Únor nebyl vždycky bílý

24. únor 2012 | 22.06 | rubrika: první rubrika

     Jsem opravdu rád, že letošní únor má se svým 64 let starým předchůdcem z roku 1948 společný pouze fakt, že má stejně jako tehdy dvacetdevět dnů. Naštěstí se dnes nemusíme obávat politickou ideologií diktovaného a nezřídka ze zahraničí vnuceného či importovaného násilí na těch, kteří se sice ničím nezákonným neprovinili, ale měli tu "drzost", že si ponechali vlastní názor na politiku a život v pokud možno svobodném světě prostém třídní nenávisti a ozbrojených jednotek sloužících jedné, v jeji vlastních očích neomylné, politické straně. Ostatně v době kdy ještě nemohly přebolet ztráty způsobené fašistickou cizí mocí ve druhé světové válce se nelze divit, že se podařilo namluvit značné části občanů, že jedinou nadějí proti recidivě fašistické zvůle je vláda komunistů. Podle této ideologie také dopadly poválečné volby a podle ne zcela šťastných dohod ve válce vítězných mocností jsme se stali součástí sovětského bloku. Toho, který demokracii nahradil demokratickým centralismem a pod jehož vedením byla posléze uzákoněna vedoucí úloha komunistické strany. Strany, která okamžitě po uchopení moci zahájila cestu násilí na skutečných i domnělých, ne-li účelově vymyšlených, nositelích jiných než výhradně stalinisticko-komunistických společenských názorů. Také strany, která jen dva roky po uchopení moci zahájila serii politických soudních procesů, jejichž výsledkem byly mnohé justiční vraždy, novodobé koncentrační tábory a statisíce nešťasných lidí úpících pod tíhou vysilujících nucených prací v komunistických kriminálech nebo pod psychickým tlakem pramenícím z vědomí, že jejich blízcí jsou přes svou nevinu vězněni, týráni nebo vražděni nelítostnou mašinérií nenávistné politické ideologie. Je smutné, že k těm ponižovaným, vězněným a bohužel i vražděným zařadil režím, na kterém ulpívá krev nevinných lidí i mnohé z těch, kteří se jen několik málo let dříve z vlastní vůle a osobní statečnosti rozhodli aktivně bojovat proti fašismu. Mluvím o těch, kteří se nasazením vlastních životů jako součást zahraničních armád podíleli na porážce hrůzné fašistické ideologie se všemi její zločineckými praktikami provozovanými jak přímo na frontě, tak v táborech nucených prací nebo při t.zv. totálním nasazení. Není žádnou polehčující okolností minulého režimu, že jeho krvežíznivost se v polovině padesátých let vyčerpala. Vždyť nelidské praktiky věznění nebo udržování některých občanů ve skupině méněcených z důvodů politických postojů pokračovaly a vyplnily celé období, kterému se říkalo budování socialismu. Díkybohu se tato desetiletí násilím budovaná chiméra zřítila především vlastními nedostatky jako domeček z karet. 

     Je nesporné, že socialistické období prošlo postupným zmírňováním společenských poměrů. Nikterak to ovšem neznamená, že se tak stalo díky prozíravosti KSČ a její orgánů. Svůj podíl měla změna mezinárodní situace a zapomínat nelze na disidentské hnutí ve všech státech východního bloku. Co je nutno objektivně připomenout je fakt, že i v té politicky pro mnohé z nás těžké době docházelo k některým hospodářským úspěchům. To ovšem byl celosvětový a ne, jak se nám mocní té doby snažili namluvit, pouze a výhradně socialistický trend změny společensko ekonomické situace. Přes postupné zlepšení životních podmínek v porovnání s těmi těsně poválečnými se nedokázal tehdejší systém vyrovnat s úrovní rozvoje ostatního světa a v roce 1989 začala světová socialistická soustava kolabovat. Po desetiletích jsme měli štěstí, že jsme se mohli postavit na začátek nové kapitoly vývoje této země. Je na nás jak jsme tuto příležitost využili, kde jsme uspěli nebo co jsme pokazili. Nemohu se ubránit dojmu, že negativ je mnohem víc než objektivně mohlo být a domnívám se, že pozitiv je naopak mnohem méně než příznivá startovací linie roku 1989 nebo 1993 slibovala. Nic to ovšem nemění na uspokojení z faktu, že ztroskotal režim založený na únorovém převratu z roku 1948.   

žádné komentáře | přidat komentář

Je přímá volba skutečnou výhrou?

11. únor 2012 | 13.34 | rubrika: první rubrika

     Tak jsme se po více než deseti letech příprav a často jalových řečech a bezduchých mezikrocích dočkali rozhodnutí o novém způsobu volby prezidenta. Jsme ovšem v ČR tak se, alespoň na parlamentní půdě a v celé politické scéně, patrně neobejdeme bez následných úvah co s čím koliduje a na co se při schvalování zapomnělo. Co na tom, že příprava trvala vydatně přes deset let. I při takové prodlevě přece máme právo rychleji konat než myslet nebo (možná lépe řečeno) jenom konat a myšlení odložit na dobu pozdější či nejpozdější. Podivné jsou i úvahy některých senátorů o oslabení role Senátu P ČR v té míře, že si sám pod sebou podřezává větev. Spočívá-li v očích některých senátorů přínos Senátu pouze a jenom v tom, že tvoří jednou za pět let sparingpartnera Poslanecké sněmovně  při volbě prezidenta, tak patrně kandidovali aniž by měli představu kam.

