky "sliby se slibují, blázni se radují". Proč také ne když volič jim to neumí nebo nechce spočítat.

     Přes všechna vyjmenovaná a ještě další negativa, která přinesl polistopadový vývoj, je nutno zdůraznit, že žijeme v daleko lepších poměrech než tomu bylo dřív. Demokracie byla nastartována, máme politický pluralismus, náš osobní život nemusí podléhat politické demagogii. Dokážeme u moci vystřídat levicové i pravicové subjekty, máme možnost se prosazovat podle skutečných schopností a ne podle poslušnosti státní ideologii. Ta ostatně neexistuje pouze se u moci střídají subjekty různých politických vyznání. Kamenem úrazu je pro některé nalézt schopnost se prosadit. Na druhé straně je otázkou, zda v sociální oblasti jsme schopni pomoci každému kdo oprávněně pomoc potřebuje  a těm co jsou, nebo by měli být, schopni se o sebe postarat ponecháme tento úkol na nich samotných bez ohledu na jakékoliv osobnostní, skupinové nebo jakékoliv jiné charakteristiky. Žádný společenský systém nebude dokonalý. Ten náš dnešní pochopitelně není také. Velkou otázkou zůstává, zda prokážeme v budoucnu dost schopností, abychom odstranili přetrvávající chyby a pokročili dopředu. Snad to nebude trvat dalších 25 let. 

žádné komentáře | přidat komentář

Znovu prožívám 21. srpen

20. srpen 2014 | 22.29 | rubrika: první rubrika

      Myslím, že mezi dvěma proradnostmi, kterým byla naše země vystavena v průběhu 20. století, je jenom jeden zaznamenání hodný rozdíl. Zatímco dohoda z Mnichova, stejně jako okupace ze 21. srpna 1968, byly provázeny neochotou ostatních států nepřipustit zvlčilé násilí v prvním případě nacionálních, v tom druhém internacionálních socialistů páchané proti menší zemi uprostřed Evropy, pořadí různých forem nátlaku se v průběhu času zcela změnilo. V roce 1938 bylo na prvním místě v pořadí zmíněných proradností uzavření politickým násilím vynucené dohody a teprve následně okupace. V roce 1968 se agresoři pojistili předem.

     V souladu s manýry profesionálních zlodějů se dopustili jistého druhu vloupání do samostatného státu. Poprve v historii předvedli, že mezinárodní smlouvy mohou být cárem papíru nejen mezi státy rozdílného politického směrování, ale v jejich případě i mezi státy, které jsou členy stejného, jménem socialismu založeného vojenského paktu Varšavská smlouva, i stejného, z těchže důvodů založeného, hospodářského společenství Rada vzájemné hospodářské pomoci. Vojenské násilí provázené krveprolitím a ztrátou životů nevinných lidí bylo odsouzeníhodnou vstupní scénou pro i po desetiletích opovržení vzbuzující šarádu, kterou se měla o několik málo dnů později stát dohoda mezi představiteli obrokupanta, kterým byl někdejší Sovětský svaz, a do Moskvy násilím přepravenými nejvyššími představiteli okupovaného státu, tehdejší Československé socialistické republiky. Prezident, předseda parlamentu i předseda vlády a s nimi předseda československých komunistů, chápaný v té době jako držitel funkce stojící nad všemi nejvyššími ústavními představiteli, byli přepraveni do Moskvy jako skupina bedlivě střežených nezákonných živlů, aby si vyslechli diktát touhou po světovládě ovládaných představitelů SSSR. Z proradné okupace se najednou stala bratrská internacionální pomoc. Z politiky alespoň částečného uvolnění podmínek života pod diktátem KSČ, ke kterému postupně docházelo od podzimu 1967, se vinou moskevských protokolů stala politika normalizačního násilí. Ze všech československých komunistických funkcionářů různých stupňů, kteří podlehli tlaku brežněvovské tlupy mocichtivých lumpů, se jako morální vítěz vrátil pouze dr. František Kriegel, který potupný protokol měnící výskyt okupačních hord na oboustranně schválenou přítomnost internacioální bratrské armády, nepodepsal. Druhým solistou byl bývalý politický vězeň komunistického řádění v letech padesátých JUDr. Gustáv Husák, který se propůjčil k roli toho, kdo povede v této zemi normalizační proces návratu k úplné podřízenosti Sovětskému svazu, především jeho komunistické straně. Ostatní se vrátili jako členové skupiny rozprášených jedinců, kteří neměli hrát v budoucnosti této těžce zkoušené země žádnou významnou politickou roli. Budiž zde popravdě řečeno, že někteří se později přidali k disentu a část z nich sehrála kladnou vedlejší roli při přípravě postupné demontáže komunistické moci, ke které došlo v roce 1989. 

     Jiní zdaleka nedorostli do role idólů celé společnosti, do které je vynesly události z přelomu let 1967 a 1968. Přes trpké zkušenosti z moskevského násilí, přes fakt, že v této zemi pokračovala okupace a žili jsme pod stálým vojenským dozorem okupační armády, nedokázali jít v čele národa v dobách zlých a nebyli jeho morální oporou. Přes politické čistky, které se dotkly i jich osobně, setrvali mnozí v poslušnosti komunistické ideologii a husákovskému vedení. Pouhý rok po okupaci mlčeli v rámci prvního výročí srpnových událostí když policie, armáda a lidové milice masakrovaly demonstranty, kteří si připomínali smutný a potupný konec toho co jsme si všichni navykli označovat názvem Pražské jaro. Co víc, někteří z nich se podíleli na schválení neblahé zákonné normy, kterou jsme sami pro sebe nazvali pendrekový zákon. Normy, která dala napospas bezuzdnému násilí především ty, kteří stále stáli za zidealizovanými politiky nedávné minulosti. Ty, kteří stáli za politiky Pražského jara i tehdy kdy tito politici dávno opustili pouhý rok staré ideály a opět byli součástí  tentokrát ještě horšího režimu než ten, který chtěli opatřit  v roce 1968 lidskou tváří.  

