Situace se ne a ne zlepšit

3. květen 2013 | 19.10 | rubrika: první rubrika

     Zdá se, že naděje vkládané v této zemi do kohokoliv nebo čehokoliv mají často společný osud. Velkolepé plány vlády na protikorupční zaměření dostávají povážlivou trhlinu prohlášením významné státní zástupkyně Bradáčové, že specializovaný protikorupční policejní útvar obchází v desítkách případů státní zástupce. Kladu si otázku, zda se nelze domnívat, že bývalý elitní policista ve funkci ministra vnitra by měl zvládnout úkol takovému zneužití pravomoci zamezit nebo dokonce předejít. Snad se podaří odkrýt čistou pravdu a zbavit se těch, kteří zklamali. Má-li pravdu Bradáčová, mnozí z policie zřejmě nejsou lidmi na svém místě. Lže-li Bradáčová, není člověkem na svém místě ona. Zbývá odpovědět na otázku, je-li správným orgánem na místě bojovníka proti korupci současná vláda.

     Bývalý prezident se rozloučil na prahu letošního roku nadrozměrnou amnestií. Je zajímavé, že dodnes není zcela jasno kdo a proč zrovna takovou amnestii připravil. Současný prezidentský kancléř nás ujistil, že to byli pracovníci z okolí V. Klause. Jeden z takto jmenovaných, který je právníkem, se brání a dává nám na vědomí, že svůj podíl neslo na přípravě konečného znění amnestie ministerstvo spravedlnosti a on sám nenese na vyhlášeném znění žádný podíl. Ministr spravedlnosti toto tvrzení odmítá a chce se bránit právní cestou. Mám dojem, že se všem aktérům spíše podaří ukázat jak vypadá Kocourkov v české praxi než se zdárně vypořádat se svým posláním. Nelze se divit, že roste počet těch, kteří se za představitele této země stydí. Roste bohužel i míra nespokojenosti a všeobecné naštvanosti.

     Už několik měsíců máme v úřadu hlavy státu historicky prvního přímo zvoleného prezidenta. Pokud jde o mě tak nezklamal. Přemíra bonmotů, přehnaného sebevědomí, snaha maximálně rozšířit vyhovující prostor prezidentských pravomocí, poněkud aktivistické pojetí výkonu funkce.  Zbytečně medializovaný souboj s ministrem zahraničí o obsazení postu velvyslankyně v SR v situaci osobní podjatosti dané její zapojením do prezidentské předvolební  kampaně. Ne zcela pochopitelné vystoupení na tiskové konferenci v rámci oficiální návštěvy Rakouska nevhodným rozebíráním českých vnitropolitických vztahů prezidenta k vládě a ministru zahraničí. Chce-li zůstat zatím až třetím českým prezidentem pouze a výhradně jen z časového hlediska, měl by na výkonu prezidentské funkce mnohé vylepšit. Času i příležitostí bude mít nesporně dostatek. 

     Mnoho štěstí neměl v dosavadní činnosti Ústav pro studium totalitních režimů. Zčásti zvolenými orgány a zčásti následným svobodným rozhodnutím řady pracovnáků USTR vynucené personální změny, navzájem se vylučující postoje jednotlivých skupin současných či bývalých pracovníků, veřejné úvahy z řad politiků nejen k situaci, ale i existenci ústavu nesvědčí o dospělosti postojů těch, kteří jsou, zatím bohužel pouze teoreticky, zodpovědnými funkcionáři. Politikaření při vzniku tohoto ústavu, který nám mohl v jiné situaci podat mnoho objektivních poznatků, prosazování zájmů politických stran celého politického spektra na úkor objektivního poznání pravdy, patrně přesvědčení, že pravdou je to na čem se usnesou a nikoliv to co se stalo nebo nestalo je neblahým vkladem politické scény do činnosti ústavu schopného naplnit své poslání pouze a výhradně za okolností zcela opačných. To by ovšem nesměl vzniknout vlivem činnosti české politické scény.

     Ke konci se konečně blíží vyšetřování aféry známé pod názvem Promopro. Je dobře, že jsou shromážděny důkazy opravňující obžalovat 12 podezřelých. Možná by bylo vhodné zveřejnit proč není mezi obviněnými bývalý ministr obrany Vondra. Nemám důvod si myslet, že nese i jinou než politickou odpovědnost a stejně tak nemá celá řada lidí opačného názoru důvod si myslet, že můj postoj je nezpochybnitelný. V každém případě zůstává faktem, že v této zemi se zcela bezostyšně krade, podvádí, kořistí na úkor celé společnosti i na úkor mezinárodní pověsti této země. Je mi líto, ale mezi charakteristiky této pověsti je už dávno nepoužitelné slovo dobrá. To není bohulibý výsledek polistopadového období, které nedokázalo využít slibných možností spojovaných se spravedlivým pádem totality. Bohužel. 

    

žádné komentáře | přidat komentář

Ohlédnutí za prezidentskou volební kampaní

15. únor 2013 | 23.18 | rubrika: první rubrika

     Doufám, že není přílišnou naivitou když se domnívám, že už vychladly vášně planoucí v souvislosti s první přímou volbou prezidenta. Dnes bych se rád vrátil k největšímu a značnou mírou neserioznosti provázenému jablku sváru před druhým kolem volby. Mluvím o Benešových dekretech a všem co se kolem sporu o tuto součást českého právního řádu dělo. I když to nebyla hezká kapitola, nechci rozebírat neserioznosti kampaně, ale vrátit se za pomoci historických dokumentů ke vztahu novodobých států na německém i českém území k bolestné zkušenosti z doby druhé světové války i doby těsně předválečné nebo poválečné. Domnívám se, že tomuto účelu dostatečně poslouží smlouva mezi ČSFR a SRN o dobrém sousedství a přátelské spolupráci uzavřená 27.2.1992, stejně jako Česko - německá deklarace o vzájemných vztazích a jejich budoucím rozvoji uzavřená 21.1.1997. 