     Před deseti lety jsem byl jako nestranický člen parlamentu pozván na výroční konferenci okresní organizace jedné parlamentní politické strany. Mimo chvalozpěvů na vlastní stranu tvrdila stranická poslankyně, že její strana má jasný program dosáhnout přímé volby prezidenta a jako hlavní přínos považovala u této volby silnější mandát prezidenta. Vznesl jsem námitku, že jsem problém přímé volby konzultoval s docentem ústavního práva z Bratislavy a ten mi řekl, že se zcela mýlí čeští politici když tvrdí, že hlavním přínosem přímé volby je silnější mandát takto zvoleného prezidenta. Za hlavní přínos považoval po zkušenostech z takové volby a nikoliv jen předpokladech jak by to možná mohlo dopadnout, že přímo volený prezident bude méně závislý na politických stranách než ten, kterého volí parlament. Tuto slovní vložku si pí poslankyně nemohla nechat líbit a informovala své spolustraníky, že já nejsem členem jejich strany tak nevím, že nižší závislost přímo voleného prezidenta na politických stranách je jedním z dalších výsledků přímé volby uváděných ve stranických materiálech. Jedním dechem dodala, že ona něco takového neumí hájit, protože její strana má také v úmyslu nominovat do přímé volby svého kandidáta. Na dotaz, zda to znamená, že její strana hodlá ovlivňovat kroky prezidenta, bude-li do této funkce zvolen její kandidát jsem odpověď nedostal. Domnívám se, že pokud nebudou změněny v ústavě zakotvené pravomoci prezidenta, nelze vést debatu o silnějším mandátu, ale pouze o možnosti, že si bude jako držitel silnějšího mandátu připadat touto cestou zvolený prezident. Mandát ovšem bude mít stejný jako dosud a to po celou dobu, po kterou zůstaneme ve vztahu k dodržování ústavy právním státem nebo pokud nezměníme současnou ústavu.

     Diskuse, které se po schválení změny volby prezidenta rozproudily a vyvolaly debaty a "hluboké" úvahy o tom, že zákonodárci při zvednutí ruky pro návrh opominuli ten či onen do budoucna hrozící problém nebudou pravděpodobně jenom českým ex post se při takových příležitostech vyskytujícím problémem. Horším úkolem je najít objektivní odpověď, zda takové situace nejsou obecně českým normálem a to i na politické scéně a u řešení, které politická scéna halasně a současně trapně připravovala a ochotně prodlužovala více než deset let. Co po tuto dobu asi dělali když dnes se m.j. bojí toho, že si zvolení prezidentem může zaplatit někdo kdo si takovou důvěru nezaslouží. Co horšího, že si zrovna takového prezidenta nezaslouží ani zatimní prestiž země na mezinárodní scéně. Nemyslím si, že nastane až tak krajní stav, před bezvýhradným souhlasem s přímou volbou jsem ale vždy pociťoval obavu, aby souboj o post hlavy státu nevyhrál ten, na jehož straně budou stát a pracovat nejschopnější manipulátoři s veřejným míněním a nikoli ten kdo si poctu být hlavou státu objektivně zaslouží. Podléháme-li více než často různým reklamám na možná i aušusové zboží a bereme-li si neuvážené půjčky jen proto, že se nám profesionálně zpracovanými reklamami nabízí, nechovám jistotu, že se dokážeme vyhnout nákupu politicky aušusového zboží nebo uzavřeme neuváženou smlouvu o půjčce tam kde bude ve hře post hlavy státu a tedy i důstojnost reprezentace této země a schopnost ovlivnit její politický vývoj žádoucím a pro občana prospěšným směrem. Nemíním meditovat nad tím, který ze dvou zmiňovaných způsobů volby prezidenta je lepší. V době kdy už bylo rozhodnuto pouze upozorňuji na možná úskalí a vyzývám všechny, včetně sebe samého, k nejvyšší možné opatrnosti a odpovědné úvaze než přistoupím k volební urně. Jedno vím jistě. Pokud se dožiju a dopřeje mi to zdravotní stav, nebudu u volební urny chybět.