           Přiznejme si, že by nebylo nutné smutné a 46 let staré události na tomto blogu připomínat, kdyby se systém nastolený po pádu komunismu lépe zhostil své role nejen v oblasti hospodářské, ale i společenské. Zatímco se děti a mládež patrně stále vzdělávají o historii vlastní země v duchu nastoupeném před řadou desetiletí, události posledního půlstoletí jsou pro ně, podle několika osobních debat s dnešními školáky soudě, pověstnou španělskou vesnicí. Bohužel ne jenom pro ně. ale i pro ty, kteří tímto okleštěným způsobem výuky prošli jen několik let dřív než dnešní studenti. Možná si dnešní žáci základních škol stále myslí, že dějiny se odehrály v souladu s pohledem jednoho neobjektivního historika, jehož romány jako Temno a mnohé další, se patrně liší od historické skutečnosti v podobné míře jako tomu bylo v četných zfilmovaných knihách K. Maye ze severoamerického západu. Mnozí jsou vlivem ne zcela objektivní výuky možná stále přesvědčeni o tom, že žijeme v zemi oplývající mlékem a strdím. Možná věří i tomu, že Šemík skutečně snesl jedním skokem Horymíra z Vyšehradu a Bivoj jen tak mimochodem zkrotil holou rukou divokého kance. Představu bohužel nemají o tom, že před historicky nedávnou minulostí museli, obrazně řečeno, někteří odvážní holou rukou krotit národní i mezinárodní násilí vyvozované ve prospěch nejprve nacionálního a později internacionálního socialismu. Kdysi jsem čtl, že slavná Illiada se dočkala písemného zpracování dlouhá staletí po svém vzniku. Díky neustálému předávání z generace na generaci nikdo nepochyboval, že je zaznamenána přesně a správně. Obávám se, že naše vlastní dějiny, ty zdaleka ani sto let staré, se předávají i na oficiální školské půdě s mnohem menší touhou po zachování věrného obrazu toho co se skutečně stalo. Možná jsou stále jen hřebíčkem, na který si někteří historici věší obraz svého chápání světa, a nevím jestli někdy ne i zkreslené historie.  A to je velká škoda. 

         

žádné komentáře | přidat komentář

Před evropskými volbami

21. květen 2014 | 23.20 | rubrika: první rubrika

     Občané všech členských států EÚ dnes stojí dva dny před podáním důkazu v jaké podobě a jaké míře chápou sounáležitost své země s EÚ, do které jejich země dobrovolně a společnou vůlí svých občanů vstupovaly. Nejinak tomu bude i v naší republice, jejíž občané před lety většinově v referendu hlasovali pro vstup do EÚ a zavázali tak všechny volené orgány v této zemi, aby se podle referendového stanoviska chovaly a vedly tuto zemi směrem, který výsledek referenda stanovil.

     Zatím jsem rozhodnut se voleb do Evropského parlamentu zúčastnit. Pořád se ale sám sebe ptám koho volit, kdo, která kandidátka i její jednotliví kandidáti, hlavně ti v pořadí do pátého nejvýše sedmého místa, jsou pro mě nejvhodnějším subjektem či jedincem pro reprezentaci mojí země ve společném parlamentu všech členských států EÚ. Lépe řečeno ti, kteří vzbuzují největší důvěru, že se budou snažit prosazovat takové předpisy, které učiní celou EÚ lepším sdružením národních států než je tomu dnes. Nepotřebuji podporovat exhibicionisty, ale pracovité poslance. Nepotřebuji ani ty, kteří se rozhodli kandidovat do nejvyššího unijního legislativního orgánu, a podle jejich vlastních předvolebních plakátů soudě, zatím nepřišli na to, že jejich posláním nebude "hájit české zájmy", ale podle svých nejlepších schopností a vynaložením maximálního osobního nasazení se snažit učinit celou unii lepším, bezpečnějším a technicky rozvinutějším prostorem pro občany všech členských států. Evropský parlament se musí především snažit, aby všechny země byly v EÚ zcela rovnocenné a parlamentem přijímané předpisy  musí zajistit, že nebude nikoliv malých a velkých, to určil vývoj jednotlivých států ještě před vznikem EÚ, ale nebude těch, které by mohly podlehnout touze společenství ovládat a učinit z těch ostatních pouhé sdružení poslušných. 

     Nechovám naivní představu, že Evropský parlament zmůže všechno a nemíním přehlížet ani jiné orgány mající do uspořádání EÚ a kvality života v ní co mluvit. Samozřejmě nepřehlížím fakt, že do vývoje společenství mají co mluvit i reprezentanti příslušných národních orgánů nebo členských zemí jako takových. Navíc nehodlám popírat, že existují smlouvy, na kterých celé společenství stojí a odvozuje od nich svou existenci. Pouze mám pocit, že čím méně se dovídám od kandidujících subjektů i jejich jednotlivých kandidátů o tom co udělají pro společenství jako celek, a to bude jejich hlavním posláním pokud se do Evropského parlamentu na základě výsledků voleb dostanou, tím přebytečnějším se mi jeví jejich prohlášení o hájení národních zájmů.  Ty se v jejich podání stávají v mých očích jenom předvolebním trikem na získání voličské podpory. Obávám se, že pokud bude Evropský parlament plnit to co plnit má, tak proklamované hájení národních zájmů nebude v politicky tržním prostředí tím nejvyhledávanějším zbožím. K čemu mně potom bude ujišťování některých subjektů, že ony ví jak obhajobu českých zájmů provádět, když od nich neslyším jak přistoupí a co budou dělat k naplnění celounijního poslání Evropského parlamentu. Jak přispějí k tomu, aby z hlediska rozhodování byla zvýšena úroveň jistoty, že v unii nebude v tomto směru "nadstátů" ani těch, které mohou ti ostatní bohorovně přehlížet jak "rovinu".    

