Dovedeš-li se dívat jak se Ti hroutí věci, pro které jsi obětoval sám sebe a potom se sehnout a budovat je znovu opotřebovanými nástroji, budeš mužem můj synu. Tímto vypůjčeným a dlouhodobě uznávaným citátem bych rád uvedl svoje vlastní představení se případným čtenářům. V době t.zv. aktivního věku jsem do Listopadu pracoval jako technik přípravy výroby a později v různých vedoucích funkcích v obchodním úseku. V polistopadovém období jsem působil jako celoživotně politicky neorganizovaný ve veřejných funkcích na komunální i parlamentní úrovni. Osm let jsem zastával funkci starosty a šest let funkci člena parlamentu. Mám v úmyslu se občas vyjádřit k věcem které se nemohou líbit nikomu kdo od správy věcí veřejných očekává něco jiného, přesněji lepšího, než čeho jsme často na úrovni celostátní politiky svědky. Mým cílem není poučovat, jen mám čas od času pocit, že nelze mlčet a chce se mi v této souvislosti něco říct a to i přes fakt, že nemám pravomoc něco nebo někoho výrazně ovlivnit.

Na některé události nelze zapomenout

22. srpen 2017 | 00.01 | rubrika: první rubrika

      S naprostou pravidelností si, tentokrát už po čtyřicátédeváté, připomínáme, že dodržování smluv, ty mezinárodní nevyjímaje, nemusí u politických banditů a usurpátorů znamenat vůbec nic. Co horšího, okupace ze srpna roku 1968 a následná dvě desetiletí trvající t.zv. normalizace názorně ukázaly, že osobní prospěch, politikářství a na hony vzdálená statečnost v pevnosti osobních postojů byly u protagonistů marxismu a servility jejich politické organizace k okupační mocnosti důkazem, že proradnost, bezostyšnost a křiváctví mohou být v jistém politickém prostředí charakteristikou nejen agresora, ale i některých z těch, kteří neokupovali, ale byli okupováni. I taková charakteristika má místo v mých úvahách o dnešním smutném výročí.

     Samozřejmě patří v mých vzpomínkách rozhodné odsouzení především těm, kteří pošlapali nejen mezinárodní právo, ale i nárok kterékoliv země, tu naši tehdejší republiku nevyjímaje, na sebeurčení a život v míru. Ve stovkách počítáme oběti na životech spojené se vpádem cizích hord sledujících naplnění touhy brežněvovské kliky po vykonání dalších kroků k pevnějšímu ovládání zemí t.zv. východního bloku. Jediným, nikoliv bohužel trvalým přínosem, bylo poznání i zatím váhajících kdo je v rámci komunistického světa kdo. Politika selhala, komunistická ideologie se demaskovala a mnozí dosud nedostatečně orientovaní měli konečně průkaznou možnost poznat pravdu. Možnost spojenou bohužel s masakrováním nevinných lidí, morálně vysoce převyšujících ty nejvyšší politické špičky okupantských zemí i nejvyšší představitele normalizace v této zemi, která vypukla tak brzo po okupaci, že nejen její protagonisté, ale i celá jejich politická strana nejen tehdy, ale i dnes a také v časech příštích nezaslouží nic jiného než opovržení.

     Současně je tato skutečnost i výzvou těm, kteří stojí v čelných pozicích dnes, aby vedli tuto zemi po porážce socialismu nejen u nás, ale v celém bývalém sovětském bloku, lépe než se jim to zatím daří. I když jsem rád, že minulý režim u nás skončil, obávám se, že ten nový zdaleka nevyužil všech možností, které mu pád komunistické nadvlády poskytl, aby vybudoval společenský systém nejen lepší než ten minulý, ale systém objektivně dobrý respektující práva všech a vynucující plnění zákonných povinností od každého na koho se vztahují a to bez ohledu na jeho postavení, politickou organizovanost či neorganizovanost nebo případné politické nebo společenské funkce. Nechci v tuto chvíli nikoho konkrétního hodnodti, ale obávám se, že se nám to moc nedaří a to je škoda. Tím dřív, že na stávajících nedostatcích se mnohdy více než ochotně nepodepisují jen morálně slabší politici, ale i někteří nepříliš uvážliví voliči.

žádné komentáře | přidat komentář

Pouhé ohlédnutí nebude stačit

17. listopad 2015 | 19.35 | rubrika: první rubrika

     Student Jan Opletal, a s ním i další oběti nacistické zvůle z listopadu 1939, by se asi divili kam nás dovedla cesta této země putováním trudnými časovými úseky a společenskými výkyvy v nejednotné cestě za návratem poměrů masarykovské demokracie. Nejvíce ochoty ke společenské sounáležitosti patrně přinesla doba odporu proti nacistické zvůli započatá již v roce 1939 a trvající až do konce druhé světové války. Návrat žádoucích poměrů nenastal ani tehdy. Nemilá odpověď na tři roky poválečných otazníků kam se náš vývoj s konečnou platností obrátí přinesla další období totality a posléze i novou okupaci a závislost na cizí mocnosti. Markantní rozdíly byly jenom dva. Nežili jsme ve válečném stavu a západní okupant byl vystřídán okupanterm východním. Nemožnost samostatně rozhodovat o osudu vlastní země a povinnost podřizovat se cizí mocnosti přetrvávala až do listopadu 1989 kdy jsme se v závěsu za zahraničním vzepětím odporu proti komunistické totalitě vzepřeli i my. 

     Hezky se vzpomíná na období nadějí, které byly těmito událostmi vzbuzeny. Ano stáli jsme na počátku nové epochy, která skýtala naději, jež nám byla po desetiletí upírána. Bylo jen na nás a hlavně na těch, které postavíme ve svobodných volbách do našeho čela. Selhali jsme všichni. Ti co měli zemi spravovat ji v řadě případů proradně uchvátili. Ti co měli ve volbách chyby, omyly a zlou vůli politiků korigovat jako voliči v dostatečné míře nenaslouchali hlasu vlastního rozumu a už vůbec nechtěli naslouchat těm, kteří je před chybnými kroky varovali. Raději popřáli sluchu mnohým manipulátorům s veřejným míněním a populistům všeho druhu. Jak jinak si ostatně vysvětlit, že po každých volbách se vyskytují, množí a postupem času stupňují projevy nespokojenosti s úrovní špiček politické scény nebo úrovní celé řady ústavních činitelů i ústavních orgánů jako celku? Jaký div, že patrně chybí vůle hledat v současné ožehavé mezinárodní situaci co nejlepší a pokud možno široce podporované řešení? Jaký div, že po letech klesající úrovně pocitu politické i občanské odpovědnosti mohou vstoupit na pražský Albertov s cílem uctít památku obou listopadových událostí z let 1939 a 1989 jen někteří a jiné, studenty u kterých to všechno začalo nevyjímaje, je možno odkázat z moci úřední do patřičné vzdálenosti?