žádné komentáře | přidat komentář

Osobní vzpomínka

22. prosinec 2011 | 22.56 | rubrika: první rubrika

     V naději, že čtyři dny po úmrtí Václava Havla budu schopen alespoň trochu objektivního vyjádření, ve kterém mi zatím bránil nejen moment překvapení, ale i přemíra názorů na prvního českého prezidenta jak v mediích tak mezi lidmi, si dovolím vyslovit  vlastní názor. O panu Havlovi jsem před listopadovými událostmi roku 1989 nevěděl nic objektivního. Třídně nenávistně pojaté zprávy v socialistických masmédiích do objektivních informačních zdrojů rozhodně nepočítám. Přesto jsem si dovolil hned po zmasakrování studentů na Národní třídě reagovat na slova spoluzaměstnance co nám ten Havel chce říkat když ho neznáme a nevíme co si o něm myslet replikou, že dostačujícím doporučením je na počátku pádu komunismu fakt, že se jedná o člověka režimem pronásledovaného, nenáviděného a vězněného, který je navíc jedním ze zakladatelů Charty 77, kterou žádá režim po občanech odmítat, aniž by ji byl ochoten zveřejnit. Od té doby byl bezpočet příležitostí poznat kdo a jaký byl první polistopadový prezident ČSSR, ČSFR i ČR. Rozhodně nebyl, a to jsem zcela jistě ani nečekal, takový jak jej líčila propaganda někdejších totalitních struktur. Patrně nebyl ani takovým jak jej v mezidobí líčili někteří publicisté polistopadové doby, ať už vycházeli z platformy třídního boje nebo naopak boje protikomunistického. Vnímal jsem jej jako odpůrce totality a bytostného demokrata, který se velmi zasloužil o znovuobnovenou funkci demokratických principů v této zemi. To i za cenu, že jeho vlastní prezidentské slovo nebude mít ani zdaleka takovou váhu jako tomu bylo u jeho bezprostředních předchůdců. Jejich politická vůle byla sice diktována ÚV KSČ, ale její prosazení bylo ve společnosti jištěno ústavou zaručenou vedoucí úlohou KSČ v zemi.

     Tak jsme začali být svědky dříve nevídané a plně demokratické  skutečnosti, že prezident nepodepíše a vrátí parlamentu návrh zákona a tento demokraticky zvolený parlament není vázán povinností prezidentské veto respektovat a také je často přehlasoval. Stejně tomu bylo i v celé škále dalších demokratických kroků při řízení společnosti. Václav Havel na tomto poli nevynaložil žádné úsilí posilovat vlastní moc, pouze úsilí položit základy skutečné demokracie. Tím přispěl k tomu, že jsme se na úrovni veřejné správy jako celku zbavili některých reziduí totalitní ideologie. Na druhé straně jsme jednak nedokázali s touto demokratickou skutečností dostatečně dobře zacházet, nebo se nám (i když to nahlas nikdo nebo téměř nikdo neřekl) zastesklo v každodenním životě po tom, že už zde není nikdo postavený vysoko nad společností a mnohým z nás najednou chyběl funkcionář, který všechno mohl, všemu rozuměl a všechno zařídil. Nedosti na tom. Najednou byl Havel vinen všemi společenskými i osobními neúspěchy některých z nás, aniž by si jeho novodobí kritici nebo odpůrci alespoň položili otázku, zda k mnohým ne zcela dobrým společenským jevům nepřispívají vlastní pohodlností. Tou, která jim brání jak v návštěvě volebních místností tak v seznámení se s volebními programy a v získání plnohodnotných a ve volbách všech stupňů využitelných poznání. 

     Z vlastní zkušenosti vím, že prezident Havel sice dovedl říct svůj názor, ale byl ochoten naslouchat názorům jiných a jejich názory respektovat. Poznal jsem to když jsem měl možnost jej na jaře 1994 jako tehdejší starosta přivítat na místním zámku a vést s ním a řadou ostatních, k setkání s prezidentem přïzvaných starostů, debatu nad tím, zda budou novodobí funkcionáři někdy schopni a ochotni přenést jakékoliv pravomoci na tu nejnižší úroveň, na které lze ty či ony problémy řešit a rozhodovat. Poznal jsem to i tehdy, když jsem měl možnost být účasten jednání zástupců ČR o tom jak budou vystupovat v Konventu EU nebo jako pozorovatel u jednání nejvyšších ústavních činitelů a předsedů parlamentních stran o situaci po zářijových útocích v roce 2001 v USA.

     Prezidentu Havlovi vděčíme za to, že se naše země vrátila po letech totality na dráhu demokracie, sobě a námi voleným zastupitelům na úrovni státu, kraje i obce za to, jakým způsobem je tato demokracie využívána a možná někdy, bohužel, zneužívána. Snad si mohu v této chvíli dovolit vyslovit na adresu Václava Havla krátký i když jednoznačný názor. Vážený pane prezidente děkuji Vám za vše čím jste byl pro tuto zemi.     

        

Časy se změnily, bohužel

16. listopad 2011 | 23.59 | rubrika: první rubrika

      Je tomu už 22 let od události, která přinesla konec vlády jedné strany v této, od roku 1948 nikoliv svobodné zemi. Dnes si můžeme otevřeně říct, že se tak stalo až v závěsu za událostmi, které znamenaly pád komunismu v jiných státech bývalé socialistické soustavy. Nebyli jsme na čele osvobozeneckých snah států majících plné zuby diktátu Varšavského paktu, který podřídil armády svobodných zemí sovětského bloku sovětským komunistům a generálům působícím v područí této strany v rámci tehdejší Rudé armády. Pád komunistické moci a následný rozpad socialistické soustavy byl nesporně příslibem do budoucna i v naší zemi. Zbavili jsme se ústavního zakotvení vedoucí role KSČ, uvolnili jsme ekonomické aktivity z výhradní role státu i do soukromé sféry, nastoupili jsme cestu k demokratické společnosti, ve které o výkonu státní moci rozhodují svobodné volby. Vybudovali jsme mechanismy, které měly zabránit návratu k nežádoucím společenským pořádkům z období po roce 1948. Měli jsme najednou k dispozici poměry o jakých jsme léta snili a společně jsme stáli před povinností uvést tuto novou situaci do života. Nejsem si jist, že se to podařilo v rozsahu a úrovni v jakou jsme doufali. Vzorových postojů zanechal odpor k bývalému systému dostatek. Stačí nezapomínat na existenci, činnost a odkaz Charty 77, není radno zapomínat na statečné postoje konkrétních jedinců, kteří se dokázali postavit politické zvůli bývalého systému snad v každém regionu tehdejšího Československa. Vyjít jsme mohli z odkazu všech, kteří se nesklonili před politickou i ekonomickou zlovůlí i když za svoje postoje platili vysokou, někdy i absolutně nejvyšší cenu. Stáli jsme na startovní čáře trati, která měla vést do stále lepších společenských poměrů a měla nás dovést do spravedlivých poměrů technicky, duševně, politicky i ekonomicky rozvinuté společnosti. Představitelům státu bylo dopřáno více času než těm nežádoucím z let 1948 - 68 nebo jejich normalizačním nástupcům z let 1968 - 89. Měli bychom proto posledních 22 let objektivně vyhodnotit a pokud jsme za tu dobu nezklamali sami sebe, tak se dmout pýchou nad tím co jsme i po čtyřech desetiletích vlády KSČ a její zahraničních poradců dokázali.