Související články

žádné komentáře | přidat komentář

Kladu si otázku

17. listopad 2013 | 15.13 | rubrika: první rubrika

     Kladu si otázku jak daleko se lze ohlédnout na časové ose přes rameno a ještě mít jistotu, že zpětný pohled není ničím jiným než klamnou iluzí výrazně ovlivněnou postupným zapomínáním jak se věci měly na začátku. Myslím, že po 24 letech od Listopadu se můžeme stát obětí tohoto zapomínání ve vztahu k událostem, od kterých uplynulo téměř čtvrt století, i my sami. Při sledování různých internetových diskusí mám dokonce pocit, že značná část spoluobčanů už neví v jakém systému žila tato země více než čtyři desetiletí po tom, čemu někdejší, z ústavy vládnoucí strana, říkala Vítězný únor. Dílem za to patrně může fakt, že značná část lidí bez rozdílu věku,  povolání, vzdělání, pohlaví nebo politického či náboženského vyznání byla v minulosti členy KSČ nebo názorovým produktem výrazného ovlivňování veřejného  mínění tehdejší vládnoucí stranou a její ideologií. Druhým dílem se na současném povědomí patrně podílí i nízká schopnost polistopadového státu poskytnout dnešním čtyřicátníkům a mladším až výrazně mladším objektivní informace o tom jaký byl bývalý politický systém a proč došlo k jeho zhroucení. 

     Další kategorii chyb je možno spatřovat ve faktu, že v polistopadovém období se začaly v ekonomické oblasti prosazovat i ti, kteří se vedle schopných, čestných, pracovitých a progresivních lidí nikdy prosadit neměli. Ti, kteří vedle jiných technických předpokladů pro ekonomický úspěch vynikali i v tom čemu se obecně říká všehoschopnost. Jejich štěstím a nevýhodou mnohých dalších byl potom fakt, že žádná vládnoucí garnitura nedokázala před těmi všehoschopnými ochránit sice schopné, ale na rozdíl od mnoha negativními vlastnostmi prolezlých jedinců také ty poctivé, zákon a morálku ctící podnikatele, manažéry, zaměstnance nebo prosté řadové občany, seniory samozřejmě nevyjímaje. Problémem současné doby tedy není fakt, že již nežijeme v socialismu, ale fakt, že jsme jeho samovolného pádu do propadliště dějin nedokázali na příslušných místech dostatečně a ve prospěch celé této země, která ať chceme nebo nechceme je našim společným domovem, řádně a smysluplně využít. Politická bezmoc doplněná značnou dávkou nízké schopnosti, ne-li přímo neschopnosti řídit efektivně a k dalšímu rozvoji naši zemi, byla doprovodným jevem mnohých, kteří v záchvatu sebeúcty, sebelásky a sebeklamu ve výkonu vysokých funkcí nepůsobili, ale nanejvýš klopýtali od jednoho karambolu k druhému. To vše nejen pod tíhou úkolů, na které jim nezřídka chyběly schopnosti, ale také pod jhem kmotrů, kterým svou neschopností pomáhali do sedla aniž by si toho byli v mnoha případech schopni byť i jenom všimnout. Na dotaz, máme-li po letošních volbách s příchodem novější politické garnitury naději na zlepšení můžeme odpovědět nejdříve na konci zrovna započatého sněmovního volebního období. Jsem k tomu skeptický a současně si velmi přeji, abych se tentokrát mýlil.

     Nedovolil jsem sám sobě zapomenout na to čím poznamenal tuto zemi politický systém pod vedením KSČ a v brutálním područí někdejšího Sovětského svazu.  Naopak si jsem zcela jistý tím, že bylo na čase, aby skončila nadvláda marxistické strany a její ideologie třídní nenávisti. Systém politického prověřování, v zaměstnání systém pracovně politického hodnocení, ve kterém největší váhu měla politická část zjišťující, zda si prověřovaný náhodou nedovolil mít vlastní názor a nepoužil k jeho získání vlastní hlavu. Systém, ve kterém mně kdysi nadřízený asi rok po sovětské okupaci naší republiky řekl, že každý a tedy i já musí stát zcela v názorovém zákrytu a pokud z něj vystrčí hlavu tak se mu ta hlava urazí. Systém kde studijním předpokladem nebyly na prvém místě schopnosti dítěte, ale politická angažovanost rodičů a politický posudek po několik generací do minulosti. Systém, který vyprodukoval politickou policii, která si sama a podle vlastních metod získávala spolupracovníky, lépe řečeno udavače z řad občanů, ty morálně narušené nevyjímaje. V zájmu spravedlnosti přiznejme, že odsuzovat bychom měli jenom ty, kteří svým známým a někteří i příbuzným nebo kamarádům opravdově škodili. Podepsání spolupráce a následná nečinnost nikoho nepoškodily a další nespravedlností by bylo neoddělit zrno od plev a nechat obě tyto kategorie v jedné odsuzované skupině. To přes fakt, že objektivní, nezávislé a současně nestranné posouzení nebude jednoduché. Nedokáže-li to nastupující vládní garnitura, zůstanou i pro současnost v platnosti oba předchozí odstavce tohoto článku. A to by byla škoda pro všechny.   