     Ne nejsme v této zemi svědky destrukce demokracie jako takové. Jsme svědky postupného i potupného odhalování nedokonalosti v respektování základních principů, na kterých demokracie stojí. Často chybí úcta k právu těch druhých na vlastní názor a mnohdy to vypadá tak, že nedovedeme přeskočit vlastní stín a nejsme ochotni přiznat nositelům jiných názorů než našich jednak právo na setrvání na jejich názorech, jednak právo vlastní názory prezentovat a obhajovat. Mám pocit, že nenaplněným dědictvím Listopadu je i malá, pokud vůbec nějaká, schopnost jednat spolu a nacházet ta nejlepší široce průchodná řešení. Bližší než objektivní hodnocení jakékoliv situace nám často bývá jistá myšlenková závislost na demagogie všeho druhu schopných jedincích. Místo na to co jsme si kdysi zvykli nazývat demokratický konsensus raději upíráme zrak po okolí až se tam objeví nějaký leader nebo prostě přeloženo vůdce a my mu můžeme tleskat a můžeme ho až do dalšího povolebního zklamání bezmezně obdivovat. Jenže tento vůdcovský systém na čele s bezmezně obdivovanými a uctívanými jedinci rozhodně není zárukou dokonalé demokracie. Ale právě v tu jsme po pádu komunistické moci v této zemi a ztroskotání světové socialistické soustavy nejvíce doufali. Zatím máme pořád všechny předpoklady, že se tehdejší sny mohou proměnit ve skutečnost. Jenom je třeba nestranně vyhodnotit dosavadní vývoj a hlavně jeho objektivní i subjektivní chyby a postupně je odstraňovat. Odkaz obou listopadů nás k tomu nejen vyzývá, on si to i zaslouží.   

žádné komentáře | přidat komentář

Zapomínat není radno

21. srpen 2015 | 16.56 | rubrika: první rubrika

      Pouhého čtvrt roku před 26. výročím konce socialismu, normalizace a života v područí bývalého SSSR si pamětníci, a z mladších ročníků snad alespoň někdo z těch co měli štěstí, že je ve školách za posledních 26 let v hodinách dějepisu nebo ve vlastní rodině objektivně informovali, připomínají již 47. výročí okupace tehdejšího Československa vojsky Varšavského paktu. Hordami z Polska, NDR, Bulharska a Maďarska pod vedením sovětské armády, která byla plně podřízena marxleninské komunistické straně a nikoliv demokraticky zvoleným mocenským státním orgánům SSSR. Ostatně tam kde demokracii nahradili demokratickým centralismem a politickou pluralitu vládou jedné strany ani nešlo očekávat, že tomu bude jinak.

       Nemám pochybnost o tom, že zmíněný fakt je dostatečně známý. Nemám bohužel ani pochybnost o tom, že značné procento občanů této země pociťuje při vzpomínce na zmíněnou smutnou kapitolu našich dějin naprostou lhostejnost. Nepochybuji ani o tom, že nepoučitelnost a ochotné zapomínání či bagatelizování okupace z roku 1968 a jí vyvolaných změn a omezení naší vlastní suverenity jsou neblahou výbavou pro případ, že se obdobná situace, ať zleva či zprava, severu, jihu, východu nebo západu bude někdy opakovat. Pro alespoň náznak důvodnosti této skepse nemusíme chodit do historicky vzdálených období. Pouhá tři desetiletí dřív jsme byli obětí okupace od západní poloviny někdejšího paktu Molotov - Ribbentrop. Tehdy mocní této země zrušili mobilizaci a vyklidili na obranu vlasti vybudovaná opevnění. Do myslí národa tak zaseli přesvědčení, že smířlivost a ústup z vlastních pozic jsou projevem moudré statečnosti. Kam to pokračovalo můžeme číst na str. 37 v knize Atentát, operace Athropoid kde se píše : "O nedostatcích ve spojení svědčí i přílišné očekávání, s nímž parašutisté mnohdy přicházeli do okupované vlasti. Místo očekávané hromadné podpory ze strany obyvatel často narazili na strach a odmítání a skončili v široké síti českých konfidentů gestapa." V roce 1968 se objevil zvací dopis, kterým okupanty pozvali někteří z čelných komunistických funkcionářů, aby upevnili již do té doby platnou nadvládu cizí mocnosti nad naší suverenitou a současně upevnili moc stalinistického křídla tehdejší KSČ. Stali se tak základem množiny konfidentů nové doby, která se výrazně rozrůstala hned po odvlečení čelných představitelů našeho státu do Moskvy a tam vnuceném a oboustranném podpisu potupných Moskevských protokolů.

     Následná husákovská normalizace spolehlivě, přes shrbená záda a vždy iniciativní spolupráci ze strany funkcionářů KSČ prakticky na všech stupních jeji orgánů, upevňovala mocenské postavení okupanta v této zemi. Ostatně krveprolití a úmrtí mezi demonstranty protestujícími proti okupaci u příležitosti jejího prvního výročí nebylo způsobeno okupačními armádami, ale mocenskými silami této země, ozbrojenou složku KSČ zvanou Lidové milice nevyjímaje. Dnes už nemusíme bojovat s následky okupace z roku 1968. Ty spolehlivě odstranily události z listopadu 1989. Vůbec to ale neznamená trvalou imunitu vůči těmto a jim podobným jevům pro všechny časy příští. Neznamenala to ani porážka fašismu v roce 1945 a obávám se, že to nemusí znamenat ani porážka socialistické soustavy z roku 1989. Ve stínu této nejistoty bychom neměli zapomínat na žádnou z okupací ve dvacátém století, ale ani na jejich následky a možné postupné klíčení dalších nejistot, ne-li jevů ještě horších. Dnes se jich ještě naštěstí bát nemusíme. Tvrdil-li kdysi Jan Neruda, že pro vítězství veliká a nová je dosud širý dost ten český luh tak to mějme na paměti a vytvářejme pro tuto situaci podmínky a budujme pro ni ve vlastní mysli dostatečnou a předem připravenou obranu. Alespoň tím, že se zbavíme smířlivosti, která následovala v nehezkých tvarech po obou zmiňovaných okupacích. Mnozí to jistě dokázali a dokáží. Přispějme k tomu, aby to dokázali pokud možno všichni. I my sami. 