     Co jsme vlastně, z informací ze sdělovacích prostředků a úrovně vlastního každodenního života soudě dokázali? Máme svobodné volby, jejichž výsledek nebo následné kroky ovlivňují, ne-li diktují, různí kmotři. Jsme svědky nevstřícnosti, ideologičnosti a nezdravého stranictví na parlamentní scéně. Pokud tomu není každý den tak alespoň každý týden nebo měsíc poznáváme nové a nové korupční aféry, které se jen zřídkakdy vyšetří, ale spolehlivě poškozují a snižují úroveň státu jako celku. Dopracovali jsme se k pojmu Orlické vraždy. Berdychův gang, a nejen on, nám ukázal, že spolehnutí mnohdy není ani na policii, nebo justiční systém. Poznali jsme neseriozní sponzorování politických stran. Politický, a to i pravolevý nebo levopravý turismus není pouhou výjimkou potvrzující pravidlo o čestnosti poslanců. Značná část polistopadových ideálů, jejichž naplnění jsme, bohužel bláhově, věřili byla roztrhána na cáry, víra v lepší příští byla u mnohých z nás rozdupána na padrť. Má-li být základem ekonomika a nástavbou politika, tak nástavba má sice ve vztahu k nepominutelnému základu vyšší, ale přesto diskutabilní a nedostatečnou úroveň. Je to škoda pro všechny, pro ty, kteří sledovali události staré 22 let s nadějí a nadšením především. Stěží najdeme funkcionáře, pro které je politika službou, o těch, kteří ji chápou jako byznys, výtah k moci a cestu k majetkovým výhodám můžeme slyšet nebo číst víc než často. Jsem vděčný všem, kteří jakkoliv přispěli k pádu bývalého režimu. Přesto se ptám. Kdy vlastně budou bráni alespoň k politické zodpovědnosti všichni ti, kteří dnes kritizované jevy posledního dvacetiletí zavinili?            

žádné komentáře | přidat komentář

Časy se mění

17. září 2011 | 21.20 | rubrika: první rubrika

     Je to už dávno co jsme doufali, že pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí. Čekali jsme, že přijde doba, kdy čest nebude kamuflována stranickou oddaností, dané slovo bude vyjádřením zmíněné cti a doplněno podáním ruky bude mít vyšší váhu než psané dohody. Bezpočet tehdy naivních již ví, že slovo u nás neznamená téměř nic. Svůj domov zde našly předražené státní zakázky plnící na úkor státu kapsy mnohých šejdířů. Ve světle zatím podezřelých armádních zakázek, předražených dopravních staveb a možná jiných ekonomických zvráceností se nelze divit, že stát, který díky svým bezzubým orgánům toho mnoho neodhalí a ještě méně vyšetří a odsoudí nebo získá od šejdířů zpět, bezmocně opouští nedávné představy o snižování daňové zátěže. Nejen to. Aby zacelili rozpočtové mezery rostoucí i, ne-li hlavně, již zmíněnými nepoctivostmi, vyhrožují někteří politici dalším nárustem daní dokonce nad rámec, ve kterém bylo dosaženo politické shody. Výhled dnes říká, že DPH nebude  jednotná ve výši 17,5 nýbrž 19, ne-li 20%. V situaci, do které jsme se dostali to možná jinak nepůjde. Zpochybňuji ovšem schopnost českých politických stran, které se od roku 1993 vystřídaly ve vládních sestavách, řídit efektivně a ve prospěch všech občanů tuto korupcí zmítanou a sužovanou zemi. Metoda odkoupení státního majetku a následného prodeje s výrazným ziskem se objevila už u prodeje Knižního velkoobchodu v začátku devadesátých let. Tehdy šlo o miliony, u dnes odhalovaných skutečností spojených s nákupem a následným per partes prodejem plzeňské Škoda Holding o miliardy. Dosažený zisk údajně činí 1 500%. Nevěřím, že s všudepřítomným osobním prospěchářstvím je dnešní vláda samozvané charakteristiky "protikorupční" schopna cokoliv smysluplného udělat. Nevidím tam nikoho kdo by to dokázal a marně pátrám, je-li tam někdo, kdo by to byl ochoten alespoň zkusit. 