     V prvním dokumentu vycházely obě smluvní strany z vědomí četných obětí, které si vyžádalo panování násilí, válka a vyhnání a z vědomí těžkého utrpení, které bylo způsobeno mnoha nevinným lidem. Dále vyjádřily pevnou vůli skoncovat jednou provždy s použitím síly, bezprávím a nespravedlností, stejně jako vůli překonat společným úsilím následky strastiplných kapitol společných dějin ve dvacátem století. Současně uznaly skutečnost, že československý stát nepřestal od roku 1918 nikdy existovat. Smluvní strany dále potvrdily existující vzájemné hranice a zavázaly se neomezeně respektovat svrchovanost a územní celistvost druhé smluvní strany. Obě strany potvrdily, že se zdrží hrozby silou a všechny své spory budou řešit výlučně mírovými prostředky a nikdy a za žádných okolností nepoužijí proti sobě ozbrojené síly jako první. Smlouvu podepsali tehdejší čelní představitelé obou států Václav Havel a Helmut Kohl.

     Ve druhém dokumentu přiznala německá strana odpovědnost Německa za vývoj, který vedl k Mnichovské dohodě, k útěku a vyhánění lidí z československého pohraničí i za rozbití a obsazení Československé republiky. Současně vyslovila lítost nad utrpením a křivdami, které Němci způsobili českému lidu nacionálně - socialistickými zločiny a vzdala čest obětem nacionálněsocialistické vlády násilí a těm, kteří této vládě násilí kladli odpor. Rovněž uznala, že politika násilí vůči českému lidu přispěla k vytvoření půdy pro poválečný útěk, vyhánění a nucené vysídlení. Česká strana vyslovila lítost nad tím, že poválečným vyháněním, jakož i nuceným vysídlením sudetských Němců z tehdejšího Československa, vyvlastňováním a odnímáním občanství bylo způsobeno mnoho utrpení a křivd nevinným lidem a to i s ohledem na kolektivní charakter přisuzování viny. Zejména vyslovila lítost nad excesy, které byly v rozporu s elementárními humanitárními zásadami i s tehdy platnými právními normami. Obě strany se shodly, že spáchané křivdy patří minulosti a prohlásily, že zaměří své vztahy do budoucna a nebudou je zatěžovat politickými a právními otázkami pocházejícími z minulosti. Obě strany se následně shodly na vytvoření česko-německého fondu budoucnosti. V této souvislosti se německá strana hlásí ke svému závazku a odpovědnosti vůči všem, kteří se stali oběťmi nacionálněsocialistického násilí. Proto mají být projekty, u kterých je to vhodné, ku prospěchu především obětem nacionálně socialistického násilí. Deklaraci podepsali příslušní vládní činitelé t.j. tehdejší šéfové vlád a ministři zahraničí Václav Klaus, Helmut Kohl, Josef Zieleniec a Klaus Kinkel.

     I když se jakákoliv úmluva dá porušit a občané ČR měli takové zkušenosti v minulém století hned dvě, jednu z roku 1939, druhou z roku 1968, nemyslím, že tyto smutné historické skutečnosti kohokoliv opravňují ke zpochybňování smlouvy či deklarace z let 1992 a 1997. Zbývá ještě dodat, že texty těchto dokumentů jsem čerpal ze sborníku textů nazvaného Benešovy dekrety, který vydalo v roce 2002 Centrum pro ekonomiku a politiku s předmluvou Václava Klause. Vrátím-li se k období mezi oběma koly volby prezidenta pouze doplním, že každý si může učinit obrázek o tom kdo měl více pravdy nebo kdo se více mýlil. Jenom upozorňuji, že jsem se pokusil využít oficiálních materiálů jejichž znění nevydávám, a doufám, že ani nebude chápáno, jako můj vlastní text či názor na kterém trvám. Trvám pouze na tom, že uzavřené mezistátní dohody jsou platné pro všechny občany ČR i SRN. V jaké míře jim kdo v předvolebním prezidentském období vyhověl, nebo se snad vyjadřoval v neúplném souladu s nimi, ponechávám na posouzení každého kdo si tento článek přečte.     

žádné komentáře | přidat komentář

Zkusím zvolit lepšího ze dvou

23. leden 2013 | 23.19 | rubrika: první rubrika

     Do konečné fáze mnohými tolik očekávané přímé volby prezidenta chybí pouhé dva dny. Do posledního "duelu" kandidátů před televizními obrazovkami jeden. Dosavadní průběh volební kampaně první přímé volby nikterak nezažehnal platnost otázky, zda vyhraje ten lepší nebo ten, který má ve svém týmu lepší manipulátory s veřejným míněním. K tomu přistupuje i ovzduší vyvolané prezidentskou amnestií a podivnými reakcemi Hradu na otázky s ní spojené. Ostatně ani p. prezident Klaus nevnesl do problému jasno. Tvrzení, že on neví jestli amnestovaný soudce Berka je velký, malý, tlustý nebo hubený, protože ho nezná, nikterak neodpovídá na hlavní problém jeho vztahu k rozsáhlé amnestii. Totiž jak je možné, že amnestoval i takové činy jako ten Berkův? Pokud tak učinil a věděl co může nastat je to špatně. Pokud to nevěděl je to snad ještě hůře. V takovém případě bychom se až ve finiši jeho pobytu v nejvyšší ústavní funkci dověděli, že ne vždy si vybral spolupracovníky, na které by se mohl spolehnout nejen on, ale i kdokoliv z občanů této země. To by nebylo nejlepší vysvědčení pro ekonomického protagonistu polistopadového období.