žádné komentáře | přidat komentář

Vzpomínka na významné Evropany

5. červenec 2015 | 19.00 | rubrika: první rubrika

          Udělali bychom chybu, kdybychom ponechali bez povšimnutí události právě končícího týdne. Jeho začátek přinesl smutek do rodin 669 dětí z roku 1939 kdy jejich životy pomohl zachránit sir Nicholas Winton, který ve věku 106 let ve středu 1.července zemřel. Možná nenápadný syn židovských rodičů, kteří se ještě před jeho narozením vystěhovali z Německa do Anglie, může být příkladem nezištné obětavosti nehledající odměnu v široké publicitě a veřejném uznání, nýbrž právě jen v pocitu naplnění osobního uspokojení z pomoci těm, kteří pomoc v situaci ohrožení života nezbytně potřebovali. Bezbranným dětem, kterým hrozil odsun do nacistiských koncentračních táborů. Před památkou tohoto člověka, a všech, kteří se zachovali obdobně, bychom se měli dokázat s vděčností a uznáním poklonit. Prokázali svůj hluboce lidský přístup v době kdy pro naši zemi začínalo období ohrožení a následně uchvácení nejbrutálnějšími diktaturami, které lidstvo poznalo. Diktaturami nacionálního a internacionálního socialismu. Té první vedené v duchu hitlerovské ideologie představené pamfletem Mein Kampf a té druhé prováděné marxistickou třídní nenávistí v duchu leninsko stalinistických metod. Díky Bohu jsou obě tato temná období naší historie skončená a i když zatím jednoznačně nevíme kam se náš vývoj s definitivní platností nasměruje, můžeme doufat, že směrem od totality k demokracii. Kéž nezůstane tato naděje nenaplněna.

     Významnými událostmi tohoto týdne jsou i připomínka příchodu slovanských zvěrozvěstů Cyrila a Metoděje v roce 863 na Moravu a připomínka osudu Jana Husa, jehož život tragicky skončil na kostnické hranici před 600 lety. Radostná událost mající pozitivní vliv na další vývoj Moravy i Čech na straně aktiv a bezdůvodná násilná smrt člověka, který pouze dokázal mít a neopustit vlastní názor, na straně pasiv. Na jedné straně událost, která stála na počátku duchovního i kulturního rozmachu našich předků žijících v té době na území dnešní ČR a na druhé straně událost vrhající stín na období začátku 15. století. Událost natolik závažnou, že se za ni považoval za nutné omluvit i papež přelomu tisíciletí Jan Pavel II. Současně událost, která nezůstala v této zemi ušetřena politicky zabarveného chápání v období druhé poloviny dvacátého století. I když Hus kritizoval ty vnitrocírkevní poměry, které nepovažoval za správné, byl a zůstal katolickým knězem. Nebyl důvod používat v době náboženské nesvobody ve 20. století jeho názory a osobní tragedii  jako argument proti myšlenkovým východiskům, která ke vzniku jeho církve vedla. Nesprávné bylo vytváření dojmu, že myšlenkové základy katolické církve jsou neslučitelné s myšlenkovými východisky Jana Husa. V Husově chápání vnitrocírkevních událostí byly jak ty obecně přijatelné a správné, tak také obecně nepřijatelné a nesprávné. Ty první bylo možno přijat, ty druhé změnit nebo vymýtit. Nikoliv učinit z nich na konci druhého tisíciletí pseudoargumenty politiky KSČ a ateistického náboženství marxistického typu proti církvi, ke které Jan Hus patřil. Vždy můžeme pocítit vděčnost k dílu soluňských bratří Cyrila a Metoděje pro tuto zemi a stejně tak uznání a úctu ke snaze Jana Husa ke zlepšení poměrů v církvi, která měla v jeho době mnohem významnější postavení než je tomu dnes. Nemusíme být ani věřícími, ani nevěřícími. Stačí když objektivně zhodnotíme a uznáme vše co je uznání hodno.       

Související články

žádné komentáře | přidat komentář

Ne všechno se podařilo

17. listopad 2014 | 23.45 | rubrika: první rubrika

      První dnešní radostí každého z nás mohlo být zjištění, že prožíváme již dvacátýpátý svobodný 17. listopad v řadě a nádavkem k tomu mnozí z nás s vděčností vzpomínají, že po probuzení do plně normalizačního dne jsme mohli 17. listopadu 1989 večer usínat alespoň s pocitem, že se ledy hnuly a chobotnice reálného socialismu začíná přicházet alespoň o některá svá drsná chapadla. Bohužel je při vzpomínce na tento významný den možno také konstatovat, že naděje byla zaseta, nadšení probuzeno, ale ostražitost a potřeba nespočinout bezstarostně na vavřínech získané svobody a svobodné správy věcí veřejných byly v mnoha ohledech uspány. 

     Je s podivem, že po dvaceti letech budování demokracie a v roce 1918 nabyté národní svobody, potupném roce 1938 a jeho Mnichovské dohodě, šesti letech brutální světové války a třech letech zápasu o znovuobnovení a následné uchování prvorepublikové demokracie jsme podlehli těm, pro které byla politickým náboženstvím totalita v područí cizí mocnosti a v ní vládnoucí komunistické moci. Co horšího, po dalších dvaceti letech zakončovaných postupným uvolňováním vnitropolitických poměrů a pokusem opatřit tehdejší režim lidskou tváří, nás překvapila okupace vojsky Varšavské smlouvy a následná normalizace pod vládou KSČ a nadvládou SSSR. Možná si tehdejší systém v okamžiku vlastního zrodu připadal schopný a silný. Dvě pookupační desetiletí z něj ovšem učinila starou politickou šunku s dýchavičným motorem a neschopností odolat disidentskému tlaku směrem k demontáži normalizačních poměrů. K radosti značné části občanů se nenáviděný systém konečně zhroutil jako domeček z karet. Octli jsme se na prahu nové éry započaté obnovou demokracie, respektováním dělení moci na zákonodárnou, výkonnou a soudní a bohužel i z nezkušenosti plynoucí nízkou schopností řádné a nesmlouvavé, ale tím víc potřebné kontroly spravování věcí veřejných. V některých ohledech jsme došli, v jiných pouze doklopýtali, až k 25. výročí Listopadu, který si svým historickým významem nesporně zasloužil lepší naplnění jím vzniklých ideálů než se stalo.