žádné komentáře | přidat komentář

Naděje na zlepšení v nedohlednu.

9. listopad 2013 | 23.30 | rubrika: první rubrika

          Politická realita současných dní nám spolehlivě ukazuje, že předvolební kampaň může být někdy dokonalou kamufláží opravdového stavu naší politické scény. Vzdor tomu, že volby jsou de facto dražbou moci a ti, kteří ji vydraží, by ji měli také ve prospěch nejen svých konkretních voličů uchopit, jsme svědky opakovaných úvah o tom, že ta či ona strana vlastně nechce do vlády i když by tam podle volebního výsledku a tedy podle přání voličů  patřila. Doufejme, že zvítězí zatím pouze ne zcela jednoznačné signály, že snad opravdu vznikne plnohodnotná vládní koalice a ne jenom jedno či dvoubarevná vláda bez sněmovní většiny pouze s přislíbenou podporou nevládního subjektu. Víme přece ze zcela nedávné minulosti, že v této zemi nemusí bezproblémový chod státu zajistit ani skutečná vládní koalice pyšnící se téměř ústavní většinou v PS.

     V poněkud jiném než předvolebním světle se předvádí i vítězná strana. Chyby v kampani, které zavinily výrazný pokles skutečného volebního zisku proti průzkumům konaným poměrně krátce před volbami si bude muset odhalit a vyhodnotit sama. Ve špatném světle se díky svým některým funkcionářům předvedla ještě v den voleb. Skutečnost, že se jeji pět vrcholných funkcionářů schází za zády předsedy s prezidentem známým tím, že předsedu jejich strany zrovna nemusí, je na pováženou. Tím dřív, že prakticky několik hodin po této schůzce se pokusili svého stranického šéfa svrhnout. Je mi upřímně jedno kdo ČSSD vede nebo v budoucnu povede. Nejsem voličem českých socialistů. Není mi jedno, že strana, kterou podpořila značná část voličů a vynesla ji do postavení volebního vítěze, se chová jako nedospělý a politiku teprve z povzdálí poznávající rozhádaný a nejednotný subjekt. Tím hůř, že s výjimkou jednoho všichni ostatní účastníci setkání s prezidentem o této schůzce lhali a zachovali se jako političtí uličníci. Ostatně ani jejich vůdce se po prozrazení skutečného stavu věcí nedokázal řádně za svoje chování omluvit. Omluva za to, že dodržel dohodu účastníků, že schůzka bude považována za tajnou, byla pouze bližším určením s kým vlastně máme tu čest a kdo v charakterové oblasti stojí na druhém místě v hierarchii ČSSD. Plusové body nemůže této straně přinést ani teatrální vzdání se funkce místopředsedy jak předvedl zneužitím televizného pořadu, do kterého byl pozván, p. Škromach. O nic méně teatrální nebyla ani před televizními kamerami a nikoliv napřed před členy ústředního výboru strany nebo členy poslaneckého klubu vyřčená rezignace na funkci prvního místopředsedy a funkci předsedy poslaneckého klubu jak ji předvedli pánové Hašek a Tejc. Otazníky vzbuzuje i při této rezignaci přislíbená snaha o jednotu poslaneckého klubu při prosazování programu ČSSD a nikoliv programového prohlášení vlády, ve které má jejich strana zaujmout vedoucí roli a obsadit funkci premiéra. Jsem přesvědčen, že jsem zdaleka nebyl sám kdo považoval nadbytečnou a předčasnou tiskovou konferenci pánů Haška a Tejce více než za vyjádření pokory, které se jejich televiznímu "programu" naprosto nedostávalo, za vzkaz předsedovi jejich strany : dej si na nás do budoucna pozor a s tebou by tak měli učinit všichni kdo patří k tvému stranickému křídlu. 

     Zbývá poslední postava setkání v Lánech a tou je prezident republiky. Pokud se potvrdí některá dosud neprokázaná, ale dříve zveřejněná podezření, že za schůzkou stojí právě on a sledoval tím možnost zbavit se předsedy ČSSD Sobotky jako odplatu za to, že jej nevolil do funkce prezidenta když na tuto funkci v roce 2003 poprve kandidoval, nešlo by o nic jiného než o intriku. Nezbývá než si přát, aby tomu tak nebylo. Stačí křivé chování některých funkcionářů CSSD k předsedovi jejich strany a lhaní těchže politiků nejen členům a funkcionářům jejich strany, ale i nám všem. Mohu-li si dovolit vyslovit podmíněný závěr potom tvrdím, že křiváci nepatří do vedení českých parlamentních politických stran, lháři nesmějí být členy české vlády a intrikáni by měli zcela opustit českou politiku.       

    

žádné komentáře | přidat komentář

Mohou být volby radostí?