     V probíhajícím prezidentském duelu se zaměřím pouze na druhé kolo. Můžeme jenom doufat, že se mnozí, kteří měli na dosavadním průběhu jakýkoliv aktivní podíl, poučí pro prezidentské volby 2018 a nebudou opakovat letošní chyby. Ostatně totéž by slušelo i nám voličům. Myslím, že tyto poznámky jsou jasné všem, kteří si přečetli některé diskuse na internetu nebo byli adresáty rozsáhlé předvolební mailové i jiné korespondence, která na nás útočila ze všech stran. Bohužel více než často právě a jenom v duchu výše zmíněných manipulátorů s veřejným míněním. Pokud jde o osobní souboje kandidátů moc se nepodařilo naplnit před kampaní pro druhé kolo vyhlašovanou neútočnost a absenci podpásových úderů. Dovolím si zastavit se u jedné široce diskutované záležitosti, otevření problému Benešových dekretů v televizním duelu. Na p. Schwarzenberga adresuji výtku za nepřesné označení faktu, že dekrety jsou dnes sice součástí právního systému, ale jsou t.zv. vyhaslé. Z přímého přenosu jsem měl dojem, že tento kandidát řekl v oblasti, která vyvolala širokou mediální odezvu něco v tom duchu, že způsob jakým odsun proběhl, pokud by k němu došlo dnes, by mohl být v jistém smyslu srovnáván s činy, které byly poměrně nedávno souzeny v Haagu a v dnešní době by mohl ohrozit i prezidenta Beneše. Nikoliv pro odsun samotný, ale pro způsob jakým k němu tu i tam někdy docházelo a také pro to, že odsunuti byli i ti co se neprovinili a naopak v době mobilizace se hlásili v armádě a byli připraveni k boji proti hitlerovskému Německu.

     Pokud jsem p. Schwarzenbergovi dobře rozuměl, záznam ani přepis nemám k dispozici, tak těžko mohu pochopit proč tento fakt nerespektoval v debatě na jiné stanici p. Zeman a navíc ani p. prezident, který se k tomuto problému nečekaně vyjádřil a očekávaně, a z pozice hlavy státu nikoliv dle mého soudu zcela přístojně, podpořil kandidaturu p. Zemana. Nás všechny může uspokojit vědomí, že oba prezidentští kandidáti mají na jádro problému dekretů stejný názor i když p. Zeman jej sdělil již před zhruba dvaceti lety (a v letošní kampani se k němu nehlásil) a p. Schwarzenberg až den po televizním duelu kdy omlouval své přeřeknutí a upřesňoval co měl svým vystoupením v ČT přesně na mysli. Totiž oba nezávisle na sobě a každý v jiné době vyjádřili názor, že Benešovy dekrety jsou již vyhaslé. Dovozuji z toho, že v jejich očích je otázka odsunu uzavřena jak pro nás tak pro někdejší odsunuté nebo jejich potomky. I kdyby se ti z nich, kteří jsou dnes starší 75 let nostalgicky rozpomenuli na kraj svého dětství v duchu slov klasika "já se tam vrátím, já se tam i poslepu vrátím" tak jim příští český prezident, ať už bude zvolen kterýkoliv z kandidátů, de facto v předstihu vzkazuje, že není kam a tak to zůstane i do budoucna.

     K podpásovým úderům, které byly dost vzdálené čestnému souboji a m.j. vyvolaly z jedné strany menší, z druhé větší potřebu vzájemné omluvy, se nebudu vyjadřovat. Pouze připomenu, že z internetových polemik soudě, měly svůj podíl na mnohdy nevybíravé formě diskuse mezi voliči. Ta měla i svoji kladnou stránku. Dokázala, že první přímá volba není voličům lhostejná. Možná budou jevit podobný zájem o skutečný výkon funkce prezidenta a vystaví tak novou hlavu státu žádoucímu tlaku na splnění předvolebních slibů a následně  využijí získaných zkušeností při příští volbě, která snad bude, právě díky těmto zkušenostem, zase o něco dospělejší než ta letošní. Jen si zatím nejsem jist, bude-li provázena stejnou voličskou účastí když už to nebude poprve a v Čechách dlouhodobě platí, že opakovaný vtip už není vtipem. 

     Musím přiznat, že kandidát, se kterým jsem měl opakovaně v internetovém testování nejvyšší názorovou shodu, není ve druhém kole. Nemohu proto jinak než si přát, aby vyhrál ten objektivně lepší, který bude skutečným prezidentem všech občanů a i když jej nebudeme za všechno chválit budeme s ním moci být alespoň v převážné míře spokojeni. Já sám mám poslední dva dny na úvahu jak se postavit k odevzdání hlasu pro p. Schwarzenberga, k čemuž mě vyzval mnou volený a v prvním kole poražený kandidát.       

Čas běží, vzpomínky zůstávají.