     I když jsme se po válce alespoň pokusili o návrat do demokratických poměrů masarykovské republiky, prohráli jsme po třech letech svůj boj ne jenom vinou komunistické touhy po moci v duchu internacionálního socialismu, ale i vlastní politickou slepotou. Slepotou nerozeznávající skutečné cíle národního i mezinárodního komunistického hnutí podléhajícího touze po absolutní moci ve státě a po naplnění vlastních tužeb po světovládě. Ostatně již ve volbách v roce 1946 vyhrála v této zemi KSČ se svým demokratickým centralismem a demokracie byla odložena jako nepotřebná. Podobně i po okupaci v roce 1968 stačil pouhý rok, aby mnozí zapomněli co se tehdy stalo. Již při prvním výročí srpnových událostí značná část národa odložila pocity prožité jen rok dříve jako nepotřebné břemeno normalizačního "rozmachu". Nelze se tedy divit, že i po změně politických poměrů vyvolaných událostmi 17. listopadu 1989, které ovšem zahájení skutečné demokratizace umožnily a následně zajistily, jsme nedokázali využít všech možností a nadějí, které Listopad nabídl. Mimo omluvitelných chyb pramenících z nezkušenosti jsme se dočkali v řadě situací vytlačení demokracie a nastolení demokratury zneužívající vnějších znaků a nikoliv vnitřní náplně demokracie. Pragmatismus je pro řadu jedinců i skupin pouze vypočítavostí v duchu co můžeš urvat urvi a nikterak je nezajímá hledání nejlepších cest k dosažení obecného prospěchu. Měřítkem úspěšnosti v ekonomické činnosti je v řadě případů pouze a jenom výše celkového zisku bez ohledu na kvalitu nebo zákonnost. Tím ovšem výčet negativ zdaleka nekončí. V politice se pohybují různí kmotři pronikající mimo celostátní úrovně i do stále nižších pater politiky. Korupce vládne ve značné části veřejného života, se skutečným střetem zájmů si mnoho lidí hlavu nedělá, předvolební sliby jsou často odsunuty do rubriky "sliby se slibují, blázni se radují". Proč také ne když volič jim to neumí nebo nechce spočítat.

     Přes všechna vyjmenovaná a ještě další negativa, která přinesl polistopadový vývoj, je nutno zdůraznit, že žijeme v daleko lepších poměrech než tomu bylo dřív. Demokracie byla nastartována, máme politický pluralismus, náš osobní život nemusí podléhat politické demagogii. Dokážeme u moci vystřídat levicové i pravicové subjekty, máme možnost se prosazovat podle skutečných schopností a ne podle poslušnosti státní ideologii. Ta ostatně neexistuje pouze se u moci střídají subjekty různých politických vyznání. Kamenem úrazu je pro některé nalézt schopnost se prosadit. Na druhé straně je otázkou, zda v sociální oblasti jsme schopni pomoci každému kdo oprávněně pomoc potřebuje  a těm co jsou, nebo by měli být, schopni se o sebe postarat ponecháme tento úkol na nich samotných bez ohledu na jakékoliv osobnostní, skupinové nebo jakékoliv jiné charakteristiky. Žádný společenský systém nebude dokonalý. Ten náš dnešní pochopitelně není také. Velkou otázkou zůstává, zda prokážeme v budoucnu dost schopností, abychom odstranili přetrvávající chyby a pokročili dopředu. Snad to nebude trvat dalších 25 let. 

žádné komentáře | přidat komentář

Znovu prožívám 21. srpen

20. srpen 2014 | 22.29 | rubrika: první rubrika

      Myslím, že mezi dvěma proradnostmi, kterým byla naše země vystavena v průběhu 20. století, je jenom jeden zaznamenání hodný rozdíl. Zatímco dohoda z Mnichova, stejně jako okupace ze 21. srpna 1968, byly provázeny neochotou ostatních států nepřipustit zvlčilé násilí v prvním případě nacionálních, v tom druhém internacionálních socialistů páchané proti menší zemi uprostřed Evropy, pořadí různých forem nátlaku se v průběhu času zcela změnilo. V roce 1938 bylo na prvním místě v pořadí zmíněných proradností uzavření politickým násilím vynucené dohody a teprve následně okupace. V roce 1968 se agresoři pojistili předem.

     V souladu s manýry profesionálních zlodějů se dopustili jistého druhu vloupání do samostatného státu. Poprve v historii předvedli, že mezinárodní smlouvy mohou být cárem papíru nejen mezi státy rozdílného politického směrování, ale v jejich případě i mezi státy, které jsou členy stejného, jménem socialismu založeného vojenského paktu Varšavská smlouva, i stejného, z těchže důvodů založeného, hospodářského společenství Rada vzájemné hospodářské pomoci. Vojenské násilí provázené krveprolitím a ztrátou životů nevinných lidí bylo odsouzeníhodnou vstupní scénou pro i po desetiletích opovržení vzbuzující šarádu, kterou se měla o několik málo dnů později stát dohoda mezi představiteli obrokupanta, kterým byl někdejší Sovětský svaz, a do Moskvy násilím přepravenými nejvyššími představiteli okupovaného státu, tehdejší Československé socialistické republiky. Prezident, předseda parlamentu i předseda vlády a s nimi předseda československých komunistů, chápaný v té době jako držitel funkce stojící nad všemi nejvyššími ústavními představiteli, byli přepraveni do Moskvy jako skupina bedlivě střežených nezákonných živlů, aby si vyslechli diktát touhou po světovládě ovládaných představitelů SSSR. Z proradné okupace se najednou stala bratrská internacionální pomoc. Z politiky alespoň částečného uvolnění podmínek života pod diktátem KSČ, ke kterému postupně docházelo od podzimu 1967, se vinou moskevských protokolů stala politika normalizačního násilí. Ze všech československých komunistických funkcionářů různých stupňů, kteří podlehli tlaku brežněvovské tlupy mocichtivých lumpů, se jako morální vítěz vrátil pouze dr. František Kriegel, který potupný protokol měnící výskyt okupačních hord na oboustranně schválenou přítomnost internacioální bratrské armády, nepodepsal. Druhým solistou byl bývalý politický vězeň komunistického řádění v letech padesátých JUDr. Gustáv Husák, který se propůjčil k roli toho, kdo povede v této zemi normalizační proces návratu k úplné podřízenosti Sovětskému svazu, především jeho komunistické straně. Ostatní se vrátili jako členové skupiny rozprášených jedinců, kteří neměli hrát v budoucnosti této těžce zkoušené země žádnou významnou politickou roli. Budiž zde popravdě řečeno, že někteří se později přidali k disentu a část z nich sehrála kladnou vedlejší roli při přípravě postupné demontáže komunistické moci, ke které došlo v roce 1989. 