24. říjen 2013 | 22.35 | rubrika: první rubrika

Nevím, mám-li se radovat z faktu, že již za několik hodin začnou předčasné volby do PS vyvolané pádem trojkoaliční vlády s premiérem ODS P. Nečasem, nebo se již předem obávat, že ani politická scéna, ani my jako voliči neprokážeme nejen schopnost nabídnout něco i někoho lepšího než před třemi lety, ale ani schopnost ty skutečně lepší posunout volebním aktem na výsluní politiky. Ostatně opatrná i neskrývaná skepse značné části voličské základny je patrně největším rozdílem v přístupu a očekáváních volebních výsledků a povolebních kroků všech náhodně, šťastně nebo oprávněně zvolených k pocitům, které jsme ve stejné situaci vnímali po pro nás všechny šťastném pádu totalitního režimu v roce 1989. Jsme sice v situaci po pádu vlády, ale naději na uchopení uvolněné moci si nečiní zcela noví politici, nýbrž ve velké, řekl bych nadrozměrné, většině případů ti, na které lze s úspěchem aplikovat pořekadlo o tom, že starého psa novým kouskům nenaučíš. Ti, kteří se dovedou pohybovat ve sněmovních zákoutích i úskalích všech postupů parlamentních jednacích procedur i poslepu. Bohužel také ti, kteří dosud neprokázali dostatek ochoty naplnit pravdu o tom, že politika je sice uměním možného, ale také, domnívám se, že především, službou. Službou České republice a její občanům. Právě pod zorným úhlem faktu, jaké má kdo předpoklady tyto naděje a tato oprávněná očekávání naplnit, je dobré nejen vybírat správnou kandidátku k odevzdání do volební urny, ale ještě před tím vybírat také ty, kteří si na kandidátce, kterou upřednostňuji, zaslouží jako důvěryhodné osoby preferenční hlasy. Pokusím se přidat i pohled hodnotící ty, kteří si naopak takové hlasy nezaslouží, ale naopak přímo vybízejí k tomu, aby je někdo pomocí preferenčních hlasů v konečném povolebním pořadí přeskočil. Velkou neznámou zůstává jak opravdově, objektivně a úspěšně vybrat ty, na které se pochybnosti a negativní hodnocení nevztahují.

     Díky 24letému polistopadovému vývoji, kdy si část politiků, a je jenom těžko zodpověditelnou otázkou, zda ne také některých politických stran, pletla uchopení politické moci a nástupu politické odpovědnosti s uzurpováním jen málo, pokud vůbec, kontrolovatelným kořistěním, Ostatně celá řada korupčních afér, ať už vyšetřených a potrestaných nebo zatím pouze šetřených, nebo, nedej Bože, zametených pod koberec, o tom poměrně dost vypovídá. Celá řada nabubřelých politických "mistrů světa" bez schopnosti sebemenší pokory také nesvědčí o tom, že jsme se ubírali po krachu světové socialistické soustavy, ke které jsme bohužel také patřili, tím úplně nejlepším a naději do budoucna vzbuzujícím způsobem. Svůj neblahý podíl na tom nesou všechny politické strany, které se postupně vystřídaly u vládního i opozičního vesla. Ty, které si tyto, podle průběhu mnoha zasedání PS jak je známe z televize, komické role v průběhu času vyměňovaly, se mnohdy ani nepokusily o skutečnou a účinnou nápravu nejen postojů jejich politických odpůrců, ale ani těch vlastních. U ODS, strany, která před nedávnem ukončila  angažmá v čele vládní  koalice se netřeba namáhat s hledáním příkladů. Už její někdejší předseda hlasitě tvrdil, že je nutno vymést Augiášův chlév a zbavit se kmotrů. Odsouzeníhodnou není ani tak existence jako způsob jednání nedávných rebelů. O vztazích k vlastní ideologii uvnitř ČSSD vypovídají vztahy s jejich bývalými předsedy, kde se marně hledá trvalejší názorová shoda. Arogantní je vztah bývalého předsedy Zemana k některým funcionářům, včetně hulvátského vyjádření k Petře Buzkové v jedné jeho knize. V některých případech jako např. ve druhé i třetí prezidentské volbě v r. 2003 se ukázala i nespolehlivost v hlasování v ještě větším rebelském rozsahu než nedávno u ODS a pokračovala i v kauzách Melčák - Pohanka, nebo Wolf, případně Dryml. Problémovou je i KSČM, jejíž někteří politici se sice snaží okouzlovat obecně akceptovatelnými slovy, ale skutky nevedoucí ke zřeknutí se ideologie třídní nenávisti důvěru rozhodně nevzbuzují i když se tato strana vezla v jistém smyslu slova na vlně výhody z faktu, že nebyla od pádu komunismu členem žádné vládní koalice. Na toto zdání ovšem těžko spoléhat a osobně to zcela jistě neučiním. Štěstím KDU-ČSL nebo Zelených byly jejich minulé volební neúspěchy. Umožnily jim vyměnit v široké míře vedení. Otázkou může zůstávat, zda se ti noví nepřizpůsobí pod důvěru nebudícími a často se opakujícími výmluvami stejným trendům jako ti dřívější. Zatím to tak bohudíky nevypadá. U SPOZ se nedomnívám, že spoléhání na zvuk jména prezidenta by mohlo být zárukou schopností a spolehlivosti. To je třeba napřed otestovat na nižších rozhodovacích úrovních než je vláda nebo parlament. Hnutí ANO stojí před potřebou překonání závažného podezření ze spolupráce s StB u jeho zakladatele. Každý případný volič se bude muset rozhodnout, zda v politické nejistotě raději nevolit nebo riskovat zvolení člověka, který dříve podlehl a neskýtá záruku, že něčemu či někomu nepodlehne příště. Osobně bych raději nevolil a po případném prokázání neoprávněnosti těchto podezření bych o to jednoznačněji volil příště. S určitou opatrností je třeba přistupovat i k jiným kandidátkám. Snad všechny mají svá pro i proti a zcela jistě si nemyslím, že by bylo štěstím pustit do parlamentu různé populisty a znalce řešení na všechny nástrahy společenských problémů. Kdo vystupuje jako špičkový znalec všeho možného, obrazně řečeno od konstrukce meziplanetárních střel až po komponování symfonických básní, je pro mě nepoužitelný.      