20. srpen 2012 | 22.35 | rubrika: první rubrika

      Nastávající 44. výročí aktu mezinárodního socialistického násilí na  bývalém Československu nikterak neotupilo povědomí, které pamětníci celá desetiletí uchovávají v tehdy tak brutálně zraněné duši. Okupace 21. srpna 1968 je sice dávnou minulostí, ale to neznamená, že máme právo zapomínat jakým byl systém, který si kladl za cíl ovládnout z pozice mezinárodní diktatury, ne-li celý svět, tak alespoň jeho většinu. Proklamovaná diktatura proletariátu nebyla ve skutečnosti ničím jiným než násilnickým podřízením svobodných a samostatných států kremelským vůdcům. Neradno zapomínat ani na to, že počáteční názorová jednota většiny národa v odporu proti sovětskému násilí se záhy začala drolit. Část těch, kteří se v den okupace sháněli po vojenské knížce a volali po ozbrojeném odporu a vlastním nástupu do armády záhy zkrotla a netrvalo příliš dlouho, aby se někteří z nich stali hrdými držiteli nových členských průkazů KSČ, která byla plně podřízená sovětským komunistům. Dílo myšlenkové zkázy kladoucí si za cíl zlomit odpor těch, kteří se nemohli se situací, která následovala po okupaci pěti socialistických států smířit, měly následně dokonat ideologické prověrky nejen v tehdejší, ze zákona vládnoucí straně, ale i na pracovištích mezi politicky neorganizovanými osobami. Výsledkem těchto aktů byla většinová podřízenost nikoliv myšlenkám, které většinou absentovaly, ale diktatuře třídní nenávisti, které byl naopak naprostý přebytek. Naštěstí podlehla jenom většina. Ze zbývající menšiny se rekrutovali i odhodlaní odpůrci násilné normalizace, která následovala po událostech roku 1968. Díky nim jsme se spolu s ostatními, sovětskému Rusku podřízenými národy, dočkali pádu socialistické soustavy a zahájení nového dějinného vývoje.

     Převratné události listopadových dní roku 1989 dokázaly vymazat z mapy politického světa marxleninské uskupení zvané socialistická soustava, z oblasti vojenských dohod Varšavskou smlouvu a z hospodářské oblasti RVHP. Stáli jsme před možností vybudovat zcela jiný systém, jehož spravedlnost mohla spočívat na rovném postavení každého jednotlivce, který mohl být konečně svého štěstí strůjce. Řeknu rovnou, že jsem rád faktu, že bývalý režim je již téměř 23 let minulostí. O to víc mě mrzí, že v této zemi našli domov korupčníci, podvodníci, rozkradači privatizovaného státního majetku a co horšího, že do řad těchto kreatur se nezřídka zařazují také politici všech úrovní, tu parlamentní nevyjímaje. Budeme-li odsuzovat všechna negativa, nezapomínejme na spravedlivý přístup a negeneralizujme. Vím zcela jistě, že mezi politiky, ty parlamentní nevyjímaje, je celá řada lidí, kterým není hanba podat ruku. Odsuzuji proto pouze ty, kteří si odsudek zaslouží a zastávám názor, že pokud spáchali trestný čin, měla by jejich následným trvalým pobytem být některá z českých věznic. Dopustili-li se jenom politických chyb ať opustí veřejnou správu této země a věnují se občanskému povolání a do politiky se vrátí až poté co svoje politické chyby napraví dobrými výsledky práce v občanském povolání. 

     Spokojenost s koncem minulého režimu neznamená proto automaticky spokojenost s tím, který jej ve své dnešní podobě vystřídal. Chce se mi závěrem říct, že dnešní politický systém není pro občana tak špatný jako ten minulý. Přesto, kdybych si mohl svobodně vybrat, nechtěl bych se vrátit k tomu starému a chtěl bych poněkud jiný než jaký je v plné šíři politických, hospodářských i myšlenkových hodnot ten dnešní.             

žádné komentáře | přidat komentář

Nedostatek důvěryhodných

14. červenec 2012 | 21.57 | rubrika: první rubrika

     Tak jsme v posledních dvou měsících absolvovali další ukázky a důkazy bídy české politické scény. Máme poslance a bývalého ministra ve vyšetřovací vazbě a poslankyni, bývalou ministryni zatím na svobodě, ale vydanou k trestnímu stíhání. Nemám nic proti zbavení imunity v obecné rovině, ale váhám s jásotem k vůli faktu, že v této zemi roste počet případů trestně podezřelých členů zákonodárného sboru jako příslovečné houby po dešti. V případě MUDr. Davida Ratha,  přistiženého se sedmimilionovým úplatkem v krabici od vína, máme hmatatelný důkaz, který na jedné straně potvrzují policejní odposlechy, na druhé straně problematizuje fakt, že krabice byla odloučena od jejího majitele a otevřena bez jeho přítomnosti. Lze jen doufat, že nezávislý soud bude při posuzování uchráněn snah po politickém ovlivnění a bude mít dost schopností, aby našel skutečnou a nikoliv jen relativní pravdu. V případě JUDr. Vlasty Parkanové je tomu s jednoznačnými důkazy poněkud jinak. Bylo-li opravdu zahájeno stíhání pro podezření, že nesplnila zákonem stanovenou povinnost zajistit si posouzení ceny zakázky, a posudek odborného akademického pracoviště v oblasti práva říká, že taková povinnost neexistuje a stanovisko zasvěcených odborníků přes problematiku armády zpochybňuje technickou proveditelnost stanovení ceny obvyklé, jelikož se jedná o dodávku ve světě neobchodovaných letadel originálního vybavení, tak zde máme problém. Minimálně ten, že v této zemi je možno zahájit stíhání pro nepodložené podezření a potom se musíme bát všichni, nebo jsou odborné argumenty tak málo závažné případně významově lehce posunovatelné, že mohou být policií nebo ještě hůř politiky kdykoliv zneužitelné nebo zcela potlačené. Rozdíl je ovšem i v charakteru obou vyšetřovaných skutků. Prokáže-li se, že poslanec Rath opravdu vzal úplatek v řádu milionů, jedná se nepochybně o trestný čin. Prokáže-li se, že poslankyně Parkanová zákon neporušila, pouze neuhlídala své možná poněkud nenasytnější podřízené, pak se domnívám, že se nedopustila trestného činu a nese nanejvýš politickou odpovědnost. K té se zatím postavila čelem když po vydání k trestnímu stíhání odstoupila z funkce místopředsedkyně PS. Nezbývá než počkat na to co bude následovat.