     Jiní zdaleka nedorostli do role idólů celé společnosti, do které je vynesly události z přelomu let 1967 a 1968. Přes trpké zkušenosti z moskevského násilí, přes fakt, že v této zemi pokračovala okupace a žili jsme pod stálým vojenským dozorem okupační armády, nedokázali jít v čele národa v dobách zlých a nebyli jeho morální oporou. Přes politické čistky, které se dotkly i jich osobně, setrvali mnozí v poslušnosti komunistické ideologii a husákovskému vedení. Pouhý rok po okupaci mlčeli v rámci prvního výročí srpnových událostí když policie, armáda a lidové milice masakrovaly demonstranty, kteří si připomínali smutný a potupný konec toho co jsme si všichni navykli označovat názvem Pražské jaro. Co víc, někteří z nich se podíleli na schválení neblahé zákonné normy, kterou jsme sami pro sebe nazvali pendrekový zákon. Normy, která dala napospas bezuzdnému násilí především ty, kteří stále stáli za zidealizovanými politiky nedávné minulosti. Ty, kteří stáli za politiky Pražského jara i tehdy kdy tito politici dávno opustili pouhý rok staré ideály a opět byli součástí  tentokrát ještě horšího režimu než ten, který chtěli opatřit  v roce 1968 lidskou tváří.  

           Přiznejme si, že by nebylo nutné smutné a 46 let staré události na tomto blogu připomínat, kdyby se systém nastolený po pádu komunismu lépe zhostil své role nejen v oblasti hospodářské, ale i společenské. Zatímco se děti a mládež patrně stále vzdělávají o historii vlastní země v duchu nastoupeném před řadou desetiletí, události posledního půlstoletí jsou pro ně, podle několika osobních debat s dnešními školáky soudě, pověstnou španělskou vesnicí. Bohužel ne jenom pro ně. ale i pro ty, kteří tímto okleštěným způsobem výuky prošli jen několik let dřív než dnešní studenti. Možná si dnešní žáci základních škol stále myslí, že dějiny se odehrály v souladu s pohledem jednoho neobjektivního historika, jehož romány jako Temno a mnohé další, se patrně liší od historické skutečnosti v podobné míře jako tomu bylo v četných zfilmovaných knihách K. Maye ze severoamerického západu. Mnozí jsou vlivem ne zcela objektivní výuky možná stále přesvědčeni o tom, že žijeme v zemi oplývající mlékem a strdím. Možná věří i tomu, že Šemík skutečně snesl jedním skokem Horymíra z Vyšehradu a Bivoj jen tak mimochodem zkrotil holou rukou divokého kance. Představu bohužel nemají o tom, že před historicky nedávnou minulostí museli, obrazně řečeno, někteří odvážní holou rukou krotit národní i mezinárodní násilí vyvozované ve prospěch nejprve nacionálního a později internacionálního socialismu. Kdysi jsem čtl, že slavná Illiada se dočkala písemného zpracování dlouhá staletí po svém vzniku. Díky neustálému předávání z generace na generaci nikdo nepochyboval, že je zaznamenána přesně a správně. Obávám se, že naše vlastní dějiny, ty zdaleka ani sto let staré, se předávají i na oficiální školské půdě s mnohem menší touhou po zachování věrného obrazu toho co se skutečně stalo. Možná jsou stále jen hřebíčkem, na který si někteří historici věší obraz svého chápání světa, a nevím jestli někdy ne i zkreslené historie.  A to je velká škoda. 

         

žádné komentáře | přidat komentář

Před evropskými volbami

21. květen 2014 | 23.20 | rubrika: první rubrika

     Občané všech členských států EÚ dnes stojí dva dny před podáním důkazu v jaké podobě a jaké míře chápou sounáležitost své země s EÚ, do které jejich země dobrovolně a společnou vůlí svých občanů vstupovaly. Nejinak tomu bude i v naší republice, jejíž občané před lety většinově v referendu hlasovali pro vstup do EÚ a zavázali tak všechny volené orgány v této zemi, aby se podle referendového stanoviska chovaly a vedly tuto zemi směrem, který výsledek referenda stanovil.

     Zatím jsem rozhodnut se voleb do Evropského parlamentu zúčastnit. Pořád se ale sám sebe ptám koho volit, kdo, která kandidátka i její jednotliví kandidáti, hlavně ti v pořadí do pátého nejvýše sedmého místa, jsou pro mě nejvhodnějším subjektem či jedincem pro reprezentaci mojí země ve společném parlamentu všech členských států EÚ. Lépe řečeno ti, kteří vzbuzují největší důvěru, že se budou snažit prosazovat takové předpisy, které učiní celou EÚ lepším sdružením národních států než je tomu dnes. Nepotřebuji podporovat exhibicionisty, ale pracovité poslance. Nepotřebuji ani ty, kteří se rozhodli kandidovat do nejvyššího unijního legislativního orgánu, a podle jejich vlastních předvolebních plakátů soudě, zatím nepřišli na to, že jejich posláním nebude "hájit české zájmy", ale podle svých nejlepších schopností a vynaložením maximálního osobního nasazení se snažit učinit celou unii lepším, bezpečnějším a technicky rozvinutějším prostorem pro občany všech členských států. Evropský parlament se musí především snažit, aby všechny země byly v EÚ zcela rovnocenné a parlamentem přijímané předpisy  musí zajistit, že nebude nikoliv malých a velkých, to určil vývoj jednotlivých států ještě před vznikem EÚ, ale nebude těch, které by mohly podlehnout touze společenství ovládat a učinit z těch ostatních pouhé sdružení poslušných. 