     Závěrem si dovolím vyslovit naději, že jako voliči nebudeme rezignovat na aktivní účast ve volbách a pokusíme se bez zaujatosti a, mnohým se omlouvám, i občasné, mojí vlastní nevyjímaje, zabedněnosti vybrat ty nejlepší volební strany a v rámci jejich kandidátních listin preferovat ty nejlepší osobnosti bez ohledu na jejich pohlaví, věk, ukončené vzdělání, počet let prožitých v parlamentu nebo příchylnost ke kterýmkoliv jejich politickým vzorům. Tvrdím, že jenom ti obecně nejlepší a nejvhodnější jsou zárukou  našeho společného úspěchu, dosadit do čela státu vládu i sněmovnu, kterých si budeme moci vážit mnohem víc než všech minulých a jejichž členové se nám odvděčí snahou a schopností po zajištění lepších než těch současných životních podmínek pro nás všechny bez rozdílu věku i společenského postavení. Je ovšem na nás, abychom v takovém případě dokázali pochopit, že musíme naplnit i zcela jinak než v minulém režimu chápané heslo každý podle svých schopností, každému podle jeho práce. Chce se mi dodat bez ohledu na politické názory, členství v politických subjektech a nikoliv podle přidělené, ale skutečně a kvalitně odvedené práce ať je to práce veřejná, duševní nebo manuální.  

    

žádné komentáře | přidat komentář

Připomínka ne jenom 45. výročí

20. srpen 2013 | 17.58 | rubrika: první rubrika

     Rozhodně nemíním přistupovat k připomenutí si polokulatého výročí druhé okupace naší země v průběhu dvacátého století se slavnostními pocity. Pouze všem, kteří již zapomněli, i těm, kteří se pravdu o té době nedověděli ani doma ani ve škole připomenu, že mluvím o proradné okupaci Československa armádami tehdejší Varšavské smlouvy. Mezinárodní násilí, to diktované komunistickou ideologií nevyjímaje, nezasluhuje oslavu, ale současně vyzývá nezapomínat. Nebude proto od věci připomenout některé domácí události dvaceti let, které uplynuly od komunistického uchvácení moci v této zemi do doby sovětské okupace. Tuhé komunistické násilí nezřídka končící vězněním nebo dokonce justičním vražděním některých z těch, kteří měli jiný politický názor než KSČ podřízená sovětským komunistům a vláčená ve svém konání politickými poradci, které k nám poslalo sovětské vedení. Osobně nespolehlivý, protože alkoholismem ovládaný nejvyšší představitel československých komunistů v roli prodloužené ruky stalinistického ovládání zemí tehdejší socialistické soustavy, všehoschopní a ke všemu co si tvrdý stalinismus v té době žádal připraveni někteří českoslovenští pracovníci orgánů činných v trestním řízení jako např. Urválek, Vaš, Polednová a řada dalších. To je průvodní jev let padesátých stejně jako stovky popravených nebo umučených nositelů jiného než komunistického názoru.

     Díkybohu za uvolnění vnitropolitických poměrů v letech šedesátých pramenící ani ne tak ze změny stalinismu jako z rozpadu tohoto způsobu vládnutí po úmrtí jeho zakladatele sovětského diktátora Stalina a po následném překonání dozvuků této ostudy komunistických praktik následujícím po odhalení a přiznání existence a tragické škodlivosti kultu osobnosti praktikovaného v letech padesátých. Nutno ovšem uznat, že československé uvolnění poměrů vedoucí až k pocitu potřebnosti reformovat celou společenst vedlo v letech 1967 a 1968 k částečnému zlepšení vnitropolitické situace, bohužel narážející na povýšenost sovětských choutek trvale a bezmezně ovládat vše co se na zeměkouli hlásilo (nebo bylo přinuceno se hlásit) ke světové socialistické soustavě. Bezmezná touha ovládat vše co ovládat lze, a později možná i to co zatím ovládat nelze, nakonec dovedlo pět států Varšavské smlouvy k okupaci Československa, kterou zaplatilo životem několik set našich občanů a náš stát byl následně na dlouhou dobu obsazen sovětskými okupačními armádami. Pod ochrannými křídly okupačních vojsk navíc došlo k likvidaci těch, které prověrkové komise československých komunistů postavily na vedlejší kolej nejen ve společenské, ale i profesní oblasti. To vše s pokračováním věznění politicky nepohodlných bez ohledu na jejich skutečné lidské kvality a bez ohledu na jejich skutečnou, nikoliv tedy výhradně z politických pozic chápanou, bezúhonnost. 

     Díky tehdy vysmívané a ponižované disidentské menšině a vlivu zahraničí jsme došli v listopadu 1989 k překonání komunismu a porážce jím vybudovaných společenských poměrů. Najednou jsme stáli na prahu nového období a měli k dispozici kvalitativně lepší podmínky než ti, kteří prožili okupaci z roku 1968. Měli jsme nejen možnost, ale i povinnost vybudovat svobodné poměry v zemi, která nám byla domovem. Měli jsme velkou naději, že politika bude opravdovou službou veřejnosti a politici těmi, kteří nebudou voděni na provázku ideologií a politikaření politických stran nýbrž těmi, kteří si budou vědomi své odpovědnosti, které se budou snažit dostát a kterým bude možno věřit neskonale víc než jejich předchůdcům z let 1948 - 1989. Jsem velmi rád, že minulý režim před téměř 24 lety skončil a musím dodat, že je mi velmi smutno z toho, že politici polistopadového období z valné části nedokázali využít poměrů, které jim listopadové události nabídly. Ještě smutněji je mi z faktu, že celá řada polistopadových politiků zklamala oprávněná očekávání značné části občanů této země. Hanbou dnešních dnů je celá řada korupčních afér mezi politiky a naprosto marně se pokouším pochopit proč často vázne účinné a úspěšné vyšetřování těchto afér a spravedlivé potrestání kriminálních jedinců, kteří se s cílem získání osobního prospěchu vloudili do řad českých politiků. Žádnou radost nemám ani z toho, že častá generalizace těchto poměrů, jak v masmédiích tak především mezi samotnými politiky, očerňuje spolu s těmi co vykázali nedostatek cti a odpovědnosti i ty, kteří se neprovinili, kterých je možno si vážit a to bez ohledu na jejich pravicové nebo levicové názory. Doufejme, že po rozpuštění sněmovny se podaří především voličům, ale také politickým stranám přivést do života parlamentní scénu, která, i když patrně nenaplní naděje vkládané do politiky v listopapadu 1989, bude v tomto směru neskonale úspěšnější než sněmovna, která se zrovna rozpustila. Ostatně být lepší sněmovnou než byla ta minulá nemůže být nikterak těžký úkol. Chce to jen chtít a u tohoto chtění zůstat po celé další volební období.         