     Zcela jinou problematikou jsou doprovodné jevy zmíněných případů. Zatímco v případu Rath  nesporně nezbývalo ani jeho stranickým kolegům než s vydáním souhlasit, případ Parkanová je poněkud složitější a díky jednání některých jedinců podle vzoru slona v porcelánu i zašmodrchanější. Stranický kolega Vlasty Parkanové, ministr financí a místopředseda její politické strany M. Kalousek možná mohl zavolat vyšetřovateli pokud byl na konci vlastního výslechu vyzván, aby zavolal, objeví - li se některé nové s případem související skutečnosti. To ovšem neznamená, že ho měl poučovat jaké posudky a proč si měl zajistit a ve snaze (pokud ji měl) zamezit politickému ovlivňování probíhajícího vyšetřování se raději mohl nechat předvolat k novému výslechu. Zavolat mohl i policejnímu prezidentovi pokud měl pocit, že mu má co nového a podnětného či objevného říct. Výsledkem ovšem nesmí být diametrální rozpor v tom jak oba svoje hovory interpretují a navzájem se ve skutečnosti obvniňují z nehorázné a pro mě v tak vysokých patrech politiky či státní správy nepřijatelné lži. Z jejich vzájemných rozporů vyvstává pouze jedna otázka. Bude pro celou naši společnost lepší, aby odešel jeden z nich nebo oba dva? Ponechat ve funkcích oba by nebyla přijatelná otázka, ale nepřijatelná zvlčilost. Ponechání jednoho z nich musí pramenit pouze a výhradně z objektivně zjištěné pravdy dle často užívaného sloganu padni komu padni. V opačném případě by měla tvrdá ruka objektivní spravedlnosti padnout do ještě vyššího funkčního postavení než v jakém se nacházejí oba ze lži podezřelí pánové.            

žádné komentáře | přidat komentář

Radost se postupně vytrácí

25. duben 2012 | 21.50 | rubrika: první rubrika

     Nevím, je-li tomu stejně i v jiných zemích, ale v té naší již mnohá desetiletí platí, že hlavy pro vládu momentálně pomazané se budou starat o "blaho" spoluobčanů ať tito chtějí nebo nechtějí. Ostatně o občana jim tolik nejde. Dlouhodobě vidíme pouze snahu udržet moc, děj se co děj. Ani Nečasovo tvrzení, že vláda nebude záviset na tom jak se vyspí jeden nebo dva poslanci a je nutno mít v PS tři provládní poslanecké kluby nebylo myšleno vážně. Šlo přece o výzvu těm, kteří váhali s odtržením se od VV a s vytvořením dostatečné hlasovací většiny, aby honem skočili do náruče nové vládní hvězdy pí. Peake nebo budou nové volby. Volby, které urychleně zametou s váhajícími členy VV a zbaví je jednou provždy nejen poslaneckých mandátů, ale i poslaneckých platů a výhod. Tato silácká a (pokolikáté už?) nikoliv vážně myšlená prohlášení současně nesla nulové nebezpečí, že se nové volby budou muset uskutečnit. Naopak. Nebylo ani jisté, že pro rozpuštění PS budou hlasovat všichni vládní poslanci. I oni si patrně spočítali, že volební preference dávají jedinou jistotu. Řada z nich by po předčasných volbách PS opustila bez ohledu na umístění na  kandidátce prostě proto, že strany současné koalice získají méně mandátů než momentálně mají. Ty vládní strany co v PS zůstanou by po předčasných volbách nanejvýš absolvovaly stěhování z ministerstev a pohyb z vládních do opozičních lavic. Dnes více než kdykoliv dřív platí, že kapři si rybník nevypustí i kdyby manévry uplatněné při získávání poslanecké provládní většiny měly pokračovat až do řádných voleb. Ostatně vždy je naděje, že dnes v průzkumech vedoucí subjekt se nějak zdiskredituje a výsledek voleb bude jiný než průzkumový předpoklad. Vůle i náladovost voličské přízně jsou nevyzpytatelné a často ne zcela pochopitelné.  

     Mluvíme-li o volbách nelze nezmínit dnes velmi populární píseň Pánubohu do oken, kterou zpívá neméně populární Tomáš Klus. Mám obavu, že nové volby by platnost slov refrému o 4 letech v p..... jenom prodloužily z roku 2014 do roku 2016. Nevybereme si, protože totéž mohou znamenat i volby v řádném termínu, které posunou časový horizont tohoto bezútěšného stavu ještě o dva roky dále. Budou-li se u moci střídat již ověřené a chválu zatím nezasluhující strany, které tak činily v celé historii českého samostatného státu, budeme možná stále tam kde nás vidí autor textu Klusovy písně a to není radostná představa. Ostatně ideály a touha po jejich naplnění měly v polistopadovém období navrch pouze v roce 1990 kdy bylo volební období poslanců vyhlášeno jen na dva roky, aby bylo umožněno vytvořit skutečnou politickou  scénu. V období 1992 - 7 potom nešlo jenom o rozdělení společného státu, ale i období vzniku a existence falešných sponzorů ODS, za které politicky zaplatily jen zcela malé ryby. Co horšího, období falše pokračuje až do dnešních dnů. Svědčí o tom události jako Promopro nebo aféra na St. fondu životního prostředí, podivné kontakty dvojice Janoušek - Bém a další. Svědčí o tom i osoby jako Drobil, Ivo Svoboda, Gross, Wolf, Novák a jiní. Neudiví, že celá řada v Listopadu přesvědčených a charakterově čistých lidí cinkajících klíči je vývojem do dnešních dnů nejen zklamána, ale i oprávněně znechucena. Někteří dnes dokonce říkají, že takový marasmus jako dnes nebyl ani za komunistů. Nesouhlasím s nimi, ale dovedu je pochopit. Především však obviňuji ty, kteří jsou za dnešní stav a pocity občanů odpovědni, že polistopadové naděje zašlapali do kalného bláta svých prospěchářských stranických zájmů a z nich vyvěrajících neradostných skutečností.