     Z jiné oblasti je zatím opatrná informace, že část ODS prosazuje v souvislosti s uvažovanou přímou volbou prezidenta omezení pravomocí Senátu na schvalování pouze ústavních zákonů a mezinárodních smluv. Má se tak dít výměnou za posílení pravomocí prezidenta a senátoři by své funkce vykonávali zadarmo. Nemyslím, že změna systému volby prezidenta musí vést k posilování jeho pravomocí. Prezident zvolený přímo bude méně závislý na politických stranách, ale to neznamená, že jeho mandát bude mít vyšší váhu než dnes. Vymanévrováním Senátu z projednávání zákonů schvalovaných prostou většinou přítomných zákonodárců se samozřejmě posílí nejen váha sněmovny v rámci celého parlamentu, ale patrně i ne vždy kladně hodnocený vliv vrcholných orgánů stran vládních koalic na legislativní proces. Za takových podmínek se jeví i placený výkon poslaneckého mandátu jako nadbytečný. Ostatně výkon mandátu poslance za refundace a cestovní náhrady už zde kdysi byl. Jen pozor, abychom se nevydali na cestu k sice poněkud jiné, ale přece jen známé vedoucí úloze stran vládní koalice. Dalším, ne-li hlavním, politickým cílem může být snaha zablokovat jednání o přímé volbě prezidenta. Ani bych se tomu nedivil.          

Součást osmičkové serie

21. srpen 2011 | 12.01 | rubrika: první rubrika

     Znovu mi hlavou probíhá osmičková serie minulého století o tom, že některé letopočty začínající číslovkou 19 a končící číslicí 8 se  měly stát významnými v našich dějinách. Neblaze významnými v letech 1938, 1948 a 1968, se zcela opačným znaménkem v roce 1918. Se schopností potvrdit toto pravidlo výjimkou v roce 1989. Dnes mám samozřejmě na mysli neblahý 21. srpen roku 1968, den proradné okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy pod vedením někdejšího Sovětského svazu a za nečinného přihlížení zbytku světa. Pomiňme ty, kteří nechali malou zemi ze středu Evropy již podruhé na holičkách. Ohlédněme se po těch, kteří se přičinili doma tu na straně okupantů, tu na straně odpůrců. Pokusme se vyrovnat s kolaboranty, kteří poslali zvací dopis pro okupační síly. Měl zajistit záchranu v té době již v této zemi odmítaného modelu sovětského socialismu a navíc legalizaci mezinárodního násilí ze strany sovětských komunistů a jejich souputníků.

     Následkem roku 1938 byl vpád nepřitele, jehož zvráceným cílem byla likvidace všeho českého. V roce 1968 okupovali Československo zahraniční vojáci, jejichž političtí hlavouni lhali o své přátelské oddanosti v rámci vojenského paktu Varšavská smlouva, jejíž členy naše země, stejně jako země okupantů, byla. Pod knutou SSSR mohl být stát východního bloku samostatný pouze pokud byl oddaný i poddaný moskevskému Kremlu. Po roce 1948 k nám nevtrhla žádná armáda, násilí na civilním obyvatelstvu se zvrácenou důkladností řídila KSČ, která se nechala manipulovat sovětskými poradci. Na rozdíl od druhé světové války, která skončila pouhé tři roky před komunistickým převratem, a ve které mučili a vraždili naše tehdejší spoluobčany sice zvlčilí, ale v každém případě cizí násilníci, po tomto převratu zavírali, mučili, vraždili a justičně vraždili své spoluobčany Češi, Moraváci a Slováci organizovaní v totalitní KSČ. Nelze se možná divit, že mnozí členové strany s takovou minulostí po srpnových událostech ochotně kolaborovali se sovětskými okupanty a pokryli sebe i svou stranu nekonečnou hanbou i v době následné normalizace. Teprve poté přišel ke slovu rok 1989, který jako neosmičková výjimka potvrdil názory o pravidlu významných osmičkových ročníků a přinesl konec totalitního systému nejen u nás, ale v celém t.zv. socialistickém táboře. Jako bonus přinesl ve svých následcích i rozpad Sovětského svazu a úpadek jeho komunistické strany. 

     Stejně jako země někdejší protihitlerovské koalice nemohou trvale chovat k dnešní SRN stejný vztah jako k někdejší hitlerovské říši, nebude samozřejmě možné setrvat ve stejně odmítavém vztahu, který mnozí z nás chovali vůči SSSR. Rusko však zatím nedosáhlo stejné úrovně demokracie jako SRN. Pokud jde o naše vnitrostátní poměry rozdíl stále zůstává mezi následníky představitelů a odpůrců komunistického režimu. Obecně platné demokratické poměry jsou zatím hudbou budoucnosti jak vlivem bývalé vládnoucí ideologie, tak vlivem chyb doby polistopadové. Přechod k demokracii zatím neskončil a mnohé události žhavé současnosti mě naplňují skepsí, mám-li odpovědět na otázku, zda mimo správného směru jdeme i správným postupem. Nejsem si tím zcela jist. Uvidíme. 