žádné komentáře | přidat komentář

Situace se ne a ne zlepšit

3. květen 2013 | 19.10 | rubrika: první rubrika

     Zdá se, že naděje vkládané v této zemi do kohokoliv nebo čehokoliv mají často společný osud. Velkolepé plány vlády na protikorupční zaměření dostávají povážlivou trhlinu prohlášením významné státní zástupkyně Bradáčové, že specializovaný protikorupční policejní útvar obchází v desítkách případů státní zástupce. Kladu si otázku, zda se nelze domnívat, že bývalý elitní policista ve funkci ministra vnitra by měl zvládnout úkol takovému zneužití pravomoci zamezit nebo dokonce předejít. Snad se podaří odkrýt čistou pravdu a zbavit se těch, kteří zklamali. Má-li pravdu Bradáčová, mnozí z policie zřejmě nejsou lidmi na svém místě. Lže-li Bradáčová, není člověkem na svém místě ona. Zbývá odpovědět na otázku, je-li správným orgánem na místě bojovníka proti korupci současná vláda.

     Bývalý prezident se rozloučil na prahu letošního roku nadrozměrnou amnestií. Je zajímavé, že dodnes není zcela jasno kdo a proč zrovna takovou amnestii připravil. Současný prezidentský kancléř nás ujistil, že to byli pracovníci z okolí V. Klause. Jeden z takto jmenovaných, který je právníkem, se brání a dává nám na vědomí, že svůj podíl neslo na přípravě konečného znění amnestie ministerstvo spravedlnosti a on sám nenese na vyhlášeném znění žádný podíl. Ministr spravedlnosti toto tvrzení odmítá a chce se bránit právní cestou. Mám dojem, že se všem aktérům spíše podaří ukázat jak vypadá Kocourkov v české praxi než se zdárně vypořádat se svým posláním. Nelze se divit, že roste počet těch, kteří se za představitele této země stydí. Roste bohužel i míra nespokojenosti a všeobecné naštvanosti.

     Už několik měsíců máme v úřadu hlavy státu historicky prvního přímo zvoleného prezidenta. Pokud jde o mě tak nezklamal. Přemíra bonmotů, přehnaného sebevědomí, snaha maximálně rozšířit vyhovující prostor prezidentských pravomocí, poněkud aktivistické pojetí výkonu funkce.  Zbytečně medializovaný souboj s ministrem zahraničí o obsazení postu velvyslankyně v SR v situaci osobní podjatosti dané její zapojením do prezidentské předvolební  kampaně. Ne zcela pochopitelné vystoupení na tiskové konferenci v rámci oficiální návštěvy Rakouska nevhodným rozebíráním českých vnitropolitických vztahů prezidenta k vládě a ministru zahraničí. Chce-li zůstat zatím až třetím českým prezidentem pouze a výhradně jen z časového hlediska, měl by na výkonu prezidentské funkce mnohé vylepšit. Času i příležitostí bude mít nesporně dostatek. 

     Mnoho štěstí neměl v dosavadní činnosti Ústav pro studium totalitních režimů. Zčásti zvolenými orgány a zčásti následným svobodným rozhodnutím řady pracovnáků USTR vynucené personální změny, navzájem se vylučující postoje jednotlivých skupin současných či bývalých pracovníků, veřejné úvahy z řad politiků nejen k situaci, ale i existenci ústavu nesvědčí o dospělosti postojů těch, kteří jsou, zatím bohužel pouze teoreticky, zodpovědnými funkcionáři. Politikaření při vzniku tohoto ústavu, který nám mohl v jiné situaci podat mnoho objektivních poznatků, prosazování zájmů politických stran celého politického spektra na úkor objektivního poznání pravdy, patrně přesvědčení, že pravdou je to na čem se usnesou a nikoliv to co se stalo nebo nestalo je neblahým vkladem politické scény do činnosti ústavu schopného naplnit své poslání pouze a výhradně za okolností zcela opačných. To by ovšem nesměl vzniknout vlivem činnosti české politické scény.

     Ke konci se konečně blíží vyšetřování aféry známé pod názvem Promopro. Je dobře, že jsou shromážděny důkazy opravňující obžalovat 12 podezřelých. Možná by bylo vhodné zveřejnit proč není mezi obviněnými bývalý ministr obrany Vondra. Nemám důvod si myslet, že nese i jinou než politickou odpovědnost a stejně tak nemá celá řada lidí opačného názoru důvod si myslet, že můj postoj je nezpochybnitelný. V každém případě zůstává faktem, že v této zemi se zcela bezostyšně krade, podvádí, kořistí na úkor celé společnosti i na úkor mezinárodní pověsti této země. Je mi líto, ale mezi charakteristiky této pověsti je už dávno nepoužitelné slovo dobrá. To není bohulibý výsledek polistopadového období, které nedokázalo využít slibných možností spojovaných se spravedlivým pádem totality. Bohužel. 