     Nechovám naivní představu, že Evropský parlament zmůže všechno a nemíním přehlížet ani jiné orgány mající do uspořádání EÚ a kvality života v ní co mluvit. Samozřejmě nepřehlížím fakt, že do vývoje společenství mají co mluvit i reprezentanti příslušných národních orgánů nebo členských zemí jako takových. Navíc nehodlám popírat, že existují smlouvy, na kterých celé společenství stojí a odvozuje od nich svou existenci. Pouze mám pocit, že čím méně se dovídám od kandidujících subjektů i jejich jednotlivých kandidátů o tom co udělají pro společenství jako celek, a to bude jejich hlavním posláním pokud se do Evropského parlamentu na základě výsledků voleb dostanou, tím přebytečnějším se mi jeví jejich prohlášení o hájení národních zájmů.  Ty se v jejich podání stávají v mých očích jenom předvolebním trikem na získání voličské podpory. Obávám se, že pokud bude Evropský parlament plnit to co plnit má, tak proklamované hájení národních zájmů nebude v politicky tržním prostředí tím nejvyhledávanějším zbožím. K čemu mně potom bude ujišťování některých subjektů, že ony ví jak obhajobu českých zájmů provádět, když od nich neslyším jak přistoupí a co budou dělat k naplnění celounijního poslání Evropského parlamentu. Jak přispějí k tomu, aby z hlediska rozhodování byla zvýšena úroveň jistoty, že v unii nebude v tomto směru "nadstátů" ani těch, které mohou ti ostatní bohorovně přehlížet jak "rovinu".    

Související články

žádné komentáře | přidat komentář

Kladu si otázku

17. listopad 2013 | 15.13 | rubrika: první rubrika

     Kladu si otázku jak daleko se lze ohlédnout na časové ose přes rameno a ještě mít jistotu, že zpětný pohled není ničím jiným než klamnou iluzí výrazně ovlivněnou postupným zapomínáním jak se věci měly na začátku. Myslím, že po 24 letech od Listopadu se můžeme stát obětí tohoto zapomínání ve vztahu k událostem, od kterých uplynulo téměř čtvrt století, i my sami. Při sledování různých internetových diskusí mám dokonce pocit, že značná část spoluobčanů už neví v jakém systému žila tato země více než čtyři desetiletí po tom, čemu někdejší, z ústavy vládnoucí strana, říkala Vítězný únor. Dílem za to patrně může fakt, že značná část lidí bez rozdílu věku,  povolání, vzdělání, pohlaví nebo politického či náboženského vyznání byla v minulosti členy KSČ nebo názorovým produktem výrazného ovlivňování veřejného  mínění tehdejší vládnoucí stranou a její ideologií. Druhým dílem se na současném povědomí patrně podílí i nízká schopnost polistopadového státu poskytnout dnešním čtyřicátníkům a mladším až výrazně mladším objektivní informace o tom jaký byl bývalý politický systém a proč došlo k jeho zhroucení. 

     Další kategorii chyb je možno spatřovat ve faktu, že v polistopadovém období se začaly v ekonomické oblasti prosazovat i ti, kteří se vedle schopných, čestných, pracovitých a progresivních lidí nikdy prosadit neměli. Ti, kteří vedle jiných technických předpokladů pro ekonomický úspěch vynikali i v tom čemu se obecně říká všehoschopnost. Jejich štěstím a nevýhodou mnohých dalších byl potom fakt, že žádná vládnoucí garnitura nedokázala před těmi všehoschopnými ochránit sice schopné, ale na rozdíl od mnoha negativními vlastnostmi prolezlých jedinců také ty poctivé, zákon a morálku ctící podnikatele, manažéry, zaměstnance nebo prosté řadové občany, seniory samozřejmě nevyjímaje. Problémem současné doby tedy není fakt, že již nežijeme v socialismu, ale fakt, že jsme jeho samovolného pádu do propadliště dějin nedokázali na příslušných místech dostatečně a ve prospěch celé této země, která ať chceme nebo nechceme je našim společným domovem, řádně a smysluplně využít. Politická bezmoc doplněná značnou dávkou nízké schopnosti, ne-li přímo neschopnosti řídit efektivně a k dalšímu rozvoji naši zemi, byla doprovodným jevem mnohých, kteří v záchvatu sebeúcty, sebelásky a sebeklamu ve výkonu vysokých funkcí nepůsobili, ale nanejvýš klopýtali od jednoho karambolu k druhému. To vše nejen pod tíhou úkolů, na které jim nezřídka chyběly schopnosti, ale také pod jhem kmotrů, kterým svou neschopností pomáhali do sedla aniž by si toho byli v mnoha případech schopni byť i jenom všimnout. Na dotaz, máme-li po letošních volbách s příchodem novější politické garnitury naději na zlepšení můžeme odpovědět nejdříve na konci zrovna započatého sněmovního volebního období. Jsem k tomu skeptický a současně si velmi přeji, abych se tentokrát mýlil.

     Nedovolil jsem sám sobě zapomenout na to čím poznamenal tuto zemi politický systém pod vedením KSČ a v brutálním područí někdejšího Sovětského svazu.  Naopak si jsem zcela jistý tím, že bylo na čase, aby skončila nadvláda marxistické strany a její ideologie třídní nenávisti. Systém politického prověřování, v zaměstnání systém pracovně politického hodnocení, ve kterém největší váhu měla politická část zjišťující, zda si prověřovaný náhodou nedovolil mít vlastní názor a nepoužil k jeho získání vlastní hlavu. Systém, ve kterém mně kdysi nadřízený asi rok po sovětské okupaci naší republiky řekl, že každý a tedy i já musí stát zcela v názorovém zákrytu a pokud z něj vystrčí hlavu tak se mu ta hlava urazí. Systém kde studijním předpokladem nebyly na prvém místě schopnosti dítěte, ale politická angažovanost rodičů a politický posudek po několik generací do minulosti. Systém, který vyprodukoval politickou policii, která si sama a podle vlastních metod získávala spolupracovníky, lépe řečeno udavače z řad občanů, ty morálně narušené nevyjímaje. V zájmu spravedlnosti přiznejme, že odsuzovat bychom měli jenom ty, kteří svým známým a někteří i příbuzným nebo kamarádům opravdově škodili. Podepsání spolupráce a následná nečinnost nikoho nepoškodily a další nespravedlností by bylo neoddělit zrno od plev a nechat obě tyto kategorie v jedné odsuzované skupině. To přes fakt, že objektivní, nezávislé a současně nestranné posouzení nebude jednoduché. Nedokáže-li to nastupující vládní garnitura, zůstanou i pro současnost v platnosti oba předchozí odstavce tohoto článku. A to by byla škoda pro všechny.   