žádné komentáře | přidat komentář

Malé ohlédnutí

18. srpen 2011 | 13.45 | rubrika: první rubrika

     Patrně nikoho nepřekvapilo, že v posledním týdnu bylo často a zeširoka diskutovaným jménem jméno známého protikomunistického bojovníka Ctirada Mašína, který zemřel v USA. Jeho životní osudy vyvolávají u mnoha občanů této země rozporuplné pocity. Rozebírají je lidé nezávislých postojů i postojů závislých na ideologii politické strany, jejíž členský průkaz konkrétní Mašínův hodnotitel vlastní. V druhém případě se naděje na objektivní zhodnocení událostí starých téměř šedesát let blíží nule. Ideologie, ať pravicová nebo levicová, zpravidla nebývá dobrým rádcem pro hodnocení historických událostí.

     Ochotně zapomínáme na souvislosti a někteří hledají převážně, ne-li výhradně to, co lze využít negativním způsobem. Málokdo si připouští, že šlo o dobu, kterou nelze nahlížet optikou dnešních společenských poměrů. Často navíc nejsme spokojeni ani se současností. Neúprosný čas dávno navál na všechno co nám ve čtyřicetiletém období vlády jedné strany vadilo nejen prách zapomenutí, ale i jakousi divnou formu smíření. Ve skutečnosti šlo o krutý režim, kterému vévodila třídní nenávist. Režim, který měl za sebou již v době mašínovského odboje celou řadu justičně zavražděných skutečných nebo pomyslných odpůrců diktatury proletariátu a náhražky demokracie t.zv. demokratickým centralismem. Také režim, který za sebou zanechal mimo stovek vražd a justičních vražd i desetitisíce nebo statisíce nešťastných, jejichž blízcí byli z politických důvodů zavražděni, uvězněni nebo jinak společensky znemožněni. Tyto poměry dovedly skupinu bratří Mašínů k jejich do značné míry zoufalé akci. Podobně jako když se Mašínové jako škole sotva odrostlí chlapci postavili proti fašistickému nepříteli, který připravil o život jejich otce. 

     Nemyslím, že se můžeme ve vztahu k bývalému režimu naladit na naprosto smířlivou notu. Celá řada jeho někdejších protagonistů, přisluhovačů nebo těch co z vůle mocných pomáhali vytvářet zdání masovosti tehdejších poměrů, nezapomíná. Především na dobu opojného pocitu být součástí vládnoucí strany a mít podíl na moci. Té moci, která ční nad životem kohokoliv, ať je vnitřním uzpůsobením pro- nebo antikomunistickým. Nedávno jsem byl přítomen rozhovoru, ve kterém od mnohaletého komunisty zaznělo, že až se začne otáčet kormidlo politické moci od současných volebních vítězů jinam, neobejde se to z jeho strany bez radikálních, možná trestněprávních činů vůči nositelům současné politické moci. Především těm minimálně čtyřem, které si prý pro tento cíl už vybral.  

     Vyznávám názor, že svoboda jednotlivce končí tam, kde naráží na svobodu někoho jiného. V pomyslném hlasování o vyznamenání skupiny bratří Mašínů se proto zdržuji hlasování. Přesto zdůrazňuji, že si vážím všech, kteří se dokázali proti minulému režimu a jeho násilnostem postavit. Zdá se mi, že i ten nejméně významný skutečný politický vězeň nám může být příkladem osobní cti a pevných postojů. Je jen na vrcholných politicích, zda budou mít stejný názor a co s ním udělají.      

žádné komentáře | přidat komentář

Cirkus Arénka

11. červen 2011 | 14.46 | rubrika: první rubrika

     Potupným názvem z nadpisu jsme v dětství označovali události, které byly výrazně pod alespoň průměrnou úrovní běžných jevů každodenního života. Rozhodně jsem nečekal, že téměř 22 let po odstranění totality mně při vyslovení otázky jak hodnotit tento stát napadne zrovna odpověď tak důvěrně známá z období dětských her a křišťálové upřímnosti nezkažené povinnostmi zachovat dekorum nebo jiné divné výmysly světa dospělých. Pravda a láska se staly vysmívanými a nežádoucími pojmy, které lze nahradit u některých tržně orientovaných jedinců nebo skupin nákupem či vytvářením zdání pravdy. Proč také ne když i spravedlnost se nehledá porovnáním nezpochybnitelných skutečností se zněním platných zákonů, ale je, viděno zvenku, soubojem prokurátorů a advokátů bez ohledu na morální a trestněprávní profil jedince o jehož osud se vede spíše jakýsi sportovní zápas než hledání spravedlnosti a práva.  

     Jako výše definovaný cirkus se mi často jeví přemíra koaličních jednání označených K9, K6, K12 nebo nějak jinak. Pouze mám pocit, že se v tomto cirkuse sice zachovává počet principálů, krotitelů nebo akrobatů, ale mění se počet klaunů. Výsledek je potom k smíchu i pláči současně. To co se dnes dohodne je zítra  zpochybněno, to co je předem vyhlašováno jako nepřekročitelná podmínka koaličního spolunažívání je zítra obcházeno. Hledáním dalších podmínek a ultimát jsou pouze vytvářeny podmínky setrvání toho co řada občanů posměšně nazývá trojkolka ve vládních pozicích. Zatímco tato země potřebuje veřejnou správu i ekonomické podmínky života nás všech rozumným způsobem zreformovat, trojkoalice si permanentně vybírá oddechový čas k bezútěšnému tlachání. Během těchto smutných hrátek podává neomylný důkaz, že fyzicky sice v srdci Evropy, ale myšlením, slovy i skutky je tato nesourodá a vzájemně se nechápající skupina tří politických stran a možná bezpočtu jejich vnitřních a vzájemně nesmiřitelných frakcí kdesi na periférii Evropy a obrazně i Asie nebo Afriky. 