    

žádné komentáře | přidat komentář

Ohlédnutí za prezidentskou volební kampaní

15. únor 2013 | 23.18 | rubrika: první rubrika

     Doufám, že není přílišnou naivitou když se domnívám, že už vychladly vášně planoucí v souvislosti s první přímou volbou prezidenta. Dnes bych se rád vrátil k největšímu a značnou mírou neserioznosti provázenému jablku sváru před druhým kolem volby. Mluvím o Benešových dekretech a všem co se kolem sporu o tuto součást českého právního řádu dělo. I když to nebyla hezká kapitola, nechci rozebírat neserioznosti kampaně, ale vrátit se za pomoci historických dokumentů ke vztahu novodobých států na německém i českém území k bolestné zkušenosti z doby druhé světové války i doby těsně předválečné nebo poválečné. Domnívám se, že tomuto účelu dostatečně poslouží smlouva mezi ČSFR a SRN o dobrém sousedství a přátelské spolupráci uzavřená 27.2.1992, stejně jako Česko - německá deklarace o vzájemných vztazích a jejich budoucím rozvoji uzavřená 21.1.1997. 

     V prvním dokumentu vycházely obě smluvní strany z vědomí četných obětí, které si vyžádalo panování násilí, válka a vyhnání a z vědomí těžkého utrpení, které bylo způsobeno mnoha nevinným lidem. Dále vyjádřily pevnou vůli skoncovat jednou provždy s použitím síly, bezprávím a nespravedlností, stejně jako vůli překonat společným úsilím následky strastiplných kapitol společných dějin ve dvacátem století. Současně uznaly skutečnost, že československý stát nepřestal od roku 1918 nikdy existovat. Smluvní strany dále potvrdily existující vzájemné hranice a zavázaly se neomezeně respektovat svrchovanost a územní celistvost druhé smluvní strany. Obě strany potvrdily, že se zdrží hrozby silou a všechny své spory budou řešit výlučně mírovými prostředky a nikdy a za žádných okolností nepoužijí proti sobě ozbrojené síly jako první. Smlouvu podepsali tehdejší čelní představitelé obou států Václav Havel a Helmut Kohl.

     Ve druhém dokumentu přiznala německá strana odpovědnost Německa za vývoj, který vedl k Mnichovské dohodě, k útěku a vyhánění lidí z československého pohraničí i za rozbití a obsazení Československé republiky. Současně vyslovila lítost nad utrpením a křivdami, které Němci způsobili českému lidu nacionálně - socialistickými zločiny a vzdala čest obětem nacionálněsocialistické vlády násilí a těm, kteří této vládě násilí kladli odpor. Rovněž uznala, že politika násilí vůči českému lidu přispěla k vytvoření půdy pro poválečný útěk, vyhánění a nucené vysídlení. Česká strana vyslovila lítost nad tím, že poválečným vyháněním, jakož i nuceným vysídlením sudetských Němců z tehdejšího Československa, vyvlastňováním a odnímáním občanství bylo způsobeno mnoho utrpení a křivd nevinným lidem a to i s ohledem na kolektivní charakter přisuzování viny. Zejména vyslovila lítost nad excesy, které byly v rozporu s elementárními humanitárními zásadami i s tehdy platnými právními normami. Obě strany se shodly, že spáchané křivdy patří minulosti a prohlásily, že zaměří své vztahy do budoucna a nebudou je zatěžovat politickými a právními otázkami pocházejícími z minulosti. Obě strany se následně shodly na vytvoření česko-německého fondu budoucnosti. V této souvislosti se německá strana hlásí ke svému závazku a odpovědnosti vůči všem, kteří se stali oběťmi nacionálněsocialistického násilí. Proto mají být projekty, u kterých je to vhodné, ku prospěchu především obětem nacionálně socialistického násilí. Deklaraci podepsali příslušní vládní činitelé t.j. tehdejší šéfové vlád a ministři zahraničí Václav Klaus, Helmut Kohl, Josef Zieleniec a Klaus Kinkel.

     I když se jakákoliv úmluva dá porušit a občané ČR měli takové zkušenosti v minulém století hned dvě, jednu z roku 1939, druhou z roku 1968, nemyslím, že tyto smutné historické skutečnosti kohokoliv opravňují ke zpochybňování smlouvy či deklarace z let 1992 a 1997. Zbývá ještě dodat, že texty těchto dokumentů jsem čerpal ze sborníku textů nazvaného Benešovy dekrety, který vydalo v roce 2002 Centrum pro ekonomiku a politiku s předmluvou Václava Klause. Vrátím-li se k období mezi oběma koly volby prezidenta pouze doplním, že každý si může učinit obrázek o tom kdo měl více pravdy nebo kdo se více mýlil. Jenom upozorňuji, že jsem se pokusil využít oficiálních materiálů jejichž znění nevydávám, a doufám, že ani nebude chápáno, jako můj vlastní text či názor na kterém trvám. Trvám pouze na tom, že uzavřené mezistátní dohody jsou platné pro všechny občany ČR i SRN. V jaké míře jim kdo v předvolebním prezidentském období vyhověl, nebo se snad vyjadřoval v neúplném souladu s nimi, ponechávám na posouzení každého kdo si tento článek přečte.     

žádné komentáře | přidat komentář