     Jako svědka nedobrých jevů dnešní politiky si vezmu pí. Karolínu Peake. Údajně ukončila své jednoroční členství v ODS kam vstoupila v roce 1996 pro vnitrostranické půtky a pramalý zájem o komunální politiku a skutečné potíže občanů, jak se uvádí na str. A3 v MfD dne 24.4.2012. Bohužel i ona se, ze zmíněné tiskoviny soudě, v roce 2009 vyjádřila, už jako členka VV, pro poskytování výhod jako obecní byty pro ty, kteří budou dobře sloužit Věcem veřejným. Pozadí toho co se u nás může nazývat bojem proti korupci se patrně nemusí nikterak lišit od demokraticky velmi rozvojových zemí. Myslím, že prezident Masaryk a jemu podobní velikáni našich dějin by byli z dnešní české skutečnosti smutnější než smutní.  

žádné komentáře | přidat komentář

Respektujme závěry soudu

13. duben 2012 | 21.31 | rubrika: první rubrika

     První dva dubnové pátky vzbuzují v tomto roce zcela rozdílné pocity. Zatímco Velký pátek je už po mnohá staletí symbolem Kristova utrpení a oběti, jeho o 7 dní mladší následník přinesl rozsudky politikům, kteří se vzájemně upláceli nebo si půjčovali a následně se obviňovali z úplatků. V každém případě ochotně a rádi zapomínali na morálku a zaměnili službu veřejnosti zvanou politika za fvrdý, bezohledný a podrazácký byznys. Mimo uvedené se v mých očích představili jako kabaretní umělci a naplnili ve svém politickém životě slova písně prvorepublikové hvězdy  Ljuby Hermannové, která nás jménem svých kolegů kdysi poučila, že : My jsme ti blázni, blázni z povolání, my jsme ta banda, banda kašparů... 

     Autor zmíněné písně nemohl před řadou desetiletí tušit, že jeho slova dostanou ve společenské oblasti silně prorocký nádech. Trapné divadlo hrané politickými  amatéry sdruženými ve straně VV úspěšně posouvá správu věcí veřejných v této zemi na úroveň rozvojových zemí. Nevím jestli je rozsudek proti poslanci Vítu Bártovi ve výši 1,5 roku s podmínkou na 30měsíců nebo 3 roky nepodmíněně pro poslance Jaroslava Škárku objektivně spravedlivý. Nemyslím si však, že by bylo vhodné jej z politických pozic zpochybňovat jak s chutí učinil někdejší premiér a dnes předseda již druhé politické strany Jiří Paroubek. Žádný politik, ty z nejvyšších pater politiky nevyjímaje, pokud nechce být vnímán jako funkcionář naprosto nepatřičného chování, nemá právo kritizovat nebo komentovat rozhodování soudní moci. Vezmeme-li v potaz, že p. Škárka byl soudem vnímán jako lhář a podvodník a jako nikoliv zcela pravdomluvná byla vnímána i Kristýna Kočí vystupující v tomto procesu jako svědkyně, vidíme hned lépe koho to strana VV vyslala s cílem odstranit z veřejné správy nejen korupci, ale i politické dinosaury v roce 2010 do voleb. Současně vidíme i to jaké měla donedávna vrcholné funkcionáře když p. Škárka byl více než 4 roky předsedou strany, slečna Kočí rok předsedkyní poslaneckého klubu a p. Bárta byl předsedou poslaneckého klubu ještě v okamžiku vynesení rozsudku, který jej potenciálně ohrožuje na svobodě.       

     Zapomínat nemáme právo ani na ostatní strany vládní koalice. Jejich "byznys" neutrpí, vždyť trestány jsou prý fyzické osoby nikoliv politický subjekt. A odsuzování "slizké" politické organizace, jak stranu VV před několika dny také charakterizovaly přece pouze sloužilo k získání politických bodů v očích příliš důvěřivých nebo prostomyslných spoluobčanů a rozhodně nebylo ukázkou morálního přístupu v politice. Jiným problémem je vnímání opozice. Věřit se nechce čistotě kritiky postojů vládních stran z opozičních lavic. Tím dřív, že nelze pominout netajenou touhu po předčasných volbách, které by, podle výsledků volebních průzkumů soudě, přinesly jasné vítězství právě dvojici dnes opozičních stran v PS. Nelze vyloučit, že dalším motivem KSČM, ale koneckonců i ČSSD, může být možnost společného vládnutí, ať už koaličního nebo jenom "opozičněsmluvního" charakteru. Ostatně na lince koalice - opozice se najde i z nedaleké minulosti dostatek příkladů skutečného stavu naší politiky. Jménům Gross, Pohanka, Melčák, Wolf značně konkurují jména jako Drobil, Bém a některá další. Špatnou zprávou pro nejbližší budoucnost je nedostatek morálních přístupů velké části politické scény což do značné míry omezuje naději na zlepšení situace, ať už budou příští volby do sněmovny v řádném nebo mimořádném termínu. A to je mi moc líto.     