     Místo skutečně odborného řízení této společnosti směrem k prosperitě máme patrně na čelných pozicích pouze ty, kteří dovedou přesně spočítat jaký je náš hospodářský propad a jak jej vyrovnat úpravou daní. Nikterak nepozoruji úspěch v odhalování zpronevěr, předražování a úplatků při výdajích veřejných rozpočtů, ani ve snižování nebo předcházení ztrátám zaviněným přímo či nepřímo politiky, jejich stranami nebo státními úřady a jejich úředníky. Obávám se, že vše je založeno pouze na inventuře ztrát, ke kterým bohužel na jedné z prvních pozic patří ztráta schopnosti najít nejen chyby, ale i cesty k jejich odstranění. Nálezy se nekonají a když už se něco najde (chápej odhalí) tak je to spíš úspěch žurnalistů než policie nebo politiků. Díky sněmovním volbám z loňského roku jsme našli řadu těch co se moci drží zuby nehty, bohužel naprosto chybí ti, kteří když udělají chybu tak svoje pozice opustí. Trvalá udržitelnost politických postů je současně trvalým sešupem k absenci  důvěry v celou politickou scénu. To jsme si po Listopadu zcela jistě nezasloužili a mnozí politici svá bohorovností přebujelá postavení rovněž ne.           

žádné komentáře | přidat komentář

Doba utíká, vývoj stojí

3. květen 2011 | 19.03 | rubrika: první rubrika

     Myslím, že v jednom ohledu můžeme být s našimi politiky spokojeni. Nezávidí si jak je lidé vnímají. Rezignovali na dokazování jaká z pravolevé orientace je lepší. Svorně se snaží dokázat, že za nic nestojí v českém provedení ani jedna z nich. Místo, aby byla nastavena pravicová pravidla tak, že každý bude za rovných a pro všechny stejných podmínek svého štěstí strůjce se zdá, že jsme nepřekonali rozhazovačnost divoké privatizace, politického kmotrovství a neseriozního klientelismu. Místo, aby byla nastavena levicová pravidla tak, že stát pomůže skutečně potřebným a nikomu více jsme nepřekonali rozhazovačnost z dob hospodářského rozkvětu mající zajistit volební preference na budoucnost nemyslícím politikům. Stejně trapným divadlem jsou interpelace na členy vlády ať je v koalici nebo opozici kdokoliv. Bezuzdné, byť někdy pravdivé útoky opozice a nezájem koalice se postavit za vlastní vládu jsou průvodním jevem posledních 18 let. Svorně se na nich podílí politici všech názorových orientací. Včetně toho, že dávno rezignovali na obhajobu vlastní politiky a spokojí se pouze s faktem, že mají ve sněmovně početní převahu. Vždyť výplatní sáček je stejně těžký ať promluví nebo mlčí, ať o čemkoliv pouze bezuzdně žvaní nebo se opravdově, obětavě a s plným nasazením věnují svému poslání.

     Klidně se potom dočkáme, že premiér vysvětluje setrvání ministra školství ve funkci blízkostí státních maturit. Jakoby tyto zkoušky dospělosti vyvstaly ze země v den zmíněného směšného prohlášení a nebyly známy už v den kdy teatrálně nesl prezidentovi návrh na odvolání tohoto bývalého perzonalisty ze soukromé detektivní agentury ABL, která si před několika lety připravila plán jak zprivatizovat politiku, z funkce ministra. Nemůže překvapit, že po rozhodnutí Ústavního soudu ve věci účelového zneužití institutu legislativní nouze při schvalování zákona měnícího retroaktivním způsobem podmínky stavebního spoření se objeví názor politika, že ÚS zasahuje do politiky. Jakoby tento soud nebyl jmenován prezidentem a jeho soudci neprocházeli hlasováním v Senátu a neměli rozhodovat o zákonech schvalovaných politiky. Neudiví když se ve sněmovně ozve hlas hodný absolventa plzeňské právnické fakulty, že ÚS nedbal současné ekonomické situace. ÚS je na hlídání ústavnosti, ekonomická, především rozpočtová situace je věcí politiků ze sněmovny, protože Senát o státním rozpočtu nehlasuje.

     Abychom nepodlehli klamnému dojmu, že se situace může zlepšit, pospíšili si stranickými ideologiemi posvěcené hlavy se vhozením evergreenu české politiky, přímé volby prezidenta, do arény šalebných hrátek hodných poskakování někdejších šamanů kolem poradního ohně.  Tvrdí, že více než deset let neúspěšně řešená přímá volba je jejich cílem. Zároveň se přitom úsilovně snaží najít cesty jak oživit pořekadlo o nažraném vlku a celé koze. Již před asi pěti lety jsem vyjádřil pochybnost, že se skutečně hledá řešení a dopustil jsem se prognozy, že volba prezidenta v roce 2008, o které se tehdy jednalo, zůstane v rukou parlamentu. Mám pocit, že totéž lze říct o prezidentské volbě 2013. Nepůjde o to co považují za prospěšné občané této země, ale o to, co považují za pro sebe prospěšné politické strany. A ty se vidiny, že bude-li pro ně příznivé složení parlamentu tak budou mít prezidenta ze svých řad, jen těžko vzdají. Ostatně ani my nemáme jistotu, že přímá volba bude výsledkem názoru občanů a nikoliv úspěšnosti manipulátorů s veřejným míněním. Odmítám ovšem případný názor, že prezident zvolený mimo okruh aktivních politiků je charakterově, lidsky nebo odborně horší než aktivní politik. Mám nutkavý pocit říct, že by tomu klidně mohlo být i naopak.    