žádné komentáře | přidat komentář

Naděje na zlepšení v nedohlednu.

9. listopad 2013 | 23.30 | rubrika: první rubrika

          Politická realita současných dní nám spolehlivě ukazuje, že předvolební kampaň může být někdy dokonalou kamufláží opravdového stavu naší politické scény. Vzdor tomu, že volby jsou de facto dražbou moci a ti, kteří ji vydraží, by ji měli také ve prospěch nejen svých konkretních voličů uchopit, jsme svědky opakovaných úvah o tom, že ta či ona strana vlastně nechce do vlády i když by tam podle volebního výsledku a tedy podle přání voličů  patřila. Doufejme, že zvítězí zatím pouze ne zcela jednoznačné signály, že snad opravdu vznikne plnohodnotná vládní koalice a ne jenom jedno či dvoubarevná vláda bez sněmovní většiny pouze s přislíbenou podporou nevládního subjektu. Víme přece ze zcela nedávné minulosti, že v této zemi nemusí bezproblémový chod státu zajistit ani skutečná vládní koalice pyšnící se téměř ústavní většinou v PS.

     V poněkud jiném než předvolebním světle se předvádí i vítězná strana. Chyby v kampani, které zavinily výrazný pokles skutečného volebního zisku proti průzkumům konaným poměrně krátce před volbami si bude muset odhalit a vyhodnotit sama. Ve špatném světle se díky svým některým funkcionářům předvedla ještě v den voleb. Skutečnost, že se jeji pět vrcholných funkcionářů schází za zády předsedy s prezidentem známým tím, že předsedu jejich strany zrovna nemusí, je na pováženou. Tím dřív, že prakticky několik hodin po této schůzce se pokusili svého stranického šéfa svrhnout. Je mi upřímně jedno kdo ČSSD vede nebo v budoucnu povede. Nejsem voličem českých socialistů. Není mi jedno, že strana, kterou podpořila značná část voličů a vynesla ji do postavení volebního vítěze, se chová jako nedospělý a politiku teprve z povzdálí poznávající rozhádaný a nejednotný subjekt. Tím hůř, že s výjimkou jednoho všichni ostatní účastníci setkání s prezidentem o této schůzce lhali a zachovali se jako političtí uličníci. Ostatně ani jejich vůdce se po prozrazení skutečného stavu věcí nedokázal řádně za svoje chování omluvit. Omluva za to, že dodržel dohodu účastníků, že schůzka bude považována za tajnou, byla pouze bližším určením s kým vlastně máme tu čest a kdo v charakterové oblasti stojí na druhém místě v hierarchii ČSSD. Plusové body nemůže této straně přinést ani teatrální vzdání se funkce místopředsedy jak předvedl zneužitím televizného pořadu, do kterého byl pozván, p. Škromach. O nic méně teatrální nebyla ani před televizními kamerami a nikoliv napřed před členy ústředního výboru strany nebo členy poslaneckého klubu vyřčená rezignace na funkci prvního místopředsedy a funkci předsedy poslaneckého klubu jak ji předvedli pánové Hašek a Tejc. Otazníky vzbuzuje i při této rezignaci přislíbená snaha o jednotu poslaneckého klubu při prosazování programu ČSSD a nikoliv programového prohlášení vlády, ve které má jejich strana zaujmout vedoucí roli a obsadit funkci premiéra. Jsem přesvědčen, že jsem zdaleka nebyl sám kdo považoval nadbytečnou a předčasnou tiskovou konferenci pánů Haška a Tejce více než za vyjádření pokory, které se jejich televiznímu "programu" naprosto nedostávalo, za vzkaz předsedovi jejich strany : dej si na nás do budoucna pozor a s tebou by tak měli učinit všichni kdo patří k tvému stranickému křídlu. 

     Zbývá poslední postava setkání v Lánech a tou je prezident republiky. Pokud se potvrdí některá dosud neprokázaná, ale dříve zveřejněná podezření, že za schůzkou stojí právě on a sledoval tím možnost zbavit se předsedy ČSSD Sobotky jako odplatu za to, že jej nevolil do funkce prezidenta když na tuto funkci v roce 2003 poprve kandidoval, nešlo by o nic jiného než o intriku. Nezbývá než si přát, aby tomu tak nebylo. Stačí křivé chování některých funkcionářů CSSD k předsedovi jejich strany a lhaní těchže politiků nejen členům a funkcionářům jejich strany, ale i nám všem. Mohu-li si dovolit vyslovit podmíněný závěr potom tvrdím, že křiváci nepatří do vedení českých parlamentních politických stran, lháři nesmějí být členy české vlády a intrikáni by měli zcela opustit českou politiku.       

    

žádné komentáře | přidat komentář

Mohou být volby radostí?

24. říjen 2013 | 22.35 | rubrika: první rubrika

Nevím, mám-li se radovat z faktu, že již za několik hodin začnou předčasné volby do PS vyvolané pádem trojkoaliční vlády s premiérem ODS P. Nečasem, nebo se již předem obávat, že ani politická scéna, ani my jako voliči neprokážeme nejen schopnost nabídnout něco i někoho lepšího než před třemi lety, ale ani schopnost ty skutečně lepší posunout volebním aktem na výsluní politiky. Ostatně opatrná i neskrývaná skepse značné části voličské základny je patrně největším rozdílem v přístupu a očekáváních volebních výsledků a povolebních kroků všech náhodně, šťastně nebo oprávněně zvolených k pocitům, které jsme ve stejné situaci vnímali po pro nás všechny šťastném pádu totalitního režimu v roce 1989. Jsme sice v situaci po pádu vlády, ale naději na uchopení uvolněné moci si nečiní zcela noví politici, nýbrž ve velké, řekl bych nadrozměrné, většině případů ti, na které lze s úspěchem aplikovat pořekadlo o tom, že starého psa novým kouskům nenaučíš. Ti, kteří se dovedou pohybovat ve sněmovních zákoutích i úskalích všech postupů parlamentních jednacích procedur i poslepu. Bohužel také ti, kteří dosud neprokázali dostatek ochoty naplnit pravdu o tom, že politika je sice uměním možného, ale také, domnívám se, že především, službou. Službou České republice a její občanům. Právě pod zorným úhlem faktu, jaké má kdo předpoklady tyto naděje a tato oprávněná očekávání naplnit, je dobré nejen vybírat správnou kandidátku k odevzdání do volební urny, ale ještě před tím vybírat také ty, kteří si na kandidátce, kterou upřednostňuji, zaslouží jako důvěryhodné osoby preferenční hlasy. Pokusím se přidat i pohled hodnotící ty, kteří si naopak takové hlasy nezaslouží, ale naopak přímo vybízejí k tomu, aby je někdo pomocí preferenčních hlasů v konečném povolebním pořadí přeskočil. Velkou neznámou zůstává jak opravdově, objektivně a úspěšně vybrat ty, na které se pochybnosti a negativní hodnocení nevztahují.