žádné komentáře | přidat komentář

Velikonoce trochu jinak

8. duben 2012 | 22.52 | rubrika: první rubrika

     Omlouvám se za smělost, ale snad si mohu dovolit pár slov k právě probíhajícím velikonočním svátkům. Vezmu-li v potaz události staré zhruba 2 tisíce let a opakovaně písemně zpracované zprávy očitých svědků těchto událostí nebo jejich potomků, máme před sebou mimořádně obtížný úkol. Musíme najít správná východiska dávného velikonočního tajemství a lidského problému vyrovnat se s jednou událostí pod rozličnými úhly pohledu. Těch, které pramení z jednoty i rozdílnosti názorových kritérií na katolíky a protestanty rozdělených křesťanů, židů, muslimů i ateistů. Ano ateistů, protože i ateismus je svého druhu náboženství jak bylo možno po čtyři desetiletí pozorovat také v této zemi.

     Všechny tyto názorově diferencované skupiny by mohly ve shodě uznat alespoň základní myšlenku. Totiž tu, že Ježíš Kristus obětoval svůj život na kříži jako pokračování snahy objevit, hájit a prosadit spravedlnost. Současně jako výsledek střetu s násilím, přehnanou ctižádostí, bohorovností tehdejších mocných a jejich mstivostí vůči těm, kteří je v jejich pocitu nadřazenosti nepodporovali. Naděje na uznání alespoň toho co je v občanském životě obecně přijatelné a není proto důvodem rozporů nebo ozbrojených konfliktů nam patrně nehrozí. Ostatně nositelé výše zmíněných názorových orientací jsou velmi často účastníky rozsáhlých ozbrojených střetů a zcela zapomínají dodržet alespoň základní myšlenky plynoucí z širšího chápání velikonočních svátků. Klidu, pokory a obětavého přátelství.

     Nejinak je tomu i na světové politické scéně, která sice hýří dobrými slovy a do obalu vzletných frází zahalenými myšlenkami, ale její skutky jsou často parodií nebo úplným opakem toho, co politická scéna hlásá. Snaha dodržovat, obětavě hájit a v každodenní praxi naplňovat demokratické principy není patrně ani dennodenním chlebem politických pragmatiků všech ideových zabarvení v této zemi. Přes zrovna vyslovenou skepsi si nemyslím, že velikonoční oběť, tak jak ji známe z veřejně dostupných informací, byla marná nebo dokonce zbytečná. Stačí se nad ní opravdově zamyslet a přijat v každé z výše uvedených názorových orientací alespoň to, co není v rozporu s jejich základními myšlenkami. Ještě lépe bude, dokáží-li si skupiny považující se za elity národů uvědomit, že každý může následovat příklad velikonoční obětavosti a nemusí se k tomuto dědictví stavět ani jako militantní teista, ani jako militantní ateista. Stačí být vnímavým a obětavým člověkem. Bohužel pro mnohé to současně znamená, že takové postoje nejsou zdrojem osobního prospěchu, ale pouze a jenom osobního naplnění. Obávám se, že takoví.kteří osobní naplnění hledají by v myslích většiny byli s despektem vnímání jako blouznivci českých lesů, hor a strání a to je škoda.            

žádné komentáře | přidat komentář

Hlavní poražený byl znám předem

10. březen 2012 | 23.12 | rubrika: první rubrika

     Včera bylo na měsíc přerušeno utkání politických blouznivců ze strany Věci veřejné se spravedlností. Jde o soudní proces s obžalovanými poslanci JUDr. Vítem Bártou za uplácení a J. Škárkou za přijetí úplatku. Oběma z povzdálí asistuje Kristýna Kočí, která se obdržených peněz včas zbavila a není proto důvod ji obžalovat. Vezmu-li v úvahu, že všichni tři jmenovaní nás spolu se svými kolegy před dvěma lety jako členové a kandidáti Věcí veřejných přesvědčovali, že oni a jejich straničtí souputníci jsou těmi pravými kdo zatočí v této zemi nejen s politickými dinosaury, ale i korupcí, musím pocítit sám před sebou úctu. Úctu z faktu, že jsem tuto tlupu rozporuplných jedinců hrajících si na politiky podobným způsobem jak si malí kluci hrávají na četníky a na zloděje nejen nevolil, ale nikdy ani volit nechtěl. Ostatně toto rozhodnutí je to jediné co mě s touto nedůvěryhodnou skupinou politických amatérů spojuje. Skutečnost, že ani ne rok po volbách se kandidáti z jedné kandidátky patrně dlouhodobě vzájemně nahrávali, upláceli nebo si navzájem půjčovali a prohlašovali to za úplatek, je v mých očích dostatečným signálem co udělat s kandidátkou VV pokud se tito hanbu neznající držitelé parlamentních a vládních funkcí s vystrčeným drzým čelem, které je prý lepší než poplužní dvůr, pokusí obhájit postavení parlamentní strany i v roce 2014. 