žádné komentáře | přidat komentář

Pytel blech nebo koalice?

15. duben 2011 | 23.02 | rubrika: první rubrika

     Před lety mi jeden dobrý známý, o kterém se uvažovalo jako o možném kandidátovi na funkci předsedy, minimálně místopředsedy parlamentní komory řekl. Jsem sice  ochoten přijat kandidaturu na předsedu, ale místopředsedu dělat nebudu. Nejde mi o funkční plat, raději zůstanu ve výboru a budu s nižším platem pracovat na odborné úrovni, ale nemám zájem být ve funkci mající podobný význam jako trubci v úle. Bylo to poučné stanovisko díky němuž si mohu dnes klást otázku, zda bude předseda VV ochoten hrát ve funkci místopředsedy vlády bez konkrétního ministerstva roli trubce, nebo se dokáže vzepřít a divadelní funkci, kterou mu ODS nabízí odmítne. Tím dřív, že se sice zatím stále hovoří o zájmu koaličních stran pokračovat ve stejném koaličním složení, ale někteří straničtí funkcionáři už mají v plánu vyřadit VV a nově  zařadit do koaliční sestavy ČSSD. To, aby se začala strachovat i TOP 09, kterou by nově založená velká koalice nemusela potřebovat. Nelze ani vyloučit, že tisková konference předsedy klubu ODS Tluchoře, na které obvinil předsedu VV a ministra vnitra Johna ze zneužití funkce a policejního sledování členů PS parlamentní stráží, byla ve skutečnosti prvním koaličně demontážním krokem nebo alespoň zkušebním balonkem jakým směrem tuto demontáž orientovat. Ukáže-li se předseda ČSSD Sobotka jako chlap a dodrží slovo, že jeho strana upřednostňuje vyslovení nedůvěry vládě a vyvolání nových voleb, byl by tento krok p. Tluchoře stejně účinný jako kamuflážní hrátky jeho někdejšího stranického kolegy Tlustého ve vaně s teplou vodou. O nervozitě ve vládní koalici a stranách, které ji tvoří, svědčí i skutečnost, že předseda vlády Nečas dnes zapomněl na roli uhlazeného slušňáka a domníval se, že policista, který zaslal Johnovi e-mail o časté spolupráci dvojice Tluchoř - Kočí není nic jiného než iniciativní blb. Moje chmurné představy o vnitrokoaličních vztazích tím rozhodně nedokázal odstranit.

     Nemohu v tuto chvíli zapomenout ani na osobu, která se zuby nehty drala z vlastní iniciativy, a možná i touhy přehnaně zvýšit svoji politickou cenu, do popředí koaličních i vnitrostranických sporů. Řeč je o Kristyně Kočí a její souboji s donedávna vlastní stranou, která ji přes fakt, že šéfovala poslaneckému klubu zbavila nejen této funkce, ale i členství ve straně. Vynechat nemohu ani z internetu, televize a tištěných masmedií obecně známý záznam rozhovoru této mladé vysokoškolačky, která se úrovní slovního projevu úspěšně pokusila překonat pravděpodobnou mluvu čeledínů od koní z období 18, století nebo bafuňářů z doby poměrně nedávné korupce  ve fotbalovém hnutí. Tento vnějškový a nikoliv radostný jev mající místo v současném českém zákonodárném sboru ponechme  nyní stranou. Zamysleme se nad tím, zda je pravdou 9 měsíců připravovaný podraz na VV pod taktovkou  kontaktů slečny Kočí v ODS nebo je pravdivým v politice v poslední době opakovaný vtip o úmyslné  mystifikaci, ke kterému se K. Kočí posléze také uchýlila. Ať tak či onak současná situace v české politice, vládní koalici především, je smutným úkazem našeho politického nebe a dává velmi špatné vysvědčení nejen politikům před občany této země, ale i celé republice před tváří EU, ne-li světa. Připomeneme-li si, že lepší to z velké části nebylo už delší dobu, tak se musíme mít na pozoru. Především před vlastní předvolební zaslepeností a nekritickým obdivem k některým politickým stranám a jejich mocným. Také před neochotou k využití voličského práva nejen k účasti ve volbách, ale i k pokusu konečně zvolit v této zemi sněmovnu, ze které může vyjít vláda, která bude považovat za svůj cíl opravdový prospěch pro všechny a nalezne pro tuto snahu dostatečnou, pokud možno výraznou, většinu v obou komorách českého parlamentu. Nezapomeňme ani na to, že zklamat nás docela často dokázali politici z celé pravolevé politické scény a udělejme maximum pro to, abychom konečně jako voliči názorově dospěli. Pro tento cíl je vcelku lhostejné, půjdeme-li k volbám v roce 2014 nebo ještě letos.          

žádné komentáře | přidat komentář