     Díky 24letému polistopadovému vývoji, kdy si část politiků, a je jenom těžko zodpověditelnou otázkou, zda ne také některých politických stran, pletla uchopení politické moci a nástupu politické odpovědnosti s uzurpováním jen málo, pokud vůbec, kontrolovatelným kořistěním, Ostatně celá řada korupčních afér, ať už vyšetřených a potrestaných nebo zatím pouze šetřených, nebo, nedej Bože, zametených pod koberec, o tom poměrně dost vypovídá. Celá řada nabubřelých politických "mistrů světa" bez schopnosti sebemenší pokory také nesvědčí o tom, že jsme se ubírali po krachu světové socialistické soustavy, ke které jsme bohužel také patřili, tím úplně nejlepším a naději do budoucna vzbuzujícím způsobem. Svůj neblahý podíl na tom nesou všechny politické strany, které se postupně vystřídaly u vládního i opozičního vesla. Ty, které si tyto, podle průběhu mnoha zasedání PS jak je známe z televize, komické role v průběhu času vyměňovaly, se mnohdy ani nepokusily o skutečnou a účinnou nápravu nejen postojů jejich politických odpůrců, ale ani těch vlastních. U ODS, strany, která před nedávnem ukončila  angažmá v čele vládní  koalice se netřeba namáhat s hledáním příkladů. Už její někdejší předseda hlasitě tvrdil, že je nutno vymést Augiášův chlév a zbavit se kmotrů. Odsouzeníhodnou není ani tak existence jako způsob jednání nedávných rebelů. O vztazích k vlastní ideologii uvnitř ČSSD vypovídají vztahy s jejich bývalými předsedy, kde se marně hledá trvalejší názorová shoda. Arogantní je vztah bývalého předsedy Zemana k některým funcionářům, včetně hulvátského vyjádření k Petře Buzkové v jedné jeho knize. V některých případech jako např. ve druhé i třetí prezidentské volbě v r. 2003 se ukázala i nespolehlivost v hlasování v ještě větším rebelském rozsahu než nedávno u ODS a pokračovala i v kauzách Melčák - Pohanka, nebo Wolf, případně Dryml. Problémovou je i KSČM, jejíž někteří politici se sice snaží okouzlovat obecně akceptovatelnými slovy, ale skutky nevedoucí ke zřeknutí se ideologie třídní nenávisti důvěru rozhodně nevzbuzují i když se tato strana vezla v jistém smyslu slova na vlně výhody z faktu, že nebyla od pádu komunismu členem žádné vládní koalice. Na toto zdání ovšem těžko spoléhat a osobně to zcela jistě neučiním. Štěstím KDU-ČSL nebo Zelených byly jejich minulé volební neúspěchy. Umožnily jim vyměnit v široké míře vedení. Otázkou může zůstávat, zda se ti noví nepřizpůsobí pod důvěru nebudícími a často se opakujícími výmluvami stejným trendům jako ti dřívější. Zatím to tak bohudíky nevypadá. U SPOZ se nedomnívám, že spoléhání na zvuk jména prezidenta by mohlo být zárukou schopností a spolehlivosti. To je třeba napřed otestovat na nižších rozhodovacích úrovních než je vláda nebo parlament. Hnutí ANO stojí před potřebou překonání závažného podezření ze spolupráce s StB u jeho zakladatele. Každý případný volič se bude muset rozhodnout, zda v politické nejistotě raději nevolit nebo riskovat zvolení člověka, který dříve podlehl a neskýtá záruku, že něčemu či někomu nepodlehne příště. Osobně bych raději nevolil a po případném prokázání neoprávněnosti těchto podezření bych o to jednoznačněji volil příště. S určitou opatrností je třeba přistupovat i k jiným kandidátkám. Snad všechny mají svá pro i proti a zcela jistě si nemyslím, že by bylo štěstím pustit do parlamentu různé populisty a znalce řešení na všechny nástrahy společenských problémů. Kdo vystupuje jako špičkový znalec všeho možného, obrazně řečeno od konstrukce meziplanetárních střel až po komponování symfonických básní, je pro mě nepoužitelný.      

     Závěrem si dovolím vyslovit naději, že jako voliči nebudeme rezignovat na aktivní účast ve volbách a pokusíme se bez zaujatosti a, mnohým se omlouvám, i občasné, mojí vlastní nevyjímaje, zabedněnosti vybrat ty nejlepší volební strany a v rámci jejich kandidátních listin preferovat ty nejlepší osobnosti bez ohledu na jejich pohlaví, věk, ukončené vzdělání, počet let prožitých v parlamentu nebo příchylnost ke kterýmkoliv jejich politickým vzorům. Tvrdím, že jenom ti obecně nejlepší a nejvhodnější jsou zárukou  našeho společného úspěchu, dosadit do čela státu vládu i sněmovnu, kterých si budeme moci vážit mnohem víc než všech minulých a jejichž členové se nám odvděčí snahou a schopností po zajištění lepších než těch současných životních podmínek pro nás všechny bez rozdílu věku i společenského postavení. Je ovšem na nás, abychom v takovém případě dokázali pochopit, že musíme naplnit i zcela jinak než v minulém režimu chápané heslo každý podle svých schopností, každému podle jeho práce. Chce se mi dodat bez ohledu na politické názory, členství v politických subjektech a nikoliv podle přidělené, ale skutečně a kvalitně odvedené práce ať je to práce veřejná, duševní nebo manuální.  

    

žádné komentáře | přidat komentář