     Jediné co můžeme již nějakou dobu považovat za nezpochybnitelné je skutečnost, že v den zahájení soudního  procesu jsme už delší dobu znali hlavního poraženého. Je to politická strana Věci veřejné, která nemá v mých očích ani tu nejmenší schopnost dostát nejen politickým, ale i morálním kritériím, v celém civilizovaném světě kladeným na parlamentní stranu. Teprve v dalším sledu poraženého voje budou ti, které uzná soud vinnými. Doufejme, že tuto skutečnost také u každého delikventa řádně a spravedlivě ocení. Zapomínat nemůžeme ani na další poražené. Je to vládní koalice nazývající svůj kabinet vládou protikorupční odpovědnosti. Tomu patrně po všech mediálně známých korupčních kauzách zveřejněných v posledních dvou letech a zaměřených na podojení státního rozpočtu nevěří nikdo kdo si politiku spojuje ve svých představách nejen s mocí, ale i morálkou. Poraženou je také celá naše politická scéna a bohužel i my všichni, kteří jsme občany státu kde se mohou jak na běžícím pásu odehrávat ve veřejném životě věci, ke kterým by se v osobním životě patrně nesnížili ani ti nejubožejší z těch ubohých, kteří se pohybují mimo politiku. Nepochybuji, že problémy podobné těm, o kterých pojednává tento článek, se mohou odehrát kdekoliv na světě. Nezbývá než si počkat jak si s tím poradí orgány činné v trestním řízení, protože právě v oblasti posuzování trestní odpovědnosti může spočívat rozdíl mezi demokraticky vyspělými nebo rozvojovými zeměmi. Zatím se neodvažuji tipovat, do které skupiny se tato země a její pojetí spravedlnosti po skončení procesu proti poslancům zvoleným za Věci veřejné zařadí. To ovšem neznamená, že bychom se o osud tohoto hanbu vzbuzujícího případu neměli zajímat.       

žádné komentáře | přidat komentář

Únor nebyl vždycky bílý

24. únor 2012 | 22.06 | rubrika: první rubrika

     Jsem opravdu rád, že letošní únor má se svým 64 let starým předchůdcem z roku 1948 společný pouze fakt, že má stejně jako tehdy dvacetdevět dnů. Naštěstí se dnes nemusíme obávat politickou ideologií diktovaného a nezřídka ze zahraničí vnuceného či importovaného násilí na těch, kteří se sice ničím nezákonným neprovinili, ale měli tu "drzost", že si ponechali vlastní názor na politiku a život v pokud možno svobodném světě prostém třídní nenávisti a ozbrojených jednotek sloužících jedné, v jeji vlastních očích neomylné, politické straně. Ostatně v době kdy ještě nemohly přebolet ztráty způsobené fašistickou cizí mocí ve druhé světové válce se nelze divit, že se podařilo namluvit značné části občanů, že jedinou nadějí proti recidivě fašistické zvůle je vláda komunistů. Podle této ideologie také dopadly poválečné volby a podle ne zcela šťastných dohod ve válce vítězných mocností jsme se stali součástí sovětského bloku. Toho, který demokracii nahradil demokratickým centralismem a pod jehož vedením byla posléze uzákoněna vedoucí úloha komunistické strany. Strany, která okamžitě po uchopení moci zahájila cestu násilí na skutečných i domnělých, ne-li účelově vymyšlených, nositelích jiných než výhradně stalinisticko-komunistických společenských názorů. Také strany, která jen dva roky po uchopení moci zahájila serii politických soudních procesů, jejichž výsledkem byly mnohé justiční vraždy, novodobé koncentrační tábory a statisíce nešťasných lidí úpících pod tíhou vysilujících nucených prací v komunistických kriminálech nebo pod psychickým tlakem pramenícím z vědomí, že jejich blízcí jsou přes svou nevinu vězněni, týráni nebo vražděni nelítostnou mašinérií nenávistné politické ideologie. Je smutné, že k těm ponižovaným, vězněným a bohužel i vražděným zařadil režím, na kterém ulpívá krev nevinných lidí i mnohé z těch, kteří se jen několik málo let dříve z vlastní vůle a osobní statečnosti rozhodli aktivně bojovat proti fašismu. Mluvím o těch, kteří se nasazením vlastních životů jako součást zahraničních armád podíleli na porážce hrůzné fašistické ideologie se všemi její zločineckými praktikami provozovanými jak přímo na frontě, tak v táborech nucených prací nebo při t.zv. totálním nasazení. Není žádnou polehčující okolností minulého režimu, že jeho krvežíznivost se v polovině padesátých let vyčerpala. Vždyť nelidské praktiky věznění nebo udržování některých občanů ve skupině méněcených z důvodů politických postojů pokračovaly a vyplnily celé období, kterému se říkalo budování socialismu. Díkybohu se tato desetiletí násilím budovaná chiméra zřítila především vlastními nedostatky jako domeček z karet. 

     Je nesporné, že socialistické období prošlo postupným zmírňováním společenských poměrů. Nikterak to ovšem neznamená, že se tak stalo díky prozíravosti KSČ a její orgánů. Svůj podíl měla změna mezinárodní situace a zapomínat nelze na disidentské hnutí ve všech státech východního bloku. Co je nutno objektivně připomenout je fakt, že i v té politicky pro mnohé z nás těžké době docházelo k některým hospodářským úspěchům. To ovšem byl celosvětový a ne, jak se nám mocní té doby snažili namluvit, pouze a výhradně socialistický trend změny společensko ekonomické situace. Přes postupné zlepšení životních podmínek v porovnání s těmi těsně poválečnými se nedokázal tehdejší systém vyrovnat s úrovní rozvoje ostatního světa a v roce 1989 začala světová socialistická soustava kolabovat. Po desetiletích jsme měli štěstí, že jsme se mohli postavit na začátek nové kapitoly vývoje této země. Je na nás jak jsme tuto příležitost využili, kde jsme uspěli nebo co jsme pokazili. Nemohu se ubránit dojmu, že negativ je mnohem víc než objektivně mohlo být a domnívám se, že pozitiv je naopak mnohem méně než příznivá startovací linie roku 1989 nebo 1993 slibovala. Nic to ovšem nemění na uspokojení z faktu, že ztroskotal režim založený na únorovém převratu z roku 1948.   

žádné komentáře | přidat